Rozpolcený Západ ve svobodném světě

Britský historik a publicista T. G. Ash patří k předním odborníkům na soudobé středoevropské dějiny. V osmdesátých letech střídavě pobýval v Západním a ve Východním Berlíně, odkud posílal články do listů The Independent a The New York Rewiew of books. U nás proslul jako autor knihy Rok zázraků (česky 1991), ve které zaznamenal jako přímý svědek události v Polsku, Maďarsku a Československu v roce 1989. Z dalších titulů připomeňme Dějiny přítomnosti (česky 2003), popisující politický a společenský vývoj Evropy v devadesátých letech, a autobiografický román Svazek (slovensky 1998), jenž vznikl na základě odtajněných materiálů, které si o autorovi vedla východoněmecká policie – Stasi. V nejnovější publikaci Svobodný svět. Amerika, Evropa a budoucnost Západu se Ash na pozadí války v Iráku a konfrontace s terorismem zabývá rozdílným přístupem Spojených států a Evropy k současným globálním politickým a hospodářským problémům. Kniha je zároveň výzvou k obnovení transatlantických vazeb, v jejichž posílení by měl spočívat klíč k řešení současného rozporu mezi Spojenými státy a Evropou.

Postzápad

Hned v úvodu knihy se dozvídáme, že se Západ nachází v krizi. Rozdílný postoj USA a některých evropských států v čele s Francií a Německem k invazi do Iráku v roce 2003 byl podle autora pouze jejím katalyzátorem nebo symptomem. Již od konce druhé světové války bylo jasné, že se těžiště mocenských vztahů definitivně přesunulo z Evropy do Spojených států. V průběhu studené války se pokoušel vojenskou a hospodářskou moc Washingtonu dostihnout Sovětský svaz, ale po jeho rozpadu se definitivně ukotvilo postavení Ameriky jako nejsilnější země světa. S koncem bipolárního uspořádání došlo k několika pokusům Francie, Velké Británie a Německa o návrat k velmocenskému postavení. Jejich snažení se opíralo o odlišný přístup k dění, než jaký zastával Washington: „Postoj, který Francie zastává v krizi, jež zachvátila Západ, pochopíme jedině tehdy, jestliže si uvědomíme, jak obrovské trauma představuje ztráta její pozice centrální politické a kulturní síly,“ píše Ash.

Francie se vymezuje vůči USA, opírá se o společnou evropskou identitu a pokouší se získat vedoucí postavení v rámci evropského společenství. Velká Británie jeví snahy přimknout sebe i další evropské země k „velkému bratrovi“ na opačné straně Atlantiku, a hrát tak úlohu vedoucího zprostředkovatele. Vyhraněný postoj Evropanů ke Spojeným státům spočívá podle Ashe v zakořeněném antiamerikanismu, který přiživuje radikální postup Bushovy administrativy a přezíravý postoj republikánské vlády. Washington dnes ke své zahraniční politice potřebuje země starého kontinentu méně než v dobách studené války a dává to patřičně najevo.

Ash poukazuje i na odlišné hospodářské modely (sociální stát versus ekonomický individualismus) a z nich vyplývající etické normy, jež zdůrazňují vzájemně slábnoucí kulturní vazby. Tyto rozdíly popisuje i Jeremy Rifkin v knize Evropský sen: Američané odpracují ročně mnohem více hodin a zaplatí méně na daních, ale mají nižší produktivitu práce a hospodářský růst se snižuje. Evropané mají zase mnohem více volného času, lepší síť sociálních služeb, ale vyšší nezaměstnanost. Důsledkem je podle Ashe skutečnost, že obyvatele obou kontinentů díky výhodám jejich systémů rozděluje pocit morální nadřazenosti.

Diskuse o ekonomických rozdílech států transatlantického společenství by ale neměla přehlížet vzájemnou hospodářskou provázanost. Jak uvádí Thomas Risse, profesor mezinárodních vztahů na berlínské Freie Universität: „Transatlantický region je vysoce hospodářsky integrován. Například v roce 2003 pocházela téměř polovina investic v Evropě z Ameriky a dvě třetiny investic v USA z Evropy. Ekonomická závislost tedy zůstává poměrně silným pojítkem.“ Na druhé straně ani Risse nepopírá, že americký sklon k unilateralismu a k vytváření „koalic ochotných“ silně ohrožuje základní pluralitní hodnoty, na nichž je západní společenství založené. V tom se shoduje s Ashem, který vidí řešení ve vytvoření společného základu a úkolu do budoucna: vymýcení chudoby.

Americká mužnost a evropská zženštilost

Hojně citovaný bonmot amerického neokonzervativce Roberta Kagana, že „Američané jsou z Marsu a Evropané z Venuše“,narážel na údajnou skutečnost, že Spojené státy jednají v souboji s terorismem jako opravdoví muži, zatímco Evropané nikoli.. Spolu s nástupem republikánů začal zahraniční politiku Washingtonu formovat diskurs, jehož představitelé kladou důraz na americké poslání šířit univerzální hodnoty svobody a demokracie a na zajištění národní bezpečnosti pomocí expanzivní zahraniční politiky. Evropa od začátku prosazovala obezřetnější postup, ale z pohledu amerických představitelů působila jako stará distingovaná dáma, která není schopna postavit se nebezpečí čelem.

Timothy Ash nicméně připomíná, že ihned po útocích na „dvojčata“ evropští členové NATOnabídli USA veškerou možnou pomoc, ale tehdejší ministr zahraničí Donald Rumsfeld ji odmítl. Spojené státy se přiklonily k unilateralismu, protože si myslely, že je to pro ně v dané situaci výhodné. Nyní se ale tato politika obrací proti Washingtonu: „Prostoduché přesvědčení o existenci jediného životaschopného modelu, který naznačuje, že do budoucna by Amerika měla celému lidstvu sloužit jako vzor, popuzuje mnoho Evropanů, Afričanů i Asijců,“ tvrdí Ash.

Autor Svobodného světa se domnívá, že by Amerika měla projevit větší zdrženlivost v zahraniční politice, protože by se jí expanze mohla stát v budoucnu osudnou. Evropská diplomacie, založená na legitimitě světového souhlasu, se může s americkou vojenskou silou doplňovat, ale záleží také na Evropanech, zda budou schopni přijít s konkrétními návrhy řešení. Tento postoj v současnosti reflektují i mnozí britští politici. Zastupující předseda liberálních demokratů William Wallace napsal o budoucnosti transatlantického svazku v listu The Times: „Evropské vlády zatím upřednostňovaly námitky vůči americkému vedení, namísto toho, aby se pokusily nabídnout vlastní vizi. Summit NATO v listopadu 2006 bude příležitostí, kde Evropa ukáže, zda aliance není jen prostředkem k naplnění amerických požadavků.“

Lze říci, že transatlantické spojenectví bylo v období studené války i po jejím ukončení základem mezinárodního systému a přes vzájemné neshody bude jeho charakter určujícím prvkem ve vývoji světa. Otázkou ale zůstává nevyvážený obsah společenství, které zůstává pod taktovkou Washingtonu. Můžeme v zásadě očekávat buď to, že se některé evropské státy v čele s Francií a Německem pokusí vytvořit samostatný blok, jenž bude v rámci EU usilovat o zahraniční politiku nezávislou na USA, anebo se – jak předpokládá Ash – obnoví vzájemná kooperace po odchodu stávající americké administrativy. Komentátor deníku The Guardian Max Hastings o tom píše: „Musíme přežít dva děsivé roky, jež zbývají G. W. Bushovi, a poté znovu obnovit důvěru v konsolidaci Západu a v jeho vítězství nad fundamentalismem.“

Za nejdůležitější úkoly do budoucna považuje Ash poválečnou obnovu Iráku, urovnání izraelsko-palestinského konfliktu a boj s chudobou ve třetím světě. „Až Amerika odejde z Iráku, měla by se pustit do nové války. Nepřítel, kterého by měla porazit, není stát ani diktátor, ale obrovská bída.“ Podobně by i s podporou Izraele měly západní země společně prosazovat strategii „území za mír“, aby si získaly zpět ztracenou důvěru obyvatel Středního východu a mohly šířit svobodu legitimními prostředky.

Cesta z krize?

Svobodný svět je kniha s apelativním výrazem. Autor chce oslovit především obyvatele „Postzápadu“ a zabránit jejich lhostejnosti. Úkolem světové veřejnosti by podle něj měla být aktivní občanská angažovanost, jakási „drobná práce“ pro svobodný svět, jež může mít podobu dobrovolných příspěvků na rozvojovou spolupráci, kritické publicistiky nebo většího tlaku na politiky a ekonomy.

S kritikou problémů soudobého světa a zahraniční politiky USA se český čtenář může setkat u řady autorů. V poslední době se mu mohly dostat do ruky tituly N. Chomského, I. Wallersteina či N. Fergussona. I když tito autoři vycházejí z radikálnějších premis nežli T. G. Ash, ani jejich knihy nenabízejí příliš konkrétní východiska. V jednom se od Svobodného světa liší: nepředpokládají, že by hrozba globální katastrofy či růst evropské ekonomiky přiměly nejsilnější zemi světa k dlouhodobé změně dosavadního postupu. A tak zatímco I. Wallerstein hledá řešení v globálně propojeném neziskovém sektoru, jenž by mohl vytvořit protiváhu vůči kapitalistickému systému, T. G. Ash naopak přichází s návrhem najít určitý „všeobecný základ“, který by určil společná minima, jejichž cílem by měly být „svoboda, dobrá vláda a spravedlivé zákony“. Je to však realistická vize?

Ash se snaží doplnit politiku o etický rozměr a přiznává nadčasový charakter tomu, co dnes označujeme jako západní demokratické hodnoty. Prosazuje přitom pojetí svobody v negativním smyslu, jako svobody od zásahů do lidské existence, v podobě práva na život bez nouze a beze strachu, nicméně její pozitivní obsah tu chybí. Apelativní smysl knihy spočívá především ve výzvě ke společnému vymezení pozitivního obsahu svobody, která by měla vést k nové konsolidaci Západu v rámci širšího společenství, založeného na univerzálních principech. Kniha je jistě brilantní analýzou soudobého světa. Naznačené problémy se však dají těžko řešit pouhým apelem na svědomí politiků a občanů.

Autor je student politologie a historie na FF UK.