Vadí mi u novinářů i u studentů, když nerozlišují různá pojetí socialismu, dějin tohoto hnutí, když spojují komunismus jako ideologii s členstvím v politické straně a prostě neznají období, které se nazývá normalizace, tedy léta l968–l989. Dovedu si to vysvětlit: ve školních osnovách na to nezbude čas, rodiče o tom neradi hovoří, protože se obávají – podobně jako kdysi Němci v poválečném období –, že by se děti mohly zeptat: „A co jsi dělal tehdy ty, tatínku?“ A tak se raději doma mluví o tom, že tehdy nebyly pomeranče, jak si tehdy lidi vzájemně pomáhali či jak se bavili v zaměstnání. Když někdy diskutuji se studenty ze Západu, jsem překvapena jejich znalostmi i otázkami, které míří k podstatě. Mají lepší povědomí o nás a o situaci v postkomunistických zemích než naši studenti politologie.
Na Západě totiž mimo jiné opakovaně vycházejí knihy věnované rozpadu socialismu ve východní Evropě. Jsou stručné, přehledné, doplněné životními příběhy ilustrujícími danou epochu. Mladí lidé je rádi čtou, protože nejsou černobílé, ideologicky jednoznačné. Získávají tak znalosti, vhled do systému a schopnost pochopit lidi – tedy nás –, se kterými budou za pár let jednat jako diplomaté, obchodníci, investoři, případně vědci. Na každé významnější univerzitě existují oddělení pro východní Evropu, jejichž součástí je nejen výuka slovanských jazyků, ale i dějiny socialismu v těchto zemích, včetně naší „normalizace“. Nastolení socialismu (ať již sovětského typu, nebo našeho takzvaného reálného), tedy uskutečnění více než stoletého snu mnoha lidí, a jeho rozpad je fenomén profilující nejen dvacáté století, ale i století, jež přichází. Znalosti o tom, jak se tehdy žilo, co se smělo a nesmělo, jaké byly mechanismy ovládání lidí, jsou nejlepší prevencí opakování omylů, které se staly. A na západních univerzitách, především v USA a Kanadě, vědí, že neposkytnou-li studentům znalosti třeba o Karlu Marxovi, stalinismu, Brežněvově doktríně o omezené suverenitě či internacionalismu, budou mladí lidé tyto informace časem získávat jiným způsobem. Navíc rozpadem SSSR a jeho bloku, rychlou a nedokonalou transformací těchto států do nových systémů a častou deziluzí, jež tento proces provází, se vytvářejí předpoklady pro opakované přijetí této, pro mnohé opětně přitažlivé ideologie.
Dnes již historie
Fakta, schéma událostí lze najít na internetu. To jsou jenom znalosti. Vědomost je ale něco víc, a proto jsou zmiňované knihy kombinací fakt a výpovědí lidí, kteří v té době žili, tedy takzvanou orální historií.
Takto koncipovanou knihou je i Making History Michaela Longa z Baylor Univerzity v Texasu. Je věnovaná „normalizaci“ u nás. Po obsáhlém úvodu o událostech Pražského jara, o historii Varšavského paktu a intervenci v srpnu l968 je v ní popisována nejen tzv. normalizace, ale vysvětlen je tu fenomén kolaborace, rezistence (spíše „disidence“), pojem underground, prověrky, Charta 77, VONS, nová stratifikace občanů, včetně tzv. šedé zóny, kladný i záporný význam pojmu „osmašedesátníci“ a samozřejmě i samizdat, létající univerzita apod. Další část je věnována listopadu 1989, ustavení Občanského fóra a jeho rozpadu, či spíše odchodu mnoha lidí z OF do vlády a parlamentu. Stručně, výstižně, s odkazem na prameny. Následuje celkem jedenáct rozhovorů s těmi, které autor považuje za aktéry, protagonisty změn (Ivan Havel, Jirousová, Kocáb, Kriseová, Kummerman, Dana Němcová, Martin Palouš, Šiklová, Šustrová, Uhl, Jan Urban). Tedy novináři, vědci, umělci…
Michaelu Langovi v rozhovorech nešlo o fakta, ale o reakce a emoce spojené s těmito událostmi, o detaily, dokreslující atmosféru, osobní hodnocení, jež z historie jako sledu událostí dělá příběh, odkrývá plasticitu a nutí čtenáře udělat si vlastní názor. Bází orální historie je paměť jedince. Ve faktech se člověk může mýlit, ale nezapomene své pocity, strach, očekávání, emoce, které se mu spojují s událostmi, jež jsou dnes již historické. Přesto je možné vzbudit zájem o téma. Určité otázky autor položil všem. Ptal se na jejich životopis, jak se dostali do opozice, co dělali v době normalizace, čím se živili, jak se podíleli na dění v listopadu ’89, jak hodnotí léta po převratu a proč již nejsou či nikdy nebyli v takzvané velké politice.
Ve třetí části jsou uvedena fakta v přehledu včetně tabulek a srovnání s výsledky hodnocení Československa v mezinárodních statistikách. Mimo jiné tu autor srozumitelně – i pro západního čtenáře – vysvětluje, proč ti, co udržovali rezistenci národa, nepovažovali sebe za disidenty a nechtěli tak být označováni, a které zásady pro ně byly jednoznačné. Zhruba jim šlo o to dodržovat zásady „života v pravdě“, připomínat tehdejším nositelům komunistické moci, že podepsali úmluvu o dodržování lidských práv, upozorňovat zahraničí na stav v naší zemi a pochopitelně o zachování možnosti vlastní, na establishmentu nezávislé tvorby, tedy o vytvoření „paralelní“ kultury. Základní otázky byly stejné, ale odpovídající se zaměřovali na problémy, které jim byly blízké, uváděli osobní hodnocení určitých etap. Nepříliš známá jsou například jednání Michaela Kocába s Adamcem, jednání v Moskvě nebo situace na Hradě, když tam přišel V. Havel jako nově zvolený prezident a kolem něho byli jenom úředníci oddaní G. Husákovi a ozbrojenci v uniformách či bez nich. Když na těchto osudech čtenář sleduje, jak postupně skoro všichni, kdo v době převratu formovali Občanské fórum, odcházeli do různých vládních funkcí, pak jsou mu jasnější následné úspěchy i neúspěchy v politice.
Nikdo z tázaných není v současnosti politikem, všichni si našli své místo v občanském životě, v určité profesi, s níž jsou spokojeni. Ale všichni měli iluze, doufali, že transformace půjde rychleji, že demokracie zde bude mít lepší protagonisty. Nikdo z nich však není zatrpklý ani skeptický, všichni vidí pozitivum v tom, že jsme součástí NATO a Evropské unie. Když jsem takto v přehledu sledovala, co všechno se za těch pár let po převratu změnilo, kolik zákonů se přijalo, co všechno se muselo jinak – a bez zkušeností – koncipovat, tak se i mně zvedla nálada. Nejsme tak špatní, jak si někdy připadáme.
Autorka je socioložka.
Michael Long: Making History – Czech Voices of Dissent and the Revolution of l989.
Rowman and Littlefield Publishers, INC, New York, Toronto, Oxford 2005.