Být, či nebýt na Bítově? Tahle otázka se nejen pro mě někdy objeví na obzoru v době na přelomu září a října, kdy se čas od času koná setkání básníků. Na jedné misce vah se patří uvážit, zda ještě platí, že básníci překračují a snad i mají překračovat hranice konvencí, na druhé není od věci ptát se pokaždé znovu, kudy ty hranice vlastně vedou. To ovšem nic nemění na rozptýleném jasu bítovského babího léta, na božské hudbě sfér, kterou tu můžeme slyšet na nádvoří, když se žene vichr přes střešní hřeben hradního paláce a vítr vyluzuje nebeské souzvuky tónů v kovových hrdlech zdejších aeolských harf. Letošní setkání českých a moravských básníků se konalo po několikaleté odmlce a bylo jubilejní.
Nálada na pátečním večerním rautu na hradě mi připadala poněkud rozpačitá a škrobená, mnozí z nás se neznali, a tak to většinou i na druhý den zůstalo. Básník a správce Bítova Jiří Kuběna poděkoval řediteli Národního památkového úřadu v Brně a náměstkovi ministra kultury, ale i Martinu Pluháčkovi a jeho nakladatelství Petrov za to, že letos setkání umožnili. Větší dítka z hudební školy hrála skladby staré hudby, místní fenomenální hráč na trubku svými trháky a hity získal vděčné publikum. Někteří patrně konverzovali, doufám, že ne o tom, co je shnilého ve státě dánském; tu a tam se básníci i bavili, jazyky se však rozvázaly až později v příšeří pod klenbou vinného sklípku nebo ve tmě cestou na nocleh.
V sobotu dopoledne se zasedalo v přednáškovém sále, kde Norbert Holub v úvodní přednášce se suchým humorem rekapituloval sled bítovských setkání. Hostitel Jiří Kuběna zůstal věrný svému rétorickému stylu a přednesl opět další část ze své kontinuitní reflexe na nevyčerpatelné téma básnictví, připomenul zde i několik jmen ze zástupu básníků, které už na Bítově nepotkáme: Josefa Hiršala, Ivana Diviše, Ivana Slavíka, Karla Křepelku a jiné, naposledy Petra Kabeše. Básník a vydavatel knih s logem Vetus via představil svůj projekt Potulné akademie, v jehož rámci se úspěšně pořádají básnická čtení v Brně na Skleněné louce a který by od příštího roku mohl pokračovat i na Bítově.
V obou výstavních sálech hradu byla také právě poslední den k vidění výstava skupiny Šmidrové s podtitulem Jednou Šmidrou, Šmidrou navěky. Představila ve výběru od padesátých let do současnosti obrazy, kresby, sochy a dokumenty z díla malíře Bedřicha Dlouhého, sochařů a kreslířů Jana Koblasy a Karla Nepraše či výtvarníka Jaroslava Vožniaka a partitury hudebního skladatele Rudolfa Komorouse. Odpolední tradiční ochutnávku vín z vinotéky Archa vedla mladá paní z hradního vinného sklepa Lichtenbergů. Své proslovy o čtveřici bílých a červených vín provázela lehkým pozvednutím koutků úst. Její jemný úsměv mi připomněl to, o čem jsme svého času v Křižovnické škole čistého humoru bez vtipu říkávali: „Jsou chvíle v lidském životě, jež nelze na ně zapomenout.“
Navečer byl ještě koncert Luboše Pospíšila s písněmi na texty Pavla Šruta – koncert prokládaný autorským čtením, který mě i na podzim vskutku rozjařil. Tak, že se mi chce spočítat dohromady jabka a hrušky, přidat ke Šrutovým básním z knížky Papírové polobotky doušek nektaru z každé dopité sklenky ochutnaných vín. Prostě vynikající texty písní, fantastický zpěvák s řezavým hlasem, co se místy zakrojí až do masa, a srdcervoucí muzika. Suma sumárum se ukázalo, že na Bítově je lepší být než nebýt.
Věra Jirousová
Hi, Andy!
V Treťjakovské galerii na Krymském valu, v budově, která vypadá jako krabička na mýdlo, probíhají dvě výstavy. Obě shodou okolností souvisejí právě s předměty každodenní potřeby. První z nich je retrospektiva Andyho Warhola, druhá, nazvaná Ruský pop-art, k ní vytváří osobitý domácí komentář, a to i přesto, že každého diváka napadne: „Jakýpak konzum v sovětských časech, kdy nebylo co konzumovat?“ Stejně dobře jako polévky, hamburgery či Coca-Cola se však dají spořádat i poživatiny docela jiného druhu.
Na masovou „spotřebu“ nejrůznějších hesel a symbolů komunistického režimu se v Sovětském svazu soustředili výtvarníci Vitalij Komar a Alexandr Melamid, kteří pro tento druh umění v roce 1972 zavedli termín soc-art – jakýsi hybrid sovětského socialistického realismu a amerického pop-artu. Kupodivu ani jeden z jejich obrazů není vystaven. Jako by kurátoři pečlivě vybírali jen ta díla, která se soustředí na to, co prochází trávicím traktem. Diváka tak do očí praští obrovské předměty Leonida Sokova, vytesané ze dřeva – slanečci, plátky vajec s jasně žlutým žloutkem, láhev vodky či čokoládový bonbón Míša. Ty by však regály v sovětských obchodech mohly zaplnit jen svou monumentalitou. Jedná se totiž o Nedostatkové zboží.
Výstavu, která se snaží podat souhrnnou informaci o dějinách ruského pop-artu od 60. let po současnost, doslova otevírají Červené dveře Michaila Roginského, přesněji zmenšený model dveří natřený na červeno a zavěšený na stěně. V jeho linii dále pokračuje Boris Tureckij, který své obrazy lepí z nejrůznějších předmětů, ať již uspořádaných v konkrétní představu či ležících bez ladu a skladu. Mezi konkrétností předmětu a masovostí jeho spotřeby osciluje tvorba Ivana Čujkova – malířský hyperrealismus, z něhož již vymizely konkrétní předměty – nejčastějším motivem jeho obrazů je totiž nebe.
Asi nejblíže představě o tom, co je pop-art, jsou díla Alexandra Kosolapova, jeho Ikona-kaviár – emblém sovětského kaviáru určeného na export multiplikovaný na obrovské stěně. V dalších sálech následují díla, která jsou přímou reflexí, obehráváním či osobitou interpretací amerického pop-artu, například obraz Michaila Rošala s názvem Hi, Andy!, kde místo typické americké polévky stojí typická ruská – sklenice boršče. Za pomyslný konec tohoto vyrovnávání se s americkým odkazem mohou být považovány fotografické autoportréty Vladislava Mamyševa v podobě Marilyn Monroe.
I přesto, že se výstava skutečnému ruskému pop-artu alias soc-artu z nějakého zvláštního důvodu vyhýbá, je alespoň zajímavým souborem děl, která jinak leží pod zámky archivů.
Alena Machoninová