Kosmeticky brutální Yeah Yeah Yeahs

Karen O (zpěv) – Nick Zinner (kytara) – Chris Chase (bicí) aka Yeah Yeah Yeahs byli vystřeleni rychlostí světlice do rockového nebe díky svému debutovému albu Fever to tell (2003). A už nezhasli. Bylo to až pudově jasné při poslechu debutu, který svou energií uhranul jako had, jako proti sobě stojící tesák a dýka. Dvě třetiny postpunkových písniček křičely syrovým střetem blues a punku, jenž si na rozdíl od intelektuálnějších White Stripes zpříma vykročil dobývat hitparády (oproti písničkám umění skladby na hitparádách nezabírá). Zbývající třetina ukrývala hity, které přežijí i snahy o pohřbívání kytarovek (viz úvodní Rich, lovesong Maps nebo dostihová Y Control). Když jsem pak viděl jejich koncertní DVD, spadla mi čelist a už jsem ji nenašel. Minimální prostředky, inteligence, vzrušení, poutavá ženskost!

Yeah Yeah Yeahs se zrodili z líhně New York City, které je posledních pět let zaslíbeným územím, uvnitř něhož se jede podle jiných pravidel než ve zbytku světa. Samozřejmě s výjimkou matrice tradiční Británie, ale i vůči ní už je NYC papežštější než papež (Interpol, Bravery, Stellastarr a další). Album Show your bones, letošní pokračování syrové energetické prvotiny, se ke mně dostalo s měsíčním zpožděním, hudby je mnoho.

Deska jde v muzikalitě instinktivně dál. To, co na debutu mačkalo dynamikou ke zdi, se napůl stáhlo a napůl zůstalo, aby tvar jejich indie drahokamu získal další fasety. Objevil se nový producent Squeak E. Clean, v rytmice přibylo úderů do činelů, několik kytarových efektů, analogový syntezátor i porůznu poukrývané elektronické efekty. Část energie byla pozřena zkušenějším hudebním umem. Kytara a zpěv jsou studiově tvárnější, bicí se občas snaží napodobit aranžérské kejkle a někteří z fanoušků se asi poohlédnou po nějaké nové, nevybouřené skupině, jíž bude dána šance. Pokud byl řeřavý zvuk na Fever to tell vyplněn menším počtem instrumentů, pak na Show your bones se roztahování riffů a „siouxsiovsky“ houževnatého řádění vokálu musí podělit o místo s množstvím přísad, z čehož vyplývá občasná ztráta původní intenzity.

A tak protože Yeahs už tolik nemohou spoléhat na kouzlo a čistotu primární fyzické přitažlivosti, snaží se pracovat s nabývanou kompoziční zkušeností, složit maturitu. A jde jim to znamenitě. Zdá se to být logické. Hned úvodní Gold lion pečlivě dávkuje jednotlivé vrstvy až k odječenému refrénu a naefektované kytaře. Pak zase hezky zpátky do ticha k novému spřádání. K umění variovat. „We’ll build a fire in your eyes.“ Mysteries jako by vypadla z repertoá­ru Strokes před jejich podobně prokoumaným letošním albem (s výjimkou míst, v nichž si k nim Yeahs přihodí svou druhou, agresivnější kytaru). Jinak stejné jemné invenční pohrávání si s opakovanými figurami, proklouzávajícími individuálními liniemi jednotlivých nástrojů. Největší okouzlení z pokračování mám nicméně spojené s navazujícími Cheated hearts a Dudley. Vlastně je poslouchám pořád dokola. Jde mi o zjitřenou atmosféru, charakteristický sled akordů (něco z dřívějších U2 či the Cure). Ale aby nezůstalo jen u toho, před­poslední Warrior je ukázková práce s dramatickým efektem. Karen v ní unaveně, neškoleně zpívá do proměnlivých riffů akustické kytary a pohyb jejího hlasu se zahušťuje a následně uvolňuje, přibývá dynamický zvuk.

A pak je tu ještě finální Turn into. Nejpozději ve chvíli, kdy se do kytarově gradující nahrávky, v níž ženský hlas příznačně opakuje „I know what I know“, vřítí několik aranžérských fíglů a syntezátorová vyhrávka, nelze než uznat, že tohle je i přes počáteční pochyby mistrovská deska. V detailech, ale zároveň jako celek.

A emblém kapely, frontmanka Karen O.? Nejen účes, ale i její rtěnka získala pevnou linku. Trojice na nás shlíží z promo fotek sofistikovaně záludně. Asi jim odklon té bluesově punkovější části publika není proti mysli. Tváří se tak. Ví, že tuhle etapu v uměleckém závodě, jenž poměřuje občas proti sobě jdoucí faktory invence a integrity, zvládli dobře. Chtěl bych je vidět na podzim v žižkovské Akropoli. Jako Strokes před pěti lety. Chtěl bych vidět, jak budou jejich nové písně naživo znít vedle těch starších. Jak moc by mohly být ochuzené.

Autor je hudební publicista.