Letošní rok je ve znamení Quijota: celé Španělsko oslavuje 400. výročí vydání prvního dílu Cervantesova románu přívalem kulturních akcí, který je obecněji velkolepou poctou významu literatury pro moderní svět. Ve všech evropských zemích, včetně naší, vycházejí reedice překladů tohoto stěžejního evropského románu, pořádají se konference, promítají filmy, otevírají se výstavy. V Praze quijotovský rok zahájilo v únoru na filosofické fakultě sympozium Don Quijote v proměnách času a prostoru a na podzim je završí vydání stejnojmenného sborníku. Sympozium i publikaci uspořádal Michal Fousek, který do čela svěže postavil studenty hispánské filologie; spolu s nimi a s českými profesory hispanistiky vystoupili hosté ze Španělska. Příspěvky uvedly Quijota do vztahu s takovými spisovateli, jako je Španěl Torrente Ballester, Peruánec J. M. Arguedas, Argentinci José Hernández či Borges; došlo i na nově uviděné tradiční téma Don Quijote a Hamlet; nechyběla česká recepce jak v překladech, tak ve výtvarném umění. Zároveň (což bývá v oborových zvyklostech vzácné) přispěli odborníci z jiných oborů, M. Petříček textem o Quijotovi u Foucaulta, V. Svatoň úvahou o dvojznačnosti dvou moderních mýtů – dona Quijota a dona Juana – v Dostojevského Idiotovi, J. Pelán nápady o quijotismu v Hrabalovi. Josef Forbelský napsal (původně španělsky) pro chystaný sborník esej, který zde otiskujeme.
Shodou okolností má v těchto dnech výročí také další z nejznámějších Španělů, José Ortega y Gasset (zemřel 18. 10. 1955). Se Cervantesem se nesetkávají jenom blízkostí jubilea. Ortega, jako ostatně snad každý španělský myslitel, ze Cervantese vycházel. V Meditacích o Quijotovi postihl, že ve světové literatuře není díla více mnohoznačného, které nám zároveň nenabízí žádný klíč k četbě. Právě tím je román o donu Quijotovi, náruživém čtenáři, otevřený pro četbu v jiném čase a jiném prostoru.
Anna Housková
Vzdejme hold Miguelovi de Cervantes, který dal v románu Don Quijote de la Mancha volný průchod fantazii a dokázal mistrovsky zachytit to, co zakoušel člověk jeho doby. Výsledkem jeho snažení je zábavný text, který je ale zároveň obrazem cesty každého smrtelníka, vědomého si hranic vnucených narozením a smrtí. Ukazuje navíc, že každý z nás může svůj život ozdobit božsky lidskými či lidsky božskými skutky.
Uvědomíme-li si, jaká etická ponaučení toto dílo představuje, mohl by se nám zdát nevhodný přívlastek dona Quijota stojící v záhlaví. „V samotě svého bláznovství překypuje láskou, prokazuje kastilskou ušlechtilost a je stejně milý jako jeho zbrojnoš,“ tvrdil Jean Cassou, francouzský intelektuál, který dílo přeložil v roce 1940. A stejný názor sdíleli i čeští hispanisté. „Jsme dědici jeho lásky, jeho cti, jeho slávy, dobroty jeho srdce,“ prohlašoval Vlastimil Kybal v roce 1935, v době kulturního rozkvětu první republiky. Tento český historik náboženské reformy z 15. století (Jan Hus a Matěj z Janova) a španělské historie (Španělska a Latinské Ameriky) při tom vycházel z prací Unamuna, Ortegy, Madariagy a A. Castra.
„Ukázal neslučitelnost rytířského romantického ideálu s prinicpy moderní společnosti, která se právě tehdy vytvářela. Vystihl, jak směšné a absurdní je jejich srovnání, a jak snadno se rozplyne sen o dokonalé lásce a cti tváří v tvář společnosti založené na jiných konceptech.“ Takto o Quijotovi píše Václav Černý, jeden z jeho českých překladatelů a vykladačů (vyd. 1931, nová vydání 1947 a 1966), který se mohl sám velmi dobře identifikovat jak s mančským rytířem, tak se samotným Cervantesem, týraným nepříznivým osudem této bouřlivé doby.
Skoro bychom se chtěli Miguela de Cervantes – který sám poznal sevilské vězení – zeptat, co by si asi koncem září roku 1597 myslel o scéně, kterou prožíval pražský romanista, vypovězený ze své katedry na Karlově univerzitě, když byl také v září, ale roku 1952, vězněn a vyslýchán v Bartolomějské ulici a obviňován z toho, že umí španělsky (tehdy jazykem fašistického státu), neboť odevzdal korektury nové verze překladu Dona Quijota. Vidíme, jak se zde tragické spojuje s komickým.
V 50. letech minulého století tedy existovala interpretace dona Quijota jako rebelanta, ačkoli v obecném povědomí u nás (kde se Cervantes překládá od národního obrození) je tato postava chápána jako dobrácká a směšná ve své nepřizpůsobivosti skutečnému světu. Alespoň tak to ukazuje epizoda s větrnými mlýny, která jako metafora zlidověla. Martín de Riquer tuto scénu komentuje slovy: „Don Quijote jako při své první cestě stále překrucuje skutečnost tak, aby odpovídala jeho rytířským fantaziím.“ (Zatímco Sancho „se ho marně snaží vyvést z omylu“.) Čtenáři románu se dozvědí, že rytířská fantazie dona Quijota viděla v prvním z třiceti či čtyřiceti mlýnů na planině u Montielu netvora Briarea, storukého obra z řecké mytologie, potomka Urana a Gaie a sourozence Titánů. Ve svazku studií Volumen complementario, vydaným spolu s edicí Dona Quijota z roku 1998 (Barcelona) Claudio Guillén shrnuje úvahy (a interpretace) této slavné osmé kapituly prvního dílu. Chápou Quijotovo konání jako „sílu vůle Davida odsouzeného k neúspěchu, nesmírné riziko ve službách velkorysého idealismu, prchavosti snění, nesmyslnou statečnost, ačkoli obdivuhodnou pro svou nesmyslnost, převahu motivace nad předpokládaným výsledkem“.
Ve středoevropské tradici, jak se zdá, quijotovský mýtus stále symbolizuje postavu vybavenou odvahou, jejíž činy ale nejsou podřízeny rozumu, takže se zdají být bezcenné, zbytečné a směšné. Pokud motiv větrných mlýnů sledujeme ještě dále, mohli bychom v nich přes koncept „vzdušného, větrného“ uvidět i „vzdušné zámky“, na které don Quijote útočí. Termín „vítr“ navozuje představu „nemateriálního“ a přídavné jméno z něj odvozené jako by představovalo ctnosti samotného hrdiny, který se vrhá proti mlýnským ramenům.
Nicméně čtenář románu a nikoli pouhý uživatel známé metafory je již v nadpisu kapitoly varován, že se jedná o „děsuplné dobrodružství statečného dona Quijota“. Cervantes zde nepochybně užívá ironie, ale tím neříká, že půjde o zbabělství. Připomeňme si scénu, která se v rozsahu celého románu zdá překvapivě krátká, není delší než jeden a půl stránky.
Don Quijote útočil „jako jediný rytíř“ na storukého netvora, ale „najednou se zvedl lehký vánek a velká křídla se začala pohybovat…“. „Vítr je roztočil s takovou silou, že rozlámaly Quijotovo kopí na kousky a strhly za sebou koně i rytíře, který se celý polámaný svalil na zem.“ (I, VIII)
Vzhledem k tomu, že celkový koncept románu se začleňuje do tradice moderního humanismu, jeho hrdina (spolu s postavou Sancha) je vnímán v individuální či interpersonální perspektivě. Tak autor směřuje čtenáře k okamžité recepci textu. Takové pojetí výjimečné postavy rezonovalo v okamžiku „znovuobjevení“ románu v romantismu. Románové „já“ totiž koná vždy proti nebo v rámci konfliktního společenského prostředí a to vyúsťuje v individualismus, ne-li dokonce titanismus 19. století.
Opusťme na okamžik striktně antropocentrickou skutečnost a podívejme se na problém z odlišné perspektivy. V této epizodě totiž demiurgem Quijotovy katastrofy a jeho protivníkem není lidská bytost ani šelma, nýbrž jedině přírodní element. Stojíme zde před popisem „triadické“ situace:
1) mlýn jako vynález, který má člověku pomoci přežít, ale který je zde viděn jako obludnost (obr Briareus), 2) osoba dona Quijota, jedince, který je konfrontován s lidským vynálezem, ale chápe ho jako nelidský, a 3) přírodní prvek, vítr, nejprve ztišený, který se později mění v divoký živel.
Mým cílem zde není popírat platnost klasické metafory užívané několik století. Pouze se pokouším ji z individualismu 19. století přesunout do našeho současného kontextu všudypřítomné interakce mezi člověkem a technikou (Spengler, Der Mensch und die Technik, 1931; Ortega, Meditación de la técnica, 1939; Jaspers, Die Atombombe und die Zukunft des Menschen, 1958).
„Přirozenému rozumu“ Sancha, v němž se smysly nacházejí v souladu s materiální realitou okolí a mlýny se nazývají mlýny, jeho don Quijote vysvětluje, že skutečnou příčinou katastrofy byl moudrý kouzelník Frestón (literární postava), který proměnil obry ve mlýny, aby tak rytíři nedal příležitost se pyšnit jejich porážkou. V tom vidíme realitu světa proměněnou v literaturu. Pomocí „bláznovství“ dona Quijota nás Cervantes přivádí k procesu, na němž je založena kultura. Lidé v něm přičleňují znaky a jména skutečnostem světa, s kterými se neustále střetávají.
V tomto smyslu můžeme také říci, že don Quijote je „pozitivně agresivní“ hrdina. Corominas ve svém Diccionario crítico etimológico (I, 56) uvádí, že slovo pochází z latinského slovesa „aggredi“, které je zase odvozeno z „gradi“, což znamená „jít, pohybovat se“. „Agredi“ tedy odpovídá slovesu „zamířit někam“. Takový don Quijote je tedy i v etymologickém smyslu „potulný“ rytíř, jehož putování „někam míří“. Slovo „agrese“ totiž dostalo svůj dnešní význam až v 19. století.
Můžeme proto konstatovat, že postava dona Quijota zůstává modelem hrdinství. Ovšem v jiném smyslu, než jak jej představují koncepty mlžného, nevědomého hrdiny, příslušníka zanikající kulturní a společenské skupiny. Don Quijote není „mužem bez vlastností“, jehož vnitřní charakter je překryt vnějším společenským schématem. Naopak, jedná se o postavu, jejíž integrita jako morální bytosti je neustále projevována vůči ostatním. Vtiskává se tak do nich monumentální kombinace komického a heroického, které leží v základech lidské existence.
Nehispánské obecné mínění se quijotovského mýtu zmocnilo prostřednictvím zmiňované scény s větrnými mlýny. Nicméně celý román může sloužit jako zásobárna pro tvorbu mýtů. Přidržíme-li se kombinace komického s heroickým, nemůžeme se vyhnout XVII. kapitole druhé části, kdy si rytíř nasadí na hlavu přilbu, v které mu Sancho Panza přinesl tvaroh od pastýřů. Zde dochází k absolutnímu odhrdinštění hlavní postavy. A právě na tomto místě Cervantesův génius uvádí motiv vozu, který veze v klecích uvězněné hladové lvy z Afriky (z Oranu) na králův dvůr. Hlídač lvů má naspěch, požaduje po donu Quijotovi, aby ho nezdržoval v cestě, a upozorňuje ho na svůj nebezpečný náklad. Rytíř ovšem odpovídá: „Co jsou pro mě takoví lvíčci?“ a žádá hlídače, aby otevřel klece.
Tato scéna není příliš známá těm, kteří obykle užívají metaforu větrných mlýnů, aniž by román četli. Tvaroh na tváři dona Quijota je náhle zcela překryt statečností jeho srdce. Přihlížející ho považují za „šíleně odvážného“. A don Diego de Miranda, jeden ze svědků, to komentuje slovy: „…věřím, že kdyby se ztratily principy a zákony potulného rytířství, snadno bychom je nalezli v hrudi Vaší Milosti jako v bezpečném úkrytu.“
Je známo, že tvůrce postavy dona Quijota byl statečný a vážil si válečného umění tak, jak o tom nechal promluvit Sancha nedlouho poté, co byl don Quijote sražen k zemi ramenem větrného mlýnu. V XXXVIII. kapitole prvního dílu zbrojnoš obšírně hovoří o převaze, kterou mají zbraně nad literami. A samotná osmá kapitola, známá soubojem s větrnými mlýny, se uzavírá bojem dona Quijota se statným Biskajcem, kterému se náš rytíř staví s taseným mečem.
To podstatné ze všech střetů, které v románě nalezneme, je vyvoláno principy potulného rytířství, které nejsou inherentní součástí dona Quijota, ale kterým se přesto podřizuje. Právě pravidla potulného rytířství, a nikoliv vypočítavost jsou tím, co hrdinu vede k jeho činům a dobrodružstvím. „Zbytečnost“ tohoto hrdinství září napříč stoletími jako vznešený lidský ideál.
Autor je hispanista a překladatel.
Přeložil Josef Prokop.