Celoamerický summit v argentinském Mar del Plata ukázal slabost diplomacie Spojených států v oblasti jejího tradičního zájmu a demonstroval jak sebevědomí levicově orientovaných prezidentů, tak neustále sílící mezinárodní diskreditaci Bushovy vlády. Odmítnutí návrhu celokontinentální zóny volného obchodu a antigringovský radikalismus v ulicích se sice daly očekávat, ale hlubší příčiny tohoto jevu by neměly být podceněny. Na subkontinentu velmi vlivný španělský El País (7. 11. 2005) označil setkání za „neúspěch“ a „konfrontaci dvou modelů regionální integrace“. Jeden model reprezentuje levicí ovládaný Mercosur, na jehož straně se výrazně angažoval ekonomickým potenciálem disponující venezuelský vůdce Hugo Chávez, v čele druhého stojí vlády Chile, Kolumbie a Mexika. Deník cituje závěr sociologů z Latinobarómetru: „Způsob politického vedení, představovaný třeba Hugo Chávezem, zpochybnil dosavadní ekonomický a politický model, získal výraznou míru podpory a nově vrátil do hry v regionu slovo revoluce.“
Setkání v Argentině se časově shodlo s volbami v několika zemích regionu a poukázalo na společné souvislosti. Volby by se daly prezentovat jako další kolo neúspěchů „tradičních“ politických stran, vytlačených politiky, považovanými donedávna, ať už ze sociálních či rasových důvodů, za outsidery. Parlamentní volby 4. prosince ve Venezuele sice nemají takový dopad jako volby prezidentské (s ohledem na tradiční silnou roli prezidentů na jihoamerickém kontinentu), ale jak vládě, tak opozici v nich šlo o získání ústavní většiny v Národním shromáždění. Proto mnohé šokoval krok drtivé většiny tamní opozice, jež se po letech stávek, mobilizací i násilných akcí zcela stáhla z volebního procesu s odkazem na údajné neregulérnosti v sčítání hlasů a vyzvala své stoupence k bojkotu voleb. V zemi, kde míra volební účasti patřila k nejvyšším na světě, pak volit přišlo pouze 25 % lidí a vládní strany získaly naprostou kontrolu parlamentu. Otázkou je, co pro ně ono „vítezství“ vlastně znamená.
Na více místech uveřejněná úvaha opozičního intelektuála Pompeya Márqueze, kdysi velmi vlivného člena venezuelské KS, „osmašedesátníka“ a socialisty, oslavuje „odmítnutí kubánského modelu“ a neúspěšného komunismu“. Venezuelci prý chtějí „zlikvidovat autokracii jako formu vlády“. Radikálnější opozičníci vidí situci jinak. Deník El Universal 22. prosince (v článku Dialog s katem?) uvedl, že Chávez „dosáhl skoro všech cílů svého populistického, hegemonického, personalistického a diktátorského projektu a jako dobrý ,pejsánek‘ castro-komunistického impéria nadále drtí trosky (…) institucí, jež nepovažuje za součást demokratické hry, nýbrž za zdroje moci, jež musí být zničeny“. Vláda si za prostředky z ropy „kupuje národní a mezinárodní svědomí a snaží se změnit naši krásnou a trpící Venezuelu v zemi gigolů, prostitutek a žebráků, ve věrnou kopi ,moře štěstí‘ na Kubě“.
Chávez se opravdu stal regionálním strašákem, obviňovaným z šíření „nestability“ do zemí, jež by prý bez jeho subverzivních zásahů byly oázami stability. Jednou z nich je Bolívie, jejíž nedávné prezidentské volby a vítězství odborového vůdce čistě indiánského původu Evo Moralese vedly okamžitě ke spekulacím o novém centru „levicového populismu“ v Jižní Americe. Morales, napojený na pěstitele tradiční koky, budí obavy především u kreolské menšiny, zvyklé na to, že indiáni spíše poslouchají, než vládnou. Kromě koky se debata v andské zemi točí především kolem využívání bohatých zásob zemního plynu, jehož znárodnění je výrazným požadavkem bolivijské levice. Kupodivu i v pravicových denících bylo možno nalézt na Moralesovo vítězství pozitivní ohlasy. Kolumbijský El Tiempo (22. 12.) udělal z koky symbol „odporu aymarského lidu proti kulturní agresi vůči rolníkům třetího světa, hystericky prováděné ve ,válce proti drogám‘, (…), vnucené západní hegemonií“. Morales podle listu „symbolizuje a reprezentuje statisíce rolníků z andských výšin, kteří museli utéci do tropických zón Bolívie, Kolumbie a Peru, aby přežili díky nelegálnímu pěstování“. K debatě o znárodnění zemního plynu deník mj. poznamenal: „Ve světě hegemonizovaném globalizací se požadavek na dosažení a využívání vlastních zdrojů jeví jako hrozba. A tak Otto Reich, bývalý americký náměstek ministra zahraničních věcí pro Latinskou Ameriku, vyslovil následující varování: ,Kéž by Evo Morales neaplikoval v praxi to, co řekl v kampani, protože by to bylo špatné pro budoucnost Bolívie; svět může žít bez Bolívie, ale Bolívie nemůže žít bez světa.‘“
Zatímco bývalý důležitý člen Bushovy vlády doporučuje vládě podvádět voliče, venezuelský El Universal vidí v článku z 28. prosince v Moralesově vítezství přímo „zrušení modelu zastupitelské a liberální demokracie“. Bolívie se prý nachází v „bodu systémového obratu, podobného tomu, v němž se Venezuela nacházela v roce 1999, kdy se k moci dostal Hugo Chávez a jeho bolívarovská revoluce“.
Celá Latinská Amerika tak bude Moralesovo počínání velmi pozorně sledovat. Nejistota vládne především v tom, do jaké míry bude nová vláda radikální. Půjde pragmatičtější brazilskou či uruguayskou cestou, nebo se nechá inspirovat spíše Caracasem? Nebude po Moralesovi následovat vítězství radikála Ollanta Humaly v Peru a návrat Daniela Ortegy v Nikaragui?
Ze španělskojazyčného tisku vybíral Radek Buben.