Fenomén reality show přivedl Jana Potůčka v Reflexu č. 39/2005 k rozhlasové hře Jana Grmely Požár v opeře, vysílané 4. 6. 1930.
Básnickou skladbu Konstantina Biebla Nový Ikaros (1929) analyzoval v Českém jazyku a literatuře č. 1/2005 Jiří Holý.
Psychosomatický profil Vladimíra Holana podal v Hostu č. 7/2005 Norbert Holub. – Holanovskou výstavu Noční hlídka srdce v letohrádku Hvězda přiblížila v Ateliéru č. 20/2005 Věra Jirousová.
S osobností a dílem Ivana Diviše se v další kapitole své „čítanky“ (Proglas č. 4/2005) vyrovnal Milan Uhde.
K letošním sedmdesátinám Josefa Topola načasoval David Kroča vydání své monografické studie Poetika dramat a básní Josefa Topola (Paido, Brno 2005).
Medailon či přesněji encyklopedické heslo Václav Havel otevírá v rubrice Čeští Evropané (s. 1–8) říjnové 3. číslo čtvrtletníku Nezávislého diskusního klubu Milady Horákové Masarykův lid. Napsal je Jiří Suk. – Rozhovor s Václavem Havlem pořídili pro Respekt č. 43/2005 Erik Tabery a Jáchym Topol.
Originálně se k udělení Nobelovy ceny za literaturu Haroldu Pinterovi postavila literární příloha Práva Salon č. 440 z 20. 10. 2005: úvahou Pavla Šruta, soutěží na překlad otištěné Pinterovy básničky The Special Relationship a rekapitulujícím článkem překladatele Milana Lukeše Počátky Pintera v Čechách.
Jako „poněkud suchopárná moralita, jíž právě postmoderní svět nemůže uvěřit“ přišel Jiřímu Rulfovi v Divadelních novinách č. 17/2005 románový debut Daniely Fischerové (Happy end, Host 2005).
O výboru z veršů někdejšího šéfredaktora Tváře Jana Nedvěda z let 1958–1998 Žiju život naruby (Torst 2005) kritik Radim Kopáč prohlásil, že si „bohužel příliš nezadá s úrovní produkce autorova známějšího jmenovce, duchamorného písničkáře vlahých dívčích očí“ (Uni č.10/2005).
„Jak je dobré míti Rejžka,“ pochvaloval si Jiří Peňás v Týdnu č. 43/2005 nad objemným výborem z publicistiky Jana Rejžka Z mého deníčku. 1984–2003 (Petr Tychtl – XYZ 2005).
Zpracoval František Knopp.
Rusko
V posledním vydání literární přílohy deníku Nězavisimaja gazeta Ex libris informuje Jevgenij Lesin o zahájení moskevského básnického šampionátu. V proslulém literárním klubu PirOGI (OGI je významné nakladatelství a zároveň jeden z prvních klubů se skvělým knihkupectvím, kde se odehrávaly literární večery s energií, vtipem a návštěvností, jež jsem v České republice nikdy nezažila; pir je v překladu hostina, pirogi pirohy) soutěží skupiny – třeba takzvaných tlustých časopisů. U nás by to vypadalo tak, že skupina básníků a teoretiků Revolver Revue by vyzvala Souvislosti nebo Aluzi. Básníci procítěně recitují, teoretici vědecky objasňují nadčasovou hodnotu poezie svého týmu a odkrývají chabost soupeřových veršů. Jeden souboj má dvě kola, verše se dělí do váhových kategorií – vážná poezie a drobky ze stolu. Celá zábava má atributy sportovní ligy: semifinále, finále, fanoušky, uplácení rozhodčích, párky a pivo atd. Potrvá to do června. Autor článku upozorňuje, že mu to připomíná bezstarostnou atmosféru Ruska počátku minulého století. „A čím to skončilo? Svazem sovětských spisovatelů.“
Tlustý časopis NLO (Novoje litěraturnoje obozrenije) se věnuje ruskému divadlu počátku tohoto tisíciletí. Tedy období, kdy Ludmila Petruševská či Alexandr Vampilov jsou již klasiky a dění na scéně se radikálně mění. Na pomezí divadla a literatury stojí čím dál oblíbenější slam poetry, básnické videoklipy a scénická improvizace (Jevgenij Griškovec, Ivan Vyrypajev). K nejvýraznějším divadelním tendencím patří dokumentární drama (Teatr.doc) a divadlo násilí (obdoba cool poetiky). Ruská „nová dramatika“ výrazně kritizuje společnost. Má společné rysy například s anglickým či německým sociálním dramatem posledních desetiletí; vychází z mikrosociální analýzy a pokouší se o obecnou – filosoficko-antropologickou – reflexi. NLO představuje dva teoretiky nového ruského divadla, Marka Lipoveckého, doposud známého jako pronikavého teoretika ruské postmoderní literatury, a Maju Mamaladzeovou. Lipoveckij zavádí termín „filosofická fraška” (jde například o díla bratří Vladimira a Olega Presňakovových), Mamaladzeová demytizuje pojem „nového dramatu“ na díle Vjačeslava Durněnkova. Její cool termín zní: „divadlo vědomí katastrofy“. Připomíná také, že mladé dramatiky Olega Bogajeva, Vasilije Sigarjova (hraje se i u nás v ND), Maxima Kuročkina i Griškovce objevila porota již zaniklé literární ceny Antibuker (AntiBookerova cena). Dramatiky oceňuje také literární komise Nobelovy ceny. U nás v divadelním prostředí hledáme především ministry.
Libuše Bělunková