Nejistá budoucnost Iráku závisí na osudu textu ústavy, o kterém mají rozhodnout občané v referendu 15. října 2005. Proces schvalování textu ústavy předloženého v referendu doprovázely nesmírné obtíže a dosažení konsensu napříč celým politickým spektrem se nakonec nepodařilo docílit.
Problémy se týkají několika sporných pasáží, ke kterým mají odlišná stanoviska zástupci tří dominujících skupin obyvatelstva (Kurdů, šíitů a sunnitů).
Ke schválení návrhu nové irácké ústavy došlo v neděli 28. srpna 2005 přes nesouhlas především sunnitských vyjednavačů v iráckém parlamentu. Text byl následně poslán do tiskáren, kde má být pořízeno pět milionů kopií, které doputují k iráckým občanům. Ze 153 článků ústavy jsou sporné dvě části. První z nich se týká arabské identity Iráku, druhý povahy federalizace, konkrétně možnosti spojovat jednotlivé provincie do regionů, popřípadě propojovat samotné regiony do ještě větších správních útvarů.
V případě arabské identity mělo být dosaženo kompromisu s ohledem na kurdskou pětinu populace, která se jako arabská necítí. V konečném znění tedy stát s pojmenováním arabský není v ústavě výlučně ztotožněn. Nad vypuštěním tohoto pojmenování však bylo slyšet kritiku z úst mnoha představitelů arabských zemí. V rozhovoru pro BBC z 30. srpna 2005 vyjádřil například své obavy i generální tajemník Ligy arabských států (LAS) Amr Músá, když označil iráckou ústavu jako „cestu k chaosu v regionu“.
Federace jádrem sporu
Ještě větší těžkosti přináší výklad federativního uspořádání. Tomu je věnována pátá kapitola irácké ústavy. V článku č. (114) se píše: „Regiony zahrnují jednu nebo více provincií a dva nebo více regionů se může spojit do jednoho regionu (správní oblasti.)“ Spojování takových oblastí se má konat na základě referenda, jejich rozloha není předem omezena. Další pasáže této kapitoly vymezují pravomoci zákonodárných i výkonných orgánů těchto celků. Mají se skládat z regionálních parlamentů, prezidentů a kabinetů, s možností vytvářet vlastní zákony. Pokud se podíváme na příklad na kurdské oblasti, vykazuje vlastně návrh ústavy podstatné rysy současné suverenity tohoto území, které má vlastní ústavu, zvolený parlament, prezidenta, vládu i ozbrojené složky.
Sunnitská menšina, jejíž provincie jsou zdrojem největšího napětí, se v současné době pokouší mobilizovat všechny síly, aby ústava referendem neprošla. Federativní uspořádání umožní kromě Kurdů i oblastem, ve kterých mají většinu šíitové, aby vytvořili podobně nezávislý region. Sunnité přirovnávají současný stav k situaci, jaká se vytvořila na Balkánu začátkem devadesátých let. Prý nakonec povede k rozpadu země na malé státní útvary, k chaosu, a není vyloučeno, že i ke vzplanutí občanské války.
Tyto námitky je třeba chápat především v ekonomických souvislostech, protože v kurdském regionu a v šíitské oblasti se nacházejí veškeré zásoby ropy v Iráku, na území sunnitů je jen poušť. Sunnité nejenže ztratili vedoucí pozici, kterou měli v Iráku téměř 80 let, ale budou s největší pravděpodobností ekonomicky závislí na svých bývalých podřízených, i když ti hovoří o rovnoměrném rozdělení ropných výnosů. Sunnité se dále obávají, že vytvoření šíitského celku bude mít za následek koordinovanější spolupráci s Íránem, která by jejich region uvedla pod jeho faktickou nadvládu. I jeden z nejumírněnějších sunnitských politiků, Alman Al-Pačáčí uznává, že princip takto uspořádaného federalismu bude mít za následek ještě větší míru íránského vlivu na situaci v zemi.
Spojeni v odporu
V nesouhlasu proti podobě ústavy stojí na straně sunnitů i část radikálních šíitů, vedená duchovním Muktadou Sadrem, který radikálně odmítá západní vměšování do vnitřních záležitostí Iráku. Jeho pozice sice zřejmě nevyjadřuje převládající názorové proudy této části populace, ale o to víc je radikální. Sadr vyzbrojil vlastní skupiny ozbrojenců, kteří vyvolávají vlny násilí v ulicích a přispívají tak k eskalaci konfliktu. Muktada Sadr také odmítá princip federalismu, protože podle něj povede k rozpadu Iráku, a ústava navíc není podle jeho proklamací v souladu s islámským právem. Sadr vyzývá své stoupence, stejně jako to dělají sunnité, aby v referendu šli hlasovat proti ústavě, neboť dvoutřetinový nesouhlas ve třech provinciích by znamenal její zamítnutí. Pokud by však v těchto provinciích přišlo naopak k hlasování málo lidí a nespokojenci by zůstali doma, ústava by referendem bez problémů prošla.
K oběma radikálním skupinám, které ohrožují přijetí ústavy, můžeme přičíst i aktivitu teroristických buňek Al-Kajdy, které už v srpnu během vytváření návrhu vydaly prohlášení, ve kterém vyhrožují smrtí všem, kdo se za prvé podíleli na přípravě textu ústavy a za druhé ji budou jakkoli podporovat. Považují text za projev kacířství lidí, kteří se opovážili rovnat samotnému Alláhovi při tvorbě výkladu práva.
Turecké obavy
Problémy federativního uspořádání rezonují i u okolních států, jmenovitě Turecka, Sýrie a Íránu, které mají problémy s kurdskou menšinou na svém území. K nejradikálnějším projevům zatím sáhlo Turecko, které se bojí opětovného nárůstu separatismu a odmítá uznat kurdský region v jakékoli podobě. Turecký ministerský předseda Tayyip Erdogan vyjádřil už několikrát ostrý nesouhlas s federativním uspořádáním, které ponechává Kurdům příliš velkou míru autonomie, a několikrát dokonce pohrozil intervencí. Kurdové jsou ve střetu s Turky také v otázce začlenění města Kirkúk do své oblasti. Kurdské milice Pešmerga je obsadily krátce po válce v roce 2003. V okolí města se nachází přibližně 15–20 procent irácké ropy a obě strany si na něj činí nárok.
Výroky tureckých politiků ohledně případného vojenského řešení kurdského problému si ale často protiřečí. V souvislosti se snahou Turků dosáhnout členství v Evropské unii nelze ale s největší pravděpodobností očekávat, že by k násilné eskalaci nakonec došlo.
Nejisté vyhlídky
Velká část politiků a novinářů předpokládá, že se v sunnitských oblastech nakonec vysloví proti ústavě potřebná dvoutřetinová většina obyvatel a dokument tak hlasováním neprojde. Otázkou však zůstává, kolik lidí v sunnitských regionech vůbec přijde k hlasovacím urnám. V nastalém zmatku je situace komplikovaná, skoro nepřehledná a nedává moc důvodů k optimismu. Jisté se zdá být zatím především to, že průběh referenda bude provázet další souhrnná statistika obětí násilných teroristických útoků, jak tomu bylo i v případě voleb z 30. ledna letošního roku.
Autor je student FF UK.