Vít Urban se narodil do krvavé válečné doby. Křestní list mu byl vystaven na německo-českém protektorátním formuláři, sovětská armáda tenkrát bitvou u Kurska završovala obrat v druhé světové válce, Severoameričané, „dobývající Evropu“, přeskočili už z afrického kontinentu na Sicílii, v Teheránu se sešli „šéfové protifašistické koalice“ Stalin, Roosevelt a Churchill, aby se mimo jiné poradili o poválečném uspořádání evropských poměrů, a 12. listopadu E. Beneš podepsal v Moskvě smlouvu o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi ČSR a SSSR. Byly to události, které tak či onak předurčovaly osudy tehdejších nemluvňat v českých kolébkách.
Urbanovy generace se dotklo hlavně poválečné uspořádání evropských poměrů. Útlá školní léta prožil v atmosféře Gottwaldovy diktatury proletariátu, kdežto jeho život v 60. létech souzněl se snahou jeho současníků o kulturní a společenskou regeneraci středoevropských Čech a o jejich vymanění ze stalinského barbarství. Urbanovi starší kolegové na Filozofické fakultě Karlovy univerzity (studoval historii a hispanistiku) byli v té době svými profesory podrobováni zkouškám ze Stalinových „geniálních statí o jazykovědě“, kdežto případný zájem o pražskou lingvistickou školu byl zločinem.
Když Urbanova generace poznala na vlastní kůži (a mysli) ničivost leninsko-stalinského marxismu, rozhlížela se po zdrojích rehumanizace. Pro Urbanovu volbu a pozdější životní orientaci jako by se staly rozhodující dvě cesty, symbolizované dvěma knihami, které shodou okolností spatřily světlo světa v roce jeho narození; šlo o Sartrovo Bytí a nicotu a o Maritainovo Křesťanství a demokracii. Urban zvolil křesťanství. Již za vysokoškolských let ho zneklidnily otázky, které v oblasti jeho studijní specializace kladl španělský předexistencialistický myslitel Miguel de Unamuno, autor Agónie křesťanství. Proti vidině kolektivistické spásy, načrtnuté Marxem, a za cenu hekatomby lidských obětí, prosazované jeho učedníky, tu byla otázka individuálního úniku z nicoty a přijetí „absurdní naděje“ na osobní spásu.
Pod zorným úhlem těchto dvou alternativ, jednak té kolektivistické, jež na známém sjezdu sovětských komunistů v roce 1956 přiznala svou zločinnost a později vykázala i ekonomickou neúčinnost, jednak té křesťanské, zdůrazňující jedinečnou hodnotu lidské duše, Urban prohluboval své vzdělání a soustřeďoval vědomosti. Zatímco svůj profesní život realizoval v šedé zóně oficiálních rozhlasových médií, vnitřně si přehodnocoval ideologické konstanty, které takzvaná pokroková domácí tradice vnucovala české společnosti. Zprvu v soukromém okruhu a později i veřejně začal narušovat moderní národní mýtus a vyostřovat pohledy na evropské dějiny 20. století. Položil i tuto otázku: Čí život váží víc? Například padlého stoupence komunistického (rozumí se „demokratického“) pokroku, který leckdy v dobré i nedobré víře postupoval dle instrukcí moskevské Kominterny, nebo znásilněné a ubité jeptišky (rozumí se, že představitelky „reakce“ a „zaostalého tmářství“)?
Zamýšlel se tím nad dosavadním kultovním přístupem k událostem španělské občanské války (1936–1939). Neboť dějiny 20. století nechtěl vnímat jako jednorozměrný progresismus, nýbrž evidovat – často s očistnou trpkostí – jako celistvou bilanci. Odmítal úlevný postoj nového konformismu, který akceptoval tradici starých (liberálně-totalitárních) mesaliancí. V generační touze po sdělení co nejúplnější pravdy neváhal vyslovovat se „jinak“ i k tématům svého času tolik „ošidným“, jakými je dílo spisovatele Jaroslava Durycha nebo postoj Pia XII. za druhé světové války. V těchto vyhraněných snahách se nepochybně hojila stigmata jeho generace, uvržené do věznice, jejíž architektura spočívala na pojmech „reakční“ a „pokrokový“. Tento nonkonformismus, zřetelný v časopiseckých studiích a článcích, postřehla také mladší generace, ostražitá vůči ideologickým nánosům, jaké se po roce 1989 opětně začaly usazovat v národním organismu.
Čteme-li Urbanovy texty s odstupem, ke kterému nás přinutila jeho předčasná smrt v létě roku 2002, rozpoznáváme v nich úsilí o obnovenou duchovní syntézu, jakkoli se mohou jevit jako pohled nazpět: do minulosti evropského křesťanství, do jeho románské mystiky (oblíbil si světce Jana od Kříže a Terezu od Ježíše), do kulturního hispánství, do španělské pozdní romantiky (přeložil Bécquerovy Legendy), do latinskoamerického literárního existencialismu ( překládal Argentince Ernesta Sábata). Ve skutečnosti tyto počiny dokumentují cestu k možným zdrojům rovnováhy. Ty, jak bylo řečeno, shledával Urban především v křesťanské duchovní tradici, včetně jejího románského výrazu. Nenechával se odklánět tvrzením o sekularizaci našeho světadílu, ale pod roztěkaným dneškem cítil, prožíval a vyslovoval přetrvávající spojitosti. Neostýchal se je vyznačit například mezi Compostelou v Galicii a Kostelním Vydřím na Vysočině nebo mezi toledskou katedrálou a pražským Týnským chrámem. Tyto evropské evokace nazval „rozpomínáním prochladlé duše“. Není pochyb o tom, že skrze hledí zmíněné duchovnosti Urban, třebaže byl prvotně generačně předurčený k účasti na obnovitelské práci, aby se překonala zkáza způsobená v nesvobodné minulosti, rozpoznával zároveň obrys nežádoucích skutečností dneška, jak se rodily po roce 1989. Volil pro ně označení „sázka na globální hypermarket“, „civilizační třeštění bloudících bezdomovců“, „past globálního chaosu“.
Zůstaneme-li závěrem v oblasti hispánské kultury, k níž měl Vít Urban tak intimní vztah, můžeme jeho odkaz, který on soustřeďoval s velikou skromností, a přitom s hloubkou a vytrvalostí člověka zakořeněného duchovně, pojmenovat větou svatého Jana od Kříže: „Strom pěstěný a ohlídaný s přispěním svého pána vydává plody, které se od něho očekávají.“