Yankee z Connecticutu na dvoře komisaře Prodáno

Profesionální autor bestsellerů Jeremy Rifkin začíná svou novou knihu čtivě, snadno přístupným, a přesto zasvěceným rozborem duchovních základů americké společnosti. Pro Evropana jsou cenné zvláště pasáže o americkém individualismu a také o víře ve vyvolenost v biblickém smyslu, věc v Evropě neznámá. Uvědomíme si pak, že sekty evangelikálů (k nimž patří i rodina Bushových) nebo mormonů nejsou jen kuriozitou, nýbrž jedním z projevů příznačného rysu povahy amerického národa. Rifkin pak přirozeným způsobem přejde k rekapitulaci tzv. amerického snu, aby konstatoval, že Amerika přestává být zemí příležitostí a že mnoho Američanů už se nedrží základního kréda: zbohatnout chtějí spíše v loterii než usilovnou prací. Pak autor nastiňuje srovnání s Evropskou unií: ta má větší hrubý domácí produkt než USA, americký ekonomický zázrak 90. let je nafouknutá bublina, Evropa vede ve vývoji nových technologií, velké americké společnosti jsou ve skutečnosti vlastněny evropskými vlastníky, americká sociální a zdravotní péče má horší úroveň, USA mají více chudých. Podstatné přitom je, že vše popisuje rodilý Američan.

Po čtivém úvodním dílu následuje rozbor duchovních kořenů amerického snu, povinně jsou citováni Descartes, Hobbes a Locke, klopotně vysvětlován evropský ekonomický vývoj až k osvícenství, ještě klopotněji zrod národních států. Autor sice nemíří úplně mimo, trefa do černého to však také není. Rifkina zcela ovládá představa strnulosti středo­věku. Tak například účelem cechů nebylo uchovat daný způsob života a čelit volnému trhu, jak píše. Rizika samostatného podnikání byla prostě příliš velká. Navíc cechy představovaly politickou páteř měst, která mohla ve feudální společnosti čelit nátlaku shora. Rifkin vypráví o tom, že zánik cechů způsobila po „čtyři století trvající bitvě“ rodící se nezávislá třída obchodníků. Pomíjí ovšem, že tato třída se nezrodila v domácích ekonomických podmínkách, ale v podmínkách koloniální expanze. A ztotožňovat třídu velko­obchodníků a volný trh, jak to dělá on, je chybné z toho důvodu, že prvotní nahromadění kapitálu přinesl většinou monopol na zámořský obchod – tedy vyloučení konkurence, stejný prostředek, jaký používaly cechy. Nejzářnějším příkladem byla Anglie, na jejíž dějiny se Rifkin odvolává. Rifkin také podléhá dojmu, že protestantská etika změnila pracovní návyky – jenže tato etika se zrodila v měšťanském prostředí (prostředí cechů!), kde takové návyky existovaly a tuto etiku formovaly.

Je zajímavé, jak se mění styl vyprávění, sotva se Rifkin přehoupne do moderní doby a opět vypráví o Americe – tentokrát o začátku cesty amerického snu. Znovu se dostane na bezpečnější půdu. Namísto ošemetných tvrzení se opírá o něco, co sám důkladně studoval a promýšlel. Něco, co mu připadá hmatatelné: americký kapitalismus. Místo klasiků cituje statistiky, místo filosofů dává slovo sociologům. Neprovází nás americkým snem pomocí povinných školních dat spojených se jmény Washington, Jefferson nebo Lincoln (tato jména vlastně ani nepadnou), zato cituje zákony o zabírání půdy.

Jakmile se ve třetím dílu dostane k popisu Evropské unie, Rifkinův jazyk dále ztěžkne abstraktními spojeními, a pokud je živější, nebezpečně připomíná reklamu na EU. Kupodivu ani není jasné, nakolik se vlastně v problematice orientuje. Jaký je rozdíl mezi „členskými zeměmi“ EU a „národními státy“, členy EU? Opravdu představují dva politické póly uvnitř EU „arcifederalisté“ a zastánci „federálnější politické unie“? A stojí zastánci federálnější unie v opozici vůči těm, „kdo dávají přednost omezování státní moci“… (čí moci)?

Co z těchto výtek jde na vrub autora a co překladatele? Například ze zesnulého („late“) Ernesta Gellnera udělal „bývalého“ překladatel, ale sociologa namísto sociálního antropo­loga z něj udělal sám autor. Bohužel se zdá, že ve třetím díle docházel dech oběma. Chybička v překladu obvinila EU, že chce bránit biodiverzitě, ačkoli ta ji chce chránit, pojem „civilní společnost“ zase vzbuzuje dojem občanů bez uniforem, místo výrazu postmodernistický by se hodil spíš postmoderní. Výčet tří typů občanské společnosti asi měl být uveden tím, že jde o její tři hlavní charakteristické formy, a ne tři hlavní povahové rysy, protože celý odstavec pak nedává smysl. Autorův jazyk překladateli práci ovšem neulehčil. Nejde však jen o jazyk.

Není jasné, zda si obraz EU, který čtenáři předkládá, Rifkin v sobě vytvořil již dříve, nebo jestli si ho osvojil během svého působení v kanceláři Romana Prodiho, každopádně však jde o vizi, ne o popis skutečnosti. Nezáleží na tom, nakolik se tato vize od skutečnosti opravdu liší, protože je zřejmé, že autor popisuje, co vidět chce, nikoli to, co vidí. Chce vidět společnost, která díky informačním technologiím dospěla k nebyrokratickému vládnutí bez centra a plnohodnotně zapojila občanskou společnost. Pokud ale soudí, že nové technologie zničily komunistickou moc ve východním bloku, protože ta nebyla schopna odolat invazi MTV za železnou oponu, pak neví, co mluví. Oči by mu možná otevřel nápravný pobyt v Bělorusku či Turkmenistánu.

O několik kapitol dál, když se dostaneme znovu k srovnávání EU a USA, stojí autor na pevnější půdě, jeho styl se zlepší a tu a tam se objeví vtipný postřeh, jako ten v kapitole o přistěhovalectví: v souvislosti se stárnutím evropské populace píše, že zatímco americký sen byl vizí mladých, vyvolených lidí, ten evropský je spíše snem lidí, kteří už mají mládí za sebou. Přesto však není stoprocentně přesvědčivý; kromě jiného i proto, že na konci knihy nenajdeme ani nejstručnější záznam zdrojů všech možných údajů, kterými nás zahlcuje.

Český vydavatel si zaslouží pochvalu za rychlost, jíž vyrovnal krok se světovým standardem. Jednotlivcům, kteří na vydání přispěli penězi, což je u nás dosud nezvyklé, patří dík. Překlad je bohužel šitý trochu horkou jehlou a z obsahu, byť hezky uvádí do souvislostí americký svět a zvedá sebevědomí nám Evropanům, se vyplatí číst jenom něco. Hodně se dá s klidným svědomím přeskočit a místo toho sáhnout po něčem zasvěcenějším.

Autor je balkanista.