Výkřik trpící duše

Vydávat překlad knihy o politice, která vyšla před půl stoletím, v roce 1952 za podstatně jiných politických okolností, může vypadat jako pošetilost – čas ji mohl usvědčit z omylu a někdejší soudy mohou vypadat naivně. V případě autobiografie Whittakera Chamberse to však neplatí.

Whittaker Chambers je jméno, které dnes asi většině českých občanů nepřipomíná vůbec nic. A podobné to nejspíš bude se jménem Alger Hiss. A přece je Chambersův a Hissův příběh, jež jsou do sebe navěky zaklesnuty, jedním z klíčových příběhů studené války a vypovídá o komunismu a reakcích na něj víc než všechna teoretická pojednání.

Američan Chambers byl od dvacátých let minulého století tajný člen komunistické strany USA a v letech třicátých byl špionem – spojkou sovětské vojenské rozvědky ve Spojených státech. Na sklonku třicátých let se s komunismem rozešel a od září 1939 upozorňoval americké úřady, že se v jejich nejvyšších patrech usídlila tajná komunistická síť. Téměř bez ohlasu. Až když po válce americký Kongres zřídil Výbor pro neamerickou činnost, vyvolala Chambersova odhalení výbuch. Veřejné pohoršení se ovšem obrátilo proti poslovi špatných zpráv – američtí novináři ani veřejnost nechtěli přijmout skutečnost, že by se mohli komunisté a sovětští špioni uhnízdit přímo ve vysokých funkcích státního aparátu.

Šlo především o Algera Hisse, který tehdy, v roce 1948, stál v čele vážené Carnegiovy nadace pro světový mír a předtím pracoval desítky let ve vysokých funkcích na ministerstvu zahraničí. V únoru 1944 se například zúčastnil konference v Jaltě, načež navštívil Moskvu, aby tajně přebral od smutně proslulého prokurátora Vyšinského vysoké sovětské státní vyznamenání. Domů si ho však odvézt nemohl.

Hiss Chambersovo nařčení zcela odmítl a prohlásil, že toho člověka vůbec nezná. Výbor pro neamerickou činnost, tolikrát ostouzený za „hony na čarodějnice“, však neustoupil, Hiss se zamotával do svého zapírání, až se do věci vložily soudy. Ty nakonec daly Chambersovi za pravdu a Alger Hiss byl odsouzen. Nikoli za špionáž, nýbrž za křivou přísahu.

Příběh však Hissovým odsouzením neskončil. Podobně jako případ manželů Rosenber­gových se stal věčným klackem na „studenoválečné štváče“. Velká část politiků ani novinářů důkazům o Hissově špionážní činnosti prostě neuvěřila, a tak se dodnes můžeme setkat s názorem, že celá věc je velice sporná. Hlásají ho lidé, kteří nechtějí uvěřit, že se Amerika právem bránila proti komunismu.

Dvě podoby procesů

Chambersova kniha je obsáhlá a vskutku podivuhodná. Provede čtenáře světem tajných schůzek a kurýrů, tajných inkoustů a krycích jmen, a ukáže mu i hrozivé tváře špio­nážního řemesla: mizení lidí a podezřelá úmrtí. Zdaleka však nejen to. Chambers je novinář, překladatel a spisovatel, je to intelektuál, a hluboce se zamýšlí nad tím, co se vlastně s ním a kolem něj dělo. Proč se dal ke komunistům? A proč se rozhodl od nich odejít? A zejména: jak mohli komunismu sloužit lidé, kteří se pokládali za pravé Američany? Co je přimělo až ke zradě vlasti? Jeho reflexe jsou občas až mučivě zdlouhavé – ale právě tak přece vypadají i naše vlastní úvahy, zabýváme-li se něčím, s čím se nedokážeme vyrovnat. Vědomí, že jde o skutečný příběh a nikoli o fikci, čtenáře nutí projít s autorem celé jeho martyrium.

Knihu vyšla v souboru se studií maďarské historičky Márie Schmidtové, která se na samém začátku devadesátých let minulého století zabývala politickými monstrprocesy v Maďarsku. Studie Zákulisní taje je takřka protipólem Chambersova textu. Schmidtová podrobně rozebírá mechanismus procesů, které s Chambersovým a Hissovým procesem pozoruhodně souvisejí, a zdaleka nejen tím, že probíhaly prakticky ve stejné době. Na obou stranách Atlantiku se tenkrát na samém začátku padesátých let z pozadí vynořují doslova titíž lidé: aktivisté Kominterny a sovětští agenti tajných služeb. Jsou to například József Péter anebo Noel Field, kteří se po splnění svých úkolů přesunuli ze Spojených států do komunistické části Evropy. Schmidtové se podařilo z materiálů maďarských komunistických tajných služeb mimo jiné rekonstruovat naprosto hodnověrný důkaz o Hissově vině. Číst její knihu vedle Chambersových obšírných vzpomínek je skutečný zážitek: jako by se podzemní svět sovětské špionáže otevíral tu z jedné, tu z druhé strany. Chambersova vášnivá obhajoba tvoří s neúprosnými vývody historičky, vedené chladnou logikou, pozoruhodný kontrapunkt. Je to pohled do zrcadla – ale podíváme-li se z druhé strany, vidíme, že zrcadlo je průhledné a za ním je skutečné dění i jeho motivace. Těžko si představit naléhavější a přesvědčivější popis toho aspektu raných padesátých let, jímž byly politické procesy.

Autorka je novinářka.