Enrique Vila-Matas (nar. 1948 v Barceloně) je nezařaditelný autor, mísící žánry a styly a rušící hranici mezi skutečností a fikcí. Odmítá jmenovat jediného žijícího spisovatele, který by ho mohl ovlivnit, zato s oblibou cituje autory mrtvé, jiné si zas vymýšlí a pašuje je do svých děl po bok slavných. Na některé otázky neodpovídá, jindy evidentně s potěšením mystifikuje. Nedá se o něm říci, že žije literaturou, žije totiž v literatuře. Ve čtyřech letech napsal pro maminku báseň o tom, že ji má rád. V jedenácti letech, ačkoli neuměl plavat, zašel příliš daleko do moře a strhl ho proud. Sice se topil, ale jako velký čtenář komiksů si užíval situaci a těšil se, že ho přijde zachránit kapitán Haddock. Naštěstí pro literaturu ho vylovila rodina. Zamlada chodil po Barceloně v červeném plášti a pozorně odposlouchával rozhovory na ulici a v dopravních prostředcích, aby je pak přetavil v citáty fiktivních autorů a jejich ve zkratce převyprávěné příběhy. Ve dvaceti letech žil v Paříži, kde mu pronajala podkrovní byt Marguerite Durasová; měl pocit, že nestačí za pokojík platit, že musí svůj pobyt ospravedlnit psaním. Tak vymyslel román o knize, která zabíjí své čtenáře, a pochopil, že čtenáře ve skutečnosti zabije, a tím se jich zbaví, jen když se k nim otočí zády a bude psát svobodně. Jedenáctého září 2001 seděl s přáteli v kavárně, když ho vytrhl vyděšený otcův telefon, že má okamžitě přijít domů, protože vypukla třetí světová válka. Vrátil se domů, nejdřív ze všeho vytáhl Kafkovy Deníky a nalistoval zápis z 11. září 1911. Kafka popisuje, jak se stal svědkem srážky dvou vozidel v Paříži. Jako paralela střetu letadla s budovou WTC to bylo zajímavé, ale Vila-Matas zkoušel dál a nalistoval 11. září následujícího roku. A tam došlo k onomu záblesku, úžasnému odhalení, ohromující shodě: Kafka popisuje svůj sen, na jehož konci spatřil válečné lodi kotvící před New Yorkem.
Tato příhoda myslím nejlépe vystihuje podstatu Vila-Matasova psaní, založeného na objevování zasutých literárních souvislostí a náhodných shod, případně pak jejich katalogizaci; ne náhodou právě tuto příhodu vyprávěl v Praze, kam přijel 14. 9. 2005 na pozvání Cervantesova institutu. Vila-Matas mluví spatra, jako kdyby psal, v sevřených, logicky srovnaných, jazykově vytříbených větách, po nichž dá posluchači vždy chvíli čas, aby si to přebral, nikdy se totiž neví, co je myšleno vážně, co je mystifikace a co žert. To se u Vila-Matase neví ani v knihách a asi to často nevědí ani novináři a překladatelé, kteří z něho tahají rozumy. Francouzský překladatel ho jednou rozčílil tím, že chtěl přesně určit všechny citáty a u smyšlených autorů upozornit v poznámkách pod čarou, že jsou smyšlení, čímž by zrušil podstatný rozměr Vila-Matasovy knihy. Vila-Matas, kterému bylo bytostně nepříjemné i to, že se Francouz v kavárně neustále předváděl před přítomnými literáty, ho připravil o řeč lakonickou poznámkou, že jeho jméno přesmyčkou dává „SATAM ALIVE“, Satan je naživu. Což je další vilamatovská zázračná shoda, stejně jako to, že veškeré své španělské dílo vydává v přesmyčkovém nakladatelství ANAGRAMA.
Vila-Matas dodnes vydal 18 knih, poslední vyšla letos v září, první roku 1973. Kromě „románů“, které jsou vždy na pomezí eseje, deníku a kritických poznámek, píše články, glosy, fejetony (teď například o fotbale do El Paísu, kam dříve psával třeba Javier Marías; Maríasovo srdce ovšem bilo pro Real Madrid, kdežto Vila-Matas fandí Barce). Ve sbírce krátkých textů Nejpomalejší cestovatel (El Viajero más lento, 1992) vypráví, jak přišel na chuť sestavování fiktivních životopisů a bibliografií: dostal za úkol přeložit z angličtiny rozhovor s Marlonem Brandem, a protože se neodvážil přiznat, že anglicky pořádně neumí, raději si celý rozhovor vymyslel. Tak se jedna sbírka próz příznačně jmenuje Vymyšlené vzpomínky (Recuerdos inventados, 1994), román z roku 1984 zase Podvod (Impostura). Výrazem radosti z psaní a jednou z autorových nejmilejších knih jsou Stručné dějiny přenosné literatury (Historia abreviada de la literatura portátil, 1985), kde má jedna kapitola jako motto citát z Holana a odehrává se v Praze. Vila-Matas tu hravě píše o tajné společnosti „shandyů“, jejíž označení prý pochází ze slova shandy, používaného v yorkshirském hrabství, kde údajně znamená „veselý, potrhlý, neposedný, vrtkavý“. Podmínkou členství ve společnosti shandyů je tvořit lehké, „přenosné“ dílo, které se vejde do kufru, být nezadaný, mít extrémní sexualitu, novátorského ducha, sympatie k černošství a kočovnou neúnavnost. Jakýmsi pandánem shandyovské nezávazné společnosti jsou „spisovatelé negace“, sebraní v knize, která Vila-Matase nejvíc proslavila v cizině a pomohla mu výrazněji prorazit i doma ve Španělsku, kde dnes patří ke kultovním autorům: Bartleby a spol. (Bartleby y compañía, 2000; na podzim 2006 román vyjde česky v nakladatelství Garamond). Podle slavné Melvillovy postavy písaře, který na všechno odpovídá „Já bych prosím raději ne“, až nakonec umře hlady, pojmenoval Vila-Matas spisovatele, kteří se po prvním či druhém díle odmlčeli nebo psát ani nezačali. Kniha je stylizovaná jako 86 poznámek pod čarou k neexistujícímu textu – poznámky si sepisuje samotářský úředník, prototyp bartlebyů, který před pětadvaceti lety vydal jednu povídku a od té doby odmítl psát. Pátrá po podobných případech a sepisuje jakýsi katalog či slovník bartlebyů, spisovatelů odmítnutí, kde sousedí slavná jména jako Walser, Kafka, Musil, Rimbaud, Rulfo, Sokrates s autory fiktivními. Citáty a parafráze se mísí s biografickými střípky a celé dohromady je to jako napínavé detektivní pátrání v knihovně, číhání na všeodhalující záblesk náhlé souvislosti. Z dalších knih jmenujme alespoň Vertikální cestu (El viaje vertical, 2000), nejbližší tradičnímu pojetí románu, za niž Vila-Matas dostal v roce 2001 nejvýznamnější latinskoamerickou cenu Premio Rómulo Gallegos, Příkladné vraždy (Suicidios ejemplares, 1991), Montanova nemoc (El mal de Montano, 2002, Premio Herralde, Prix Médicis Etranger 2003), Paříž nikdy nekončí (París no se acaba nunca, 2003) ve formě dlouhé přednášky, kde autor s velkou dávkou humoru vypráví o svých spisovatelských učednických dobách v Paříži 70. let, a poslední román Doktor Pasavento (Doctor Pasavento, 2005).
V češtině vyjde jako první vaše kniha Bartleby a spol. Jste s tím spokojený, nebo byste radši začal něčím jiným?
Bartleby vyvolal zájem u většiny zahraničních čtenářů, je z mých knih asi nejpřekládanější, takže je zřejmě dobré začít tím. Do zdejšího prostředí by se určitě hodila i knížka Stručné dějiny přenosné literatury, to je taková moje juvenilie, kterou mám stále rád. Jeden příběh se odehrává v Praze, shandyové Cendrars a Meyrinck a kubánská herečka Rita Malú rozpoutají na Starém Městě něco jako černošský karneval. Jinak mám samozřejmě vždycky nejradši knihu, kterou právě dopíšu, což je teď Doktor Pasavento, kterého jsem právě dostal od nakladatele a jeden exemplář přivezl do Prahy řediteli Cervantesova institutu Iñakimu Abadovi, který tam také vystupuje jako postava. Své knihy beru jako kamínky v mozaice, kterou stále dotvářím; každou další přidám kamínek, abych se přiblížil k tomu, co chci říct. Z osmnácti dosavadních knih za nejlepší pokládám čtyři: Bartlebyho, Montanovu nemoc, Paříž nikdy nekončí a Doktora Pasavento. Ale rád mám i dvě starší, Stručné dějiny přenosné literatury a Příkladné sebevraždy.
Bartleby se dá považovat za jakýsi pandán k Stručným dějinám. Cítíte to tak?
Ano, tvoří dohromady tandem. Shandyové jsou mladší, cestují s lehkým zavazadlem. Bartlebyové se plouží vzadu, bez zavazadel, přitahováni nicotou.
Literaturou jste poznamenaný už od dětství. Co vás na ní tak fascinuje?
Vždy jsem hodně četl, sháněl informace, abych si je skládal dohromady, hledal zajímavosti, toužil objevit souvislosti. O všem, co se dělo či děje, se dá najít informace v knihovně. Takové shody, jako americké jedenácté září a Kafkův deník, jak jsem tu vyprávěl, mě ohromují, mám pocit, že jsem jako čtenář něco objevil. A zajímavý pro mne není jen obsah toho objevu, ale i fakt, že jsem něco objevil, že jsem byl první, kdo si toho všiml. Člověk prožívá emoci, že něco objevil jako první, jako když první vejde do Tutanchamónovy hrobky, nebo jako když můj přítel našel mouchu z druhého století před Kristem, zkoumal ji pod mikroskopem a věděl, že teď , po dvou tisících let, jako první vidí její nožičky a může podle nich usoudit, jaký byl její poslední pohyb.
Ve svých knihách nevyprávíte moc příběhů ze života, spíš se inspirujete v knihovnách a u jiných autorů, které si případně vymýšlíte. Nedávno byl v Praze španělský spisovatel Juan Marsé, s nímž se přátelíte, který však představuje opačný pól psaní – inspiruje se převážně vlastním životem. Jaký je váš vztah k příběhu?
Nesnáším španělskou módu osmdesátých let, kdy se tvrdilo, že španělskou prózu zachrání vyprávění dobrých příběhů, to prý stačí. To přece nejde! Musí být rovnováha mezi radostí z vyprávění příběhů a experimentalismem, ze kterého vycházím i já. Nemůže se psát podle vzorů z 19. století, jako by neexistoval dadaismus, surrealismus, abstrakce, nový román nebo Celan. A není pravda, že nevyprávím. To, co dělám já, nazval jeden newyorský profesor „myšlením v próze“ nebo „vyprávěným myšlením“ (pensamiento narrado). Prý to provozuji já a Javier Marías. Prý je to nový literární žánr. Ale vážně, já moc rád vyprávím, jen trochu jiné věci. Například mě nudí vyprávět milostný příběh. Jediný zajímavý milostný příběh (který zajímá mne) je můj vlastní; ale ten vyprávět nebudu. Co pak? Zbývá příběh přítele, jeho kamaráda, kamarádky – ale to už mě nebaví. To už vyprávěla spousta lidí, u toho se při psaní nebavím. A mne psaní musí bavit. Nikdy nepíšu pro čtenáře, ale pro sebe, musím se u toho bavit.
Jak píše v Postile ke Jménu růže Eco, dnes už se nedá říct „miluji tě“, protože to zní otřepaně, musí se to udělat jinak, meta-, například říct „jak by napsal ten a ten, miluji tě“. Tak to myslíte? Že to musíte dělat jinak, abyste se přitom bavil?
Ano, psát jinak, nečekaně, přežít třicet let nepochopení vlastní rodiny i literárního světa a pak zjistit, že jsou lidé, kterým mé knihy něco říkají, protože v nich našli jiný pohled, nové souvislosti.
Ve Španělsku jste dnes už kultovní spisovatel, ale stále trochu na okraji. Jak vnímáte svou excentrickou situaci ve španělské literatuře?
Mé psaní má mnohem blíž k narativní svobodě a otevřenosti Latinoameričanů nebo Středoevropanů než k realistické tradici španělských autorů. Ale já mám svou excentrickou pozici rád. Vždy jsem tíhl k tomu být mimo zavedená centra. Fascinují mě periferní bulváry. V Královské akademii bych byl velmi smutný. A myslím, že nejsem příliš vedle, když řeknu, že nejlepší literáti dvacátého století se zrodili daleko od hlavních kulturních center: Kafka v Praze, Pessoa v Lisabonu, Walser v Herisau, Joyce v Dublinu, Rulfo v Comale. Praha je ideální místo na překlad mých knih.
Znáte Prahu?
Jsem tu poprvé, ale znám, z knihoven. Budu se po ní muset projít mezi čtvrtou a pátou ráno.
Jací současní španělští spisovatelé vám jsou blízcí?
Blízcí? Blízký mi není nikdo, ani Španěl, ani Francouz, ani Němec. Blízký? To by bylo hrozné, to bychom nebyli originální ani jeden. Nemohu uvést žádné současné spisovatele, nemohu se nechat nikým okouzlit, okouzlení se vyhýbám, protože chci sám psát. Než o živých, budu mluvit radši o mrtvých. Mezi mými oblíbenými autory jsou Roussel, Kafka, Perec, Pessoa, Rulfo, Joyce, Walser a Beckett a pak autoři, které měli oni rádi. To už si dosaďte sama.
A jsou spisovatelé, kteří se vám přímo
nelíbí?
Ano, ti, kteří o sobě tvrdí, že píšou o životě, a přitom jsou strašně nepravdiví.
Literatura je pro vás tedy pravda?
Literatura je hlavně svoboda. Naprostá, maximální svoboda. Můžeš psát, co se ti zachce. Nesnažíš se nic ovlivňovat, nenecháš se ničím ovlivnit. V tom, co píšu, prostě hledám svobodu. Ráno otevřu psací stroj a pak si dělám, co se mi zachce. Gesto psaní je maximální svoboda. Nikdo ti nemůže zakázat, co říkáš. Není samozřejmě jisté, že najdeš vydavatele, který bude ochotný tě vydat. Ale opakovat, co už řekl někdo jiný, je největší otrava. Pro mě je to jako za trest, nesnáším opakování, nechci nic opakovat, chci být originální v maximálním smyslu slova. Mám štěstí, že si můžu psát, co chci, a mám vydavatele; a to je absolutní svoboda. Nevím, jestli jste pochopila, že psaní je absolutní svoboda. Mně to trvalo spoustu let, než jsem se k tomu dopracoval, nejdřív jsem se také rozhlížel, co dělá tenhle a támhle. Rodiče mi samozřejmě také říkali, co mám třeba nosit na sobě, abych nevybočoval, tuhle bundu ne, tuhle kytku taky ne, tohle se nedělá atd. A pak najednou psaní – konečně jsem si mohl sám dělat, co a jak jsem chtěl. A tátovi, který je stavař, dlouho trvalo, než se s tím smířil, a dodnes kouká na můj psací stroj nevěřícíma očima, jako by se ptal, a tímhle se dá vydělávat?
Kdy jste si uvědomil, že psaní je svoboda?
To není důležité, ostatně to nebylo tak dávno. Když jsem psal víc pro noviny, závisel jsem na článcích, musely být včas dodané, musely zapadnout do profilu listu, bylo to úplně jiné psaní. Když jsem se pak od článků vracel k vlastní próze, najednou jsem si uvědomil, že nemám od nikoho instrukce, příkazy a omezení, že mám absolutní, maximální svobodu.
Děkuji za rozhovor a těším se, že za rok přijedete do Prahy znovu na uvedení českého Bartlebyho.