Střední Evropa – sázka na jistotu

V posledních letech přistupuje starší generace českých historiků k publikaci velkých přehledových zpracování svých „životních“ témat. Jmenujme zde alespoň monumentální třídílné České země v éře I. republiky Zdeňka Kárníka či knihu Popely ještě žhavé Karla Durmana, z níž spatřil světlo světa zatím jen první díl. K této sérii se loni zařadilo i více než tisícistránkové dílo Dvě století střední Evropy Jana Křena.

Výsledkem mnoha let historikovy práce je kniha informačně velmi bohatá a její využití také díky autorovým stylistickým schopnostem přichází v úvahu jak pro výuku na vysokých školách, tak jako východisko dalších vědeckých výzkumů; v neposlední řadě bude též poučným čtením pro širší veřejnost. Ve slovech chvály bych mohl pokračovat, protože v případě této knihy je skutečně co chválit: od solidní redakční práce až po vysokou faktografickou přesnost (i když se zde samozřejmě také najdou chyby, například zcela nesmyslné údaje o státních dluzích východoevropských států v posledních dekádách komunismu – s. 826).

Chci se ale zaměřit spíše na koncepční pojetí knihy a na problematické momenty s koncepcí úzce související. Vymezení tématu a způsobu jeho zpracování se Křen věnuje v úvodních padesáti stránkách, kde mj. píše: „V tomto ohledu je základem předkládané práce main stream soudobého děje­pisectví, kombinace politicko-diplomatických a sociál­ně ekonomických makrohistorií s novými disciplínami antropologických mikrohistorií“ (s. 14). Těch posledních je v knize skutečně poskrovnu, avšak autor si to plně uvědomuje a zdůvodňuje to nedostatkem sekundární literatury k takovým tématům. Ostatně nemyslím si, že by v díle tohoto typu historicko-antropologické rozbory tolik chyběly. Jde prostě o to přiznat, že jde primárně o politické dějiny, které jsou zasazeny do širokého hospodářsko-sociálního kontextu. Nejdůležitější úlohu zde mají politická jednání, státní instituce, struktura hospodářství či sociální stratifikace. Individuál­ní reflexe a subjektivní prožitky, o něž se zajímají právě sociální antropologové, v takto strukturovaném výkladu mají jen omezenou vypovídací schopnost. I přes výše uvedené se však Křen velmi radikálně vymezuje vůči hospodářskému (i jinému) determinismu v historickém výkladu, který by takovýto „tvrdý“ výklad dějin mohl implikovat, a na­opak zdůrazňuje tvůrčí aktivitu jedince, historického aktéra. V dějinách není nic předem dané a strukturální předpoklady, v nichž se aktér rozhoduje, představují podle jeho pojetí sice hranice možností rozhodnutí, nikoli však naprogramovanou historickou nutnost. Tento přístup Křen místy velmi přínosně demonstruje na kontrafaktuálních spekulacích, například ohledně poválečného vývoje, typu “kdyby v roce 1945 nezemřel Roosevelt, nýbrž Stalin” (s. 719).

Přestože se autor v úvodu staví k jednotlivým velkým výkladovým schématům evropské makrohistorie s vysokou mírou neutrality, i z jeho následujícího výkladu vyplývá, že nejbližší je mu model „centrum – periferie“, jejž v krátkosti představuje na příkladu dvou klasiků tohoto konceptu, francouzského historika F. Braudela a amerického sociologa I. Wallersteina. Je překvapující, že zcela bez povšimnutí ponechává jiného klasika tohoto konceptu S. Rokkana, který je v českém prostředí teoretikem patrně častěji komentovaným než oba výše jmenovaní. Křenovu inspiraci můžeme vysledovat též v teorii modernizace (W. Rostow a recepce modernizačního konceptu německou historickou sociální vědou H. U. Wehlera), teorii nerovno­měrného vývoje A. Gerschenkrona a samozřejmě též u klasiků sociální vědy 19. století K. Marxe a M. Webera (s. 32–36). Jinak mezi historiky a experty příbuzných věd, se kterými se Křen ztotožňuje a jejichž názory přejímá, nalezneme pro starší období v textu odkazy asi nejčastěji na vynikajícího rakouského historika sociálních dějin habsburské monarchie Ernsta Hanische a pro aspekty ekonomické doby starší i novější duo světově proslulých maďarských hospodářských historiků I. T. Berenda a G. Ránkiho.

Jan Křen v knize nepřichází s nějakým aprior­ním konceptem střední Evropy, po­dle kterého by organizoval svůj výklad (pokud za takový nebudeme považovat pouhé geografické vymezení oblasti). To má sice svoji výhodu v tom, že kniha postrádá nějaký prvo­plánový ideologický náboj, na druhé straně však to má důsledek, který je již žádoucí méně. Dějiny střední Evropy se mu totiž rozpadají do paralelních nezávislých výkladů dějin jednotlivých národních společností. Ve starší době je to patrné méně, díky existenci habsburské monarchie, v jejímž rámci se všechny popisované národy (některé jen částečně) nacházely. S postupujícím 20. stoletím se však jednota výkladu rozpadá stále více a obzvláště v éře studené války, kdy se mu, i kvůli oponě mezi Východem a Západem, která procházela přímo střední Evropou, to společné redukuje na několik poznámek srovnávajících hospodářství a sociální stát. Neříkám, že je to nutně špatně. Je ale otázkou, nakolik je tento důsledek zvoleného způsobu výkladu skutečným autorovým cílem. Snaha o vysokou míru neutrality v přístupu k tématu, o níž jsem se zmínil výše, má i další důsledek. Úsilí o vědecky nezaujatý výklad totiž podle mého názoru v recenzované knize místy hraničí až s obsesí. Jestliže přijmeme konstatování, že historiografie se v posledních desetiletích pohybuje mezi Scyllou pozitivismu a Charybdou postmodernistického relativismu, autor se ostentativně přiklání k první ze jmenovaných. Pokud jde o kontroverzní a ožehavá témata, často se alibisticky uchyluje k předložení několika interpretačních modelů jiných autorů, což je sice chvályhodné, avšak Křen tak činí zpravidla, aniž by sám zaujal a obhajoval stanovisko své. To se již pochválit nedá. Typické je to například v komentování odsunu Němců.

Autor chtěl evidentně napsat dílo, které na knižním trhu nebude jen kometou, jež sice aktuálně otřese veřejným míněním a poklidnými vodami domácí historické vědy, avšak za několik let se stane „mrtvou“ publikací. Kniha se vyznačuje vysokou mírou střízlivosti a bohatstvím informací, což jí bezpochyby zajistí pozornost na delší čas. Myslím si, že tento Křenův přístup vypovídá mnohé také o prostředí české historické vědy. Přijít s ambiciózním konceptuálním schématem výkladu, které v následujících diskusích dotyčný historik zcela neobhájí a je nucen přistoupit k revizi, se považuje za známku osobního vědeckého selhání. Ale jakákoli věda přece kráčí vpřed právě především díky otevřené diskusi a metodě pokusu a omylu. Jan Křen však v tomto směru naopak vsadil na jistotu. Stvořil dílo, které se bezpochyby nesmazatelně zapíše do dějin českého dějepisectví. Vášnivou diskusi expertů však asi nevyvolá. Po pravdě, Dvě století střední Evropy je kniha, která neurazí. Na druhé straně si myslím, že to ale byl také autorův záměr, poskytnout (konečně!) výklad českých dějin v širší komparativní perspektivě, který by nebyl zatížen deformacemi výkladových postupů předlistopadového vědeckého komunismu. To se mu nepochybně povedlo, a proto se podle mne i přes určité námitky dá označit vydání této knihy za jednu z nejdůležitějších událostí na domácím knižním trhu loňského roku.

Autor je historik.