Utajený malíř

S tím „člověkem“ už se vypořádám sám. Ano, pane Tichý, a s tím Šlengrem jako malířem a umělcem – k tomu Vám posílám ještě fotografie a snad byste k tomu pár slov ještě připsal, nebo někdo jiný a poslal mi to prostřednictvím Topiče do nějakých listů, novin nebo časopisů a snad by bylo dobře, ještě než budu výstavu mít zahájenu, častěji se o ní někde zmínit. Chápete mě, proč to píši, dosud jsem vystavoval jen tady v Bydžově, Hořicích a v Jičíně, výsledky byly ovšem slabé, dělal jsem všechno sám na vlastní pěsť, a jak to dopadá, víte sám.

Karel Šlenger

Je jaro roku 1941, pan Tichý je již tehdy slavný „outsider“ – malíř a grafik František Tichý. Ten člověk, Šlenger, malíř a umělec, zůstává outsiderem mezi „outsidery“. Outsiderem je dosud. Téměř nikdo včetně kunsthistoriků ho nezná, v odborné literatuře se nevyskytuje. Až dosud neměl v Praze velkou výstavu. Zanechal po sobě několik tisíc krajin, zátiší, ženských aktů, portrétů, symbolických motivů a monumentálních vizí. Doufejme, že nynější expozice Šlengerova díla, právě zahájená v Národní galerii – Veletržním paláci, bude alespoň opožděným připomenutím jeho významu v moderním českém umění.

Karel Šlenger se narodil 5. dubna 1903 v Chomuticích, staré vsi mezi Novým Bydžovem a Hořicemi. Tatínek učitel, maminka ze mlýna v nedaleké Oboře. Matka „nepracuje“, zůstává doma, paní učitelová. Vpravdě učitelská rodina. Karel je pátý ze šesti sourozenců. Z Chomutic pochází rovněž básník Josef Hiršal a z nedalekých Ohnišťan houslista Smetana, s kterými se Karel přátelí a které oba portrétuje. Hiršalův expresivní portrét z roku 1937 patří k vrcholným podobiznám kumštýřů třicátých let. Na konci 20. let, po smrti maminky a za značné otcovy nevole opustil Karel Šlenger teplé protekční místečko státního úředníka v Praze na Hlavní poště, které mu zprostředkovali příbuzní.

Poustevničil ve vlastnoručně ušitém spacím pytli na půdě rodné chalupy, pozoroval pavouky, nakreslil a napsal ironicky humorné pojednání Pabouci – kus života. Po filosofických extempore (dvakrát se pouští do studia filosofie – jednou v Praze na filosofické fakultě, podruhé v Paříži na Sorbonně) se natrvalo přiklonil k malování a naplnil beze zbytku představu malíře-rozhárance s dlouhými vlasy, věčně chudého, který si vyrábí i vlastní barvy. Chodil na pryskyřici do lesa, jindy barvy obohacoval hlinkami po malířích pokojů, zašíval a sešíval hrubé jutové pytle, vařil klih, chodil po kraji, ve dne jezdil na kole po okolních vsích a dával hodiny hudby. Učil hře na housle a klavír, uměl i na akordeon a varhany, což dává k dobru v jedné ze svých žádostí, když si pohrával s myšlenkou stát se misionářem. Pochopitelně neúspěšně, nebyl praktikujícím katolíkem a do kostela chodil tak zazpívat o půlnoční.

Od cizích lidí dostal jsem letos Ježíška – již několik let jsem nedostal nic. Letos vánočky jsem si přinesl, musel přinésti, krásný vlněný, tmavě červený šál na krk a cukroví. Měl jsem stromeček, ale neustrojený. Koupil jsem si jej za 4 Kč. .A na Štědrý večer byl jsem pozván do jednoho mlýna, kde se maminka narodila a kam za ní chodil tatínek. Byl jsem v oboře. Pak jsem šel vypít pivo do hostince, ohřál se, doma mám zimu, pak v 11 hodin jsem si zahrál na klavír při otevřeném okně vánoční písně a Tichou noc a šel na půlnoční. Zpíval jsem na kůru a díval se na satana, jak jej nějaký světec podávkami sráží se stropu.

(Sestře, březen 1943)

Nějaký světec je svatý Jiří, podávky jsou kopí a „satan“ má podobu dračí. Zdá se, že tenhle učitelský synek při náboženství pozor nedával, a svatých našich patronů životy neznal. Ďábel je v kostele na tom samém nebi ještě jednou, v řetězech, a má co do činění se svatým Prokopem, s drakem se splést nedá. Malíř jako by říkal: nebudete sloužit ďáblu, ale on bude sloužit vám. O tomhle ďáblovi mluví nejen Karel Šlenger, ale i jiný učitelský, totiž Josef Hiršal, že prý sedí na bobku a poťouchle se dívá kamsi do blba. Zahleděli se… básník i malíř.

Zakončil jsem studium velkých bohů filosofie, kteří však ze svých piedestalů mi spadli. Já zůstal sám. Ale věděl jsem. V tom světě jsem více nehledal a stopy krutých bojů s lidmi a jejich bohy jsem oprašoval dnes po čtyřiceti letech, když otevřel jsem roztlučenou bednu s nimi. Je to strašné do toho pohledět. Pohledět do své duše!

A taky se pamatuji v té době, jak jsem chtěl poznat kreaci světa. Kreaci těla. Jakéhokoliv těla – prostě vytváření či tvoření se života… A tak jsem se díval na trávu, kterak roste, olizoval jsem její list a lodyhu, ale neviděl a ne­uviděl jsem nic. Poznal jsem však. Poznal, že je to jinak, že je vše jinak.

A proto jsem také chtěl být živ jak ten jiný tvor. Králík, zajíc, kráva – nažere se trávy a stačí jí to. Proč tedy mně by to nemělo stačit? – Tráva však byla tvrdá a špatně se kousala, i když jsem vybíral tu měkkou. Našel jsem si tedy jetel. Ten byl šťavnatější, ale za chvíli mi bylo v ústech hořko a nepříjemně. Nebylo to dobré. Asi se tady nenajím takto – myslel jsem si. A také jsem toho musel nechat.

Šlenger zvládl různé výtvarné polohy, ke kterým dospěl po své vlastní cestě. Některé jeho miniatury nepřesahují rozměrem velikost poštovní známky, jiná jeho několika­metrová plátna odpovídají nástěnným malbám. Intimita versus vize, poselství. Malé – velké. Exprese i neoklasicismus. Lehké kubis­tické ozvěny. Primitivismus. Vysoké vrstvy barvy – hladký, téměř staromistrovský štětec. Akvarelové skici dotažené do estetické dokonalosti. Je malíř-hledač, má silná i slabá období, v malování i v životě. Stabilní je snad jen situace finanční: stále pod minimem.

Milý Pepo, nehněvej se, že ti zase píši… ale je mi smutno, k smrti smutno tyto dny, a do ničeho se mi nechce.

Dokončil jsem, co jsem chtěl, dosáhl žádaného a to je nejstrašnější moment snažení. Nastává ochablost a pessimismus života mísí se s prvky touhy po plném žití. Stvořil jsem od Vánoc 12 obrazů, z nich 2 třímetrové, ostatní se pohybují v rozměrech 1–2 metry… celou tu dobu žil jsem jen této své činnosti, přerušované jen vyučováním žáků.

Proč Ti to píši? Protože mi je teď smutno a nikdo mi není kolem studánkou vody, jíž bych se občerstvil. Toužím po moři, po dálce, po zapomenutí. Vím, že jsem tulák s věčně zjizveným srdcem, ale někdo tu musí rovněž být a žít jen pro cit.

(Bratrovi, červen 1937)

Paříž, Provence, francouzská Riviéra, Alžír, Tunis, Itálie, Sicílie, Cařihrad, Balkán, Jugoslávie, Bulharsko, Rumunsko. Musí ven, na jih, za teplem. Po celý život utíká z Chomutic, z chalupy, aby se tam zase vracel, a odtud, zevnitř, mohl vynášet vrstvy duše, vrstvy barev, výrazově a technicky blízké informelu, který ale na světlo světa teprve přijde.

Šlenger ale nemá výtvarné vzdělání. Jednou se pokoušel na akademii a nebyl přijat. Tehdy zažil jediné setkání s tehdejším ředitelem krajinářského oddělení Otakarem Nejedlým. Dnes nahlédnuto se tato schůzka podobá performanci: na aerovku, kterou má koupenou na dluh, naloží svoji rozměrnou Duši, dojede z Chomutic do Prahy před Akademii, kde ji na ulici vystaví, a dovolává se Nejedlého. Nejedlý nomen omen jen tak vyhlédne z okna: proč mne otravujete s takovou mazaninou? Malíř jede s Duší zase zpátky.

Tvoje dílo není tady nesrozumitelné, aby je nepochopili ti, kdož nejdou s módou, je lidské a napojené prožitým chápáním krásy, a protože jdeš svou cestou, nepokřivenou šilháním po různých -ismech, a nenecháš se ovlivňovati jinými individualitami, podržíš svou sílu a umění Tvé bude schopno dalšího vývoje. Tak to je! Že ti neotevřeli brány akademie? Jaké to nesmysly! Sáms nechtěl.

(Z bratrova dopisu, září 1937)

V roce 1941 byly objeveny jeskynní malby v Lascaux a publikovány v časopise L’Illu­stration. Výtvarný projev neznámého pravěkého člověka sklidil tehdy obdiv a dojetí pro svoji syrovou krásu a hlavně upřímnost a světem se rozběhla vlna zájmu o výtvarný primitivismus, která kulminovala někdy v druhé polovině 40. let, kdy Jean Dubuffet formuluje koncept art brut. Dubuffet a druzí odmítají vidět rozdíl mezi uměleckou a patologickou tvorbou, mezi normálním a nenormálním. To vše se děje na pozadí druhé světové války, nacismu, který podobné umění považuje za zvrhlé. Akce – reakce. Jean Fautrier, malíř, který byl krátce vězněný gestapem, v letech 1943–45, maluje sérii Orfeus, pastózní, existenciálně rozjitřené zobrazení válečných obětí. Nadčasovou, archetypální, reliéfní strukturou, připomínající jeskynní malby, koresponduje toto dílo právě se Šlengerovým, s jeho stejně „hmotnatou” (jak se o ní v lehce pejorativním smyslu zmínil novobydžovský tisk) Zemí již z počátku 30. let. Pro zajímavost, Dubuffet v roce 1951 namaloval řadu vysokých past, a jeho Filosofická krajina, hnědá zemitá struktura s ohraničeným horizontem a tenkým světlým pruhem, v lecčems připomene právě Šlengerovu sice neabstraktní, ale podobně zaměřenou a o dvacet let mladší Matku zemi. Zpátky k archetypu. Zpátky k materii. Zpátky k matce. Zpátky k ženě.

Bál jsem se vždy, bál jsem se lidí, a přestal jsem se k nim vyjadřovat. Svěřoval jsem své myšlenky a city papíru a vysněným lidem..., kteří neexistovali. Psal jsem jim i dopisy, a mé vztahy citové byly v mých snech horké, vášnivé a plné citu... viděl jsem ženy kolem sebe chodit, živé, tělesné – ale zůstávaly mi vzdálené – strašně vzdálené. Ty pravé nefalšované byly ve mně. Nosil jsem je tam stále, působily mi bolesti, ale nezradily mne nikdy. Proto jsem jim věřil a proto nemohl jsem objevovati ženu skutečnou. Byla pro mne nepravdou.

Jeho žena je idol. Žena – jistota, žena – tvar, žena – krajina, žena – matka, ženka – divoženka… je jich moc, některé monstrózní, s deformovanými, hypertrofovanými částmi těla, odkazující k plození stejně jako pravěké idoly, jiné tajemné, odjinud. Jsou různé, v různých polohách malířských i těla.

Poesie, Láska, touha po Pravdě, žena a věčná žízeň po ní – ne ne, nic se nezměnilo, a vše zůstává proto dále krásně a věčně toužené. Jen naučil jsem se mluvit jinými slovy, jen přestal jsem slyšet své myšlenky, a cit, láska a žena neztvárňuje se mi již do slov. Ten svět dělám živý, jinak živý, nežli jej nosím v sobě a nežli jej moje smysly předkládají. Jsem už jen malíř a žiji v tom, co po mně zbývá.

Jeho ženou se stala ještě dívka, jeho žačka, kterou učil na klavír jako malou holčičku, z židovské rodiny, zmizelé kdesi, nikdo neví o osudu toho transportu. Ona a její bratr byli židovského původu pouze napůl, a zůstali tedy ušetřeni. Karel Šlenger vzal ji i s bratrem do patronace, která vyvrcholila manželstvím ještě v pětačtačtyřicátém roce. Maloval ji. Hana. Nebylo to lehké soužití, stačili mít děti, rozvést se a nakonec se ještě znovu vzít.

Balanc po ostří nože. Kdysi jsem viděl fakíra. Bylo to v Národním domě na Vinohradech. Mimo mnoho jiného, jako polykání hřebíků, skleničky – z které si ukusoval, a porculá­nového talířku – vystupoval také po žebříku, jehož šprincle byly ostří nože. Nic se nestalo. Šlo to.

Jeho pozice stranou byla v podstatě jeho volbou i osudem. Ustrojení. Povaha. Mohlo by se říci, že mu nepřála doba. Dvě světové války, ta druhá, když měl být na vrcholu. Ostří nože, svůj často opakovaný slovní obrat, by si vybral vždy, nehledě na nepřízeň doby.

Své obrazy neuměl prodávat a sám se lidsky nikomu neprodával. A přitom řada menších výstav, uspořádaných opakovaně v Hradci Králové a v Jičíně, vždy vyvolala mimořádný, ale jen regionální zájem.

P. S.: Chomutice, 9. října 2005. Poledne. Kostel je mimořádně otevřený, stejně jako zdejší kostelník. Ten mi sděluje: „…to mi nebudete věřit, v kostele máme nové koberce, nové reproduktory, křtitelnici od Parléře, České nebe od Kramolína, Ze života Kristova od Suchardy (toho z Nové Paky )… Šlenger? Ten byl svůj. Doma od něj máme ňákej Egypt a Květiny. Že bude mít výstavu v Národní galerii?“

Autorka studuje dějiny umění na FF UK a o Karlu Šlengerovi píše diplomovou práci.

Užité citace pocházejí z korespondence a malířových osobních zápisků v pozůstalosti, opatrované a dokumentované jeho synem Petrem Šlengerem. S jeho laskavým svolením reprodukujeme obrazy na této dvojstraně.

Proč hvězdy nikdy nezhasnou?

Asi proto, že jich neznáme. Vědci nám sice říkají většinou opak, tj.že každá hvězda má své zrození, žití, stáří a zhasnutí. Dovídáme se však tím něco? Jsme na tom stejně jako před tím. A tak je to se všemi filosofy a mysliteli lidského původu. Prostě ani jeden nás neuspokojí a neuspokojil nikdy. Právě naopak. Vzbudil v nás chaos, rozbil záhady života a postavil nás nahé, ubohé a prázdné doprostřed věčné tmy. To jsou nenávidění pedagogové, uzurpátoři všeho druhu, dogmatisté a imperialisté v podobě zlatého telete, nebo socialismus všeho druhu. A proto hvězdy nikdy nezhasnou?

Ptáte se? Ano! Proto právě! Proč nám naplňují hlavy a srdce vším možným svinstvem, proč nám stále diktují své rozumy, své zákony? Vždyť přeci víme, nebo můžeme sami snadno poznati, čemu tyto nápady slouží a komu! Ať nám tedy řeknou alespoň, čemu slouží všechny hvězdy, které dle nich jsou smrtelné jako lidská bytost! Nikdo vám z nich neodpoví, leda osobní domněnkou (hypothesí) jako každý filosof. A proč hvězdy nikdy nezhasnou, já vám tady v tom článku nechci odůvodňovat, protože to se nedá říci jen několika větami nebo odstavečky.

Hledejte sami. Budete hledat dlouho, třeba celý život a odpověď si nedáte! Je tomu tak bohužel, nebo bohudíky, protože třeba potom by se zrodil zase jeden nový vůdce, duchovní vůdce lidu, nově organizované společnosti a byli bychom na tom zase právě tak, jako jsme dnes. Lidé – a lidstva – jako páté kolo u vozu, který táhne jen jeden nebo dva, popřípadě více vozatajů!

Lépe je však věřit pohádce nežli nabubřelé frázi všech samovládců. Pohádky jsou pro děti a my dětmi chceme zůstat. Tak jest lépe. Proto také třeba pro nás jedině hvězdy nikdy nezhasnou.

Zápisky Karla Šlengera ze „smrtelného lože“, Praha-Nusle 2. 3. 1981.