Spisovatelka Petra Hůlová se ve svém komentáři vrací ke Sjezdu spisovatelů, který se konal na začátku června v holešovickém klubu Podnik. Zaměřila se na dvě podstatná témata prvního polistopadového Sjezdu: na angažovanost a na věčné téma financování literatury.
Z prostorových důvodů vybírám ze silných témat nedávno proběhlého Sjezdu spisovatelů dvě komplementární: angažovanost a finance. Jedno je problematické svou obecností (tak nějak angažovaná je přece každá literatura, řekne vám leckdo), druhé je až zahanbujícím způsobem konkrétní a mluvit o něm znamená riskovat výtku, že vám nejde o umění, ale o prachy. Risk je ovšem solí všeho smysluplného a mohlo ho bývalo být na Sjezdu ještě víc.
Nevyváženost a nekonkrétnost
Angažovanost má několik podob. Jednak angažovanost v díle a jednak angažovanost navenek. Na Sjezdu se hovořilo o obou typech angažovanosti, nikoli ovšem o jejich vztahu. Je přece možné psát politicky, ale navenek se veřejně spíše neangažovat (pozdní Milan Kundera), je možné se v polis angažovat, ale na političnosti své texty nestavět (Margaret Atwoodová), je možné angažovat se v díle i explicitně politicky vystupovat na veřejnosti (Salman Rushdie) či se stranit veřejné sféry a neakcentovat ji ani ve svém díle (Alice Munroová). Přijít na autory spadající do této poslední kategorie jako by bylo nicméně nejtěžší. Který respektovaný autor píše tak, že jeho dílo „o společnosti nic neříká, nijak o ní nesvědčí a nijak charakter své společnosti nereflektuje“?
Česká debata o angažovanosti vypovídá nejen o zdání kritiků, že se autoři ve svých dílech neangažují „správně“, ale ona nespokojenost je prosycena také pocitem, že chybí angažovanost navenek. To je moment, na který narážel ve svém zahajovacím projevu i předseda Asociace spisovatelů Jan Němec, když hovořil o tom, že někdejší disent nedokázal uhájit své intelektuální postavení a společenská angažovanost byla posledních pětadvacet let nedostatečná. Hovoří se tu nejen o textech, ale také o polis. O tom, že zatímco komunismus byl ostřelován z pozic disentu a undergroundu, nový režim se ničeho takového ze strany spisovatelů nedočkal – a opakuji: nehovořím tu teď o díle, ale o veřejném prostoru, a ne nutně o angažmá v politické straně, ale o varovně vztyčených prstech a sentencích společenské reflexe.
Otázka je, jak by taková společenská reflexe měla konkrétně vypadat, respektive na co konkrétně by měla poukazovat. Pokud Sjezd něčím trpěl (kromě příliš krátkých přestávek mezi jednotlivými panely a genderovou nevyvážeností – je však třeba dodat, že několik oslovených literátek nabídku promluvit odmítlo), pak to byla nekonkrétnost. Kritici obšírně analyzovali stav současné české literatury, ovšem bez vyslovení jediného jména či konkrétních děl. Stejně tak v debatě o angažovanosti nezaznělo, v čem konkrétně by se spisovatelé bývali měli angažovat. Ve věci zpackané kupónové privatizace? Zákazu komunistické strany? Prolomení limitů? Nebo vstupu do EU?
Knihy nejsou jogurty
Být konkrétní totiž znamená úkolovat a vyčítat způsobem, který riskuje argumentační slabost a směšnost. Být adresný znamená stát se zranitelným. A tak na Sjezdu padalo jmen, názvů děl a specifických událostí jen pomálu, respektive nepadaly. Mnohem konkrétnější byly vstupy týkající se financí. Spisovatel a nakladatel Martin Vopěnka spočítal, že autor, který by chtěl jen ze své tvorby dosáhnout na průměrnou mzdu a každé dva roky by vydával román, by musel při průměrné ceně knihy a obvyklé výši procent pro autora prodat téměř devatenáct tisíc výtisků. Jestli na Sjezdu v té chvíli seděl jeden nebo dva autoři, kteří se mohli vykázat takovou prodejností, bylo to moc a v žádném případě tam nebyl nikdo, kdo by byl něčeho takového schopen co dva roky. Tento fakt nejde na vrub nekvality či nepopularity, ale malého rozsahu českého trhu (náklad devatenáct tisíc mají pouze mimořádně úspěšné bestsellery).
Pavel Mandys ve svém článku o Sjezdu pro portál iLiteratura.cz v této souvislosti podotýká, že od housek či jogurtů, s jejichž prodejem někteří srovnávají knižní trh, se knihy liší tím, že zatímco u jogurtů vybíráte mezi dvaceti, třeba u románů mezi tisíci. To sice negeneruje žádný automatický nárok autorů na finanční podporu, ale slouží to jako ilustrace toho, že analogie se zbožím a běžnými tržními mechanismy v případě knih nefunguje. Pokud tedy malá země nechce „přirozeně“ přijít o svou literaturu, musí ji podporovat. Na Sjezdu také zaznělo jak. Pavel Janáček navrhoval využít financí uvolněných snížením DPH, na což by ovšem museli přistoupit nakladatelé a knižní distribuce. Je trapné zde připomenout nemorálnost situace našeho trhu, v níž autor, který knihu napíše, za ni dostane méně než distributor? Návrhem Martina Vopěnky je půjčovné v knihovnách. Znamenalo by to apelovat na podporu nikoli u státu, ale u čtenářů. Dvě koruny z každé zapůjčené knihy by do fondu za tím účelem zřízeného přinesly více než 100 milionů korun ročně. Takové opatření by mělo i svou logiku. Texty autorů jsou v knihovnách přístupné zadarmo (a díky za to), ale autoři tak přicházejí o potenciální kupce svých knih. Apel na jistou kompenzaci tak možná nezní úplně neopodstatněně a mohli by mu rozumět i čtenáři.
Skokem k resumé. Minutou ticha uctili účastníci na závěr Sjezdu památku Ludvíka Vaculíka, který ten den zemřel. Celá jedna éra úlohy literatury a literátů jako svědomí národa je definitivně pryč. Období samozřejmé úlohy literatury skončilo. Stojíme po kolena ve věku nesamozřejmosti. Říct, že je to výzva, zní jako klišé. Ale co jiného? Kňourání i silácké řeči jsou jen průvodními jevy této smysluplné reflexe.
Autorka je spisovatelka.