Jsme banda barbarů

V knize Nevyřčené dějiny Spojených států píšete, že způsob, jakým se díváme na historii, ovlivňuje naše chování v přítomnosti. Zdůrazňujete, že dnešní nekritický pohled na minulost brání lidem změnit svět k lepšímu. Byla touha po změně hlavním důvodem, proč jste napsal knihu a natočil sérii o amerických dějinách?

Jak asi víte, vyrostl jsem jako pravičák. Můj otec byl burzovní makléř, já odjel bojovat do Vietnamu, věřil jsem, že komunismus je zlo. Sedmdesátá léta pro mě byla obdobím učení a teprve ve středním věku jsem začal dělat progresivnější filmy. Někdy v roce 2008, po dvou volebních obdobích George W. Bushe, jsem si řekl: už toho mám dost, nechci natočit další celovečerní film. Po snímku W. jsem se rozhodl vytvořit dvanáctihodinový dokument, zčásti pojednávající o době, kterou jsem sám prožil. Jsme se spoluautorem dokumentu, historikem Peterem Kuznickem, zhruba stejně staří. Chtěli jsme přepracovat americké dějiny a nabídnout veřejnosti poctivější pohled, než jaký se učí ve školách. Na běžné americké střední škole se dějiny vyučují triumfalistickým způsobem – USA vystupují v roli hrdiny. Je to disneyovská verze historie a já si nemyslím, že děti takovýto výklad dějin baví. S Peterem a několika jeho postgraduálními studenty jsme pět let prozkoumávali důležitá témata a ověřovali spoustu faktů. Bylo to dost těžké, přiznám se, že na takovéto úrovni jsem se historií zabýval poprvé, ale hodně jsem se přitom naučil. Nevím, zda Nevyřčené dějiny koupí i v Česku, ale doufám, že ano. Lidé pak budou moci vidět výsledek naší práce a třeba je to ovlivní.

V sérii se zabýváte americkými prezidenty, ale i „zapomenutými hrdiny“ – málo známými osobnostmi, které mohou být inspirací pro dnešek. Čím jsou podle vás důležité?

V knize jsme chtěli demystifikovat působení a především takzvané hrdinské činy prezidentů, ať už jde o Eisenhowera, Reagana, Bushe nebo Obamu. Vedle toho se věnujeme zapomenutým postavám, jako je Henry Wallace, ministr ve vládě prezidenta Franklina D. Roosevelta, který chtěl smířlivějším postojem vůči SSSR zabránit studené válce. Wallace je pro mne nadčasová postava. Byl to muž, který se nehodil do doby, ve které žil, a bohužel pro nás nebyl oceněn, jak by si zasloužil. Měl ideály, ale život někdy ideálům nepřeje. Člověk musí obdivovat jeho výdrž, to, že znal smysl svého počínání a setrval na svých názorech, i když za ně byl vyhozen z nejvyšších pozic. Snažil se přesvědčit politiky, jako byl prezident Harry Truman, že věci se mají jinak, než jak je Truman chápal, že je třeba vyjednávat se Sověty. Truman se ho ale zbavil. V roce 1948 Wallace kandidoval na prezidenta za Progresivní stranu, ale byl označen za komunistu a veřejně očerňován. Je to ostudné. Wallace vydržel dost útoků, byla to silná osobnost, ale tlak na něj byl obrovský. Byl pak dlouho mimo veřejné dění, ale když začala válka ve Vietnamu, vrátil se a do své smrti ji tvrdě kritizoval. Postavy jako on velmi obdivuji.

Říkáte, že v mládí jste byl konzervativec. Jak se díváte na dnešní mladou generaci? Myslíte, že chce změnit svět k lepšímu?

Mladá generace v USA je dost konzervativní. Vzdělávacím systémem je jí vnucována oslavná verze historie. Podle nedávného průzkumu vyšlo najevo, že jedenapadesát procent lidí ve věku od dvaceti do pětatřiceti let věří, že válka ve Vietnamu byla dobrá věc. To je důsledek ideologického výcviku a vymývání mozků. Populární vzdělávání v televizi je plné propagandy. Kam se hrabou ruské noviny jako Pravda nebo Izvestija na Spojené státy. Děláme si legraci ze sovětské propagandy, jistě, byla primitivní. Ale pravda je, že ta americká je mnohem mocnější. Je zaměřená na ekonomický úspěch a na reklamu. Říká: vydělávej peníze, uspěj a je jedno, na čí úkor to bude. Ale zároveň se příliš nezabývej politikou, nechoď moc do hloubky. Televizní pořady jsou dost povrchní, šíření informací se na určité úrovni zastaví. Divím se, že historii, jak jsme ji pojali my, nikdo pro širší veřejnost nezpracoval. Převzali jsme mnoho myšlenek od názorově spřízněných historiků, ale aspoň jsme je shrnuli. Jasně, všichni nebudou se vším souhlasit. Já jsem například přesvědčen, že Kennedy byl velký prezident, i když si to mnozí nemyslí. V podstatě jsme převrátili americké dějiny vzhůru nohama. Budeme v tom pokračovat a bránit naše stanoviska příštích deset patnáct let, dokud budeme moci. Víte, člověk musí věřit. Potkal jsem mnoho zajímavých studentů, lidí, kteří hodně vědí a zajímají se. Nemusí jich být většina, i menšina může být důležitá.

Jak se cítíte se svými postoji v prostředí elit?

Ve Spojených státech to není nic moc, necítím se tam jako doma. Takzvaní studenováleční liberálové si uzurpovali politický střed. Říkají o sobě, že jsou centristé, považují se za umírněné a rozumné, ale jsou to šílení lidé. Pokládají mě za radikála a výstředního hollywoodského filmaře, už roky si ze mě dělají legraci. Názory, které zastávám, jsou přehlížené, ale já to přijímám. Jsem dramatik, to je moje práce, a všechno, co mohu dělat, je klást odpor. Ani Bertolt Brecht neměl příliš velký vliv a nakonec musel odejít zpátky do východního Německa.

Pohrdám establishmentem a takzvanými liberály, jako jsou Hillary Clintonová nebo Barack Obama. Věří, že jsou strůjci pokroku, že hýbají světem kupředu, ale ve skutečnosti ho ničí. Jsou to otroci americké moci. Jsou v zajetí myšlenky, že USA si svoji moc zaslouží a šíří díky tomu dobro. Když se ale podíváte na poválečné dějiny USA, začínají svržením atomové bomby. Musíte se tímto tématem zabývat, a když jej prozkoumáte do hloubky, zjistíte, že jsme bombu nemuseli použit; skutečný důvod pro její svržení spočíval v zastrašení Sovětského svazu. Pak pochopíte, jaké barbarství se skrývá v jádru americké kultury. Jsme banda barbarů, ať už šlo o vyvraždění indiánů, otroctví nebo svržení atomových bomb. Co se změnilo? Pronásledujeme Edwarda Snowdena a zastrašujeme cizí vlády. Je to morální slepota vůči našim vlastním selháním. Můžeme jít, kamkoli chceme, dovedeme být stejně špatní jako Sovětský svaz a východoevropské tajné služby, umíme šikanovat lidi i celé země. Máme právo kohokoli sledovat a odposlouchávat, včetně vás. A jestli se vám to nelíbí, vaše smůla.

Natočil jste snímky o Latinské Americe, včetně dvoudílného dokumentu o Fidelu Castrovi. Co vás na něm přitahovalo?

Castro je podle mne důležitá postava. Nezávislí politici z celého světa ho uznávají jako osobnost ze zadního dvorku USA, která se brzy a tvrdě postavila na odpor. Myslím, že příliš tvrdě. Ale bez Castra by nenastoupil Lula de Silva, Kirchner, Morales ani Chávez. Castro přežil jedenáct amerických prezidentů, představuje hlas antiamerické nezávislosti a USA mu nikdy neodpustily. Stal se protiamerickým, protože jsme se postavili proti jeho reformám, útočili jsme na něj, snažili jsme se ho zabít, podnikli jsme na Kubu invazi. Pro lidi na Kubě jsme ale neudělali nic. Jsem vděčný za to, co se v posledních letech v Latinské Americe děje. Už není zadním dvorkem Spojených států, a to je dobře.

Natočil jste také celovečerní filmy o Bushovi mladším a Richardu Nixonovi. Poukazujete na jejich vlastnosti, jako je sebeláska a paranoidní sklony. Fascinovali vás tím?

Ne, že bych měl Bushe nebo Nixona rád, ale představují mimořádně zajímavý materiál pro dramatické zpracování i kvůli vlastnostem, které jste zmínil. Nixon je plastická postava, za jeho vlády se zrodila většina špatných věcí ve Spojených státech. Vezměte si ostudné pokračování války ve Vietnamu, destrukce Kambodže, odposlechy, lhaní. Bush byl stejný. Jeho válka s terorem, invaze do Iráku… Prostě jsou to blázniví lidé.

Válka s terorem posílila v USA moc státních úřadů a rozšířila možnosti pro zasahování do soukromí lidí. Co podle vás přijde v budoucnu?

Nemyslím si, že válka s terorem byla zlomovým momentem. Bylo to pokračování politiky, kterou vedeme posledních zhruba sedmdesát let. Jedenácté září 2001 ovšem vedlo k vyhrocení situace a svět se ocitl ještě víc pod vlivem Ameriky. Obama dnes vytváří globální bezpečnostní stát a já z toho mám hrozný pocit. Kéž by se vydal opačnou cestou! Měli bychom snížit výdaje na zbrojení, vyklidit vojenské základny, víc spolupracovat se světem. Pojďme zkusit jednat s Ruskem, být spojenci Číny. Jenže v Kongresu sedí tolik stupidních politiků. Je to těžké.

V posledním dílu Nevyřčených dějin říkáte, že bychom potřebovali feminizovat svět.

Ano, ale určitě ne ve stylu Hillary Clintonové nebo někoho podobného.