Kromě očekávané porážky postkomunistické levice přináší povolební vývoj v Polsku už jen samá překvapení.
Poláci letos měli supervolební podzim: k parlamentním volbám šli 25. září, k prezidentským 9. a 23. října. Volební výsledky potvrdily to, co bylo jasné už před volbami – že se postkomunistický Svaz demokratické levice (SLD) gigantickými korupčními aférami naprosto zkompromitoval, takže s ním pro nadcházející období nelze v politice vážně počítat. Protagonisty voleb tak byly dvě pravicové strany, Občanská platforma (PO) a Právo a Spravedlnost (PiS) a jejich prezidentští kandidáti: Donald Tusk (PO) a Lech Kaczyński (PiS). Oproti tomu, co naznačovaly volební průzkumy, se vítězem stala strana Právo a spravedlnost a Lech Kaczyński.
Pokud však Poláci doufali, že si po mnohatýdenním napětí po volbách vydechnou, mýlili se. Povolební koalice obou nejsilnějších stran se zdála být jasná a jejich politici o ní mnohokrát mluvili – jenže když přišlo na lámání chleba, ukázalo se, že jasné není nic. Rozhovory o budoucí vládě, které PO a PiS zahájily hned po parlamentních volbách, se vlekly. Všeobecně se to ovšem přičítalo tomu, že vítěz, Právo a spravedlnost, otálí s dohodou, dokud nebude jasné, kdo bude prezidentem. Prezident je v Polsku silnou politickou figurou, takže má-li strana nejvíc hlasů ve sněmovně plus prezidenta, může si klást větší požadavky.
Vítězství Lecha Kaczyńského nebylo nijak samozřejmé, naopak, pro mnohé bylo velkým překvapením. Předvolební průzkumy sice ukazovaly, že Kaczyński dotahuje převahu svého rivala, nicméně i ty poslední přisuzovaly Donaldu Tuskovi nepatrně větší voličskou podporu. Na záběrech z Tuskova volebního štábu v době vrcholící volební neděle bylo také zřejmé rozčarování a zklamání přítomných a především kandidáta samotného.
O budoucí spolupráci ve vládě se ale jednalo dál a politici PiS nabídli Tuskovi předsednictví v Sejmu. Ten sice odmítl, ale zdálo se přirozené, že předsednické křeslo připadne Občanské platformě.
Politický šok se dostavil ve středu 26. října, kdy se ukázalo, že Bronisław Komorowski, kterého PO navrhla do funkce předsedy Sejmu, je pro politiky PiS nepřijatelný, a PiS nečekaně navrhla vlastního kandidáta Marka Jurka, který byl také ihned zvolen. Dalším šokem bylo, že poslanci zvolení za Právo a spravedlnost dali hlasy Andrzeji Lepperovi, předsedovi populistické strany Sebeobrana, který se tak nečekaně stal místopředsedou Sejmu. To už bylo na politiky Občanské platformy příliš, takže prohlásili, že nemá smysl dál jednat o koalici.
Tento krach povolebního spojenectví nejsilnějších stran postavil výsledek voleb a budoucnost polské politické scény do zcela nového světla.
Původně očekávaná koalice PO a PiS slibovala vládní spolupráci, která by byla mohla být velmi úspěšná, i když pro zúčastněné obtížná, neboť ekonomické programy obou stran se značně rozcházejí – PO je liberální strana, jejíž program obsahuje mj. rovnou daň, kdežto PiS je příznivcem státního přerozdělování. To mimochodem straně také přineslo hlasy milionů voličů z nejchudších polských vrstev.
Po náhlé změně situace je však polská budoucnost temně zamlžená. PiS uvažuje o menšinové vládě, která by se samozřejmě nemohla opírat o původně předpokládaného partnera. S tím se strana nedokázala dohodnout, a tak by se musela spolehnout na podporu jiných stran. Aritmeticky to není nic nemožného a je dokonce jasné, že kdyby taková vláda vznikla, bylo by téměř nemožné ji odvolat. V Polsku totiž sněmovna nemůže vládě vyslovit nedůvěru jen tak, musí zároveň navrhnout nového premiéra – a to je při rozložení sil v parlamentu prakticky nemožné. Strany se totiž zřejmě na žádném kandidátovi momentálně nemohou dohodnout.
Jenže aritmetika, jak známo, není všechno. V polském parlamentu zasedá celkem šest stran: vedle PiS (155 křesel) a PO (133) to je Svaz demokratické levice (55), Polská lidová strana (25), Sebeobrana (56) a Liga polských rodin (34), dva mandáty patří zástupcům německé menšiny. Bude-li PiS skutečně chtít sestavit menšinovou vládu, zcela určitě ji nepodpoří Svaz demokratické levice. A strany, jako je Liga polských rodin a Sebeobrana, jejichž hlasy by k vyslovení důvěře vlády stačily, to zcela jistě nebudou chtít zadarmo. Například předseda Ligy polských rodin Roman Giertych požaduje nové projednání vstupních podmínek Polska do EU. Je ale těžko myslitelné, že by na to mohla vláda PiS přistoupit. Předseda Sebeobrany Lepper se už vyslovil: má chuť se podílet na správě země a jeho stranu zajímá ekonomika, sociální záležitosti a zemědělství. Pokud by měl podpořit menšinovou vládu, musela by s ní jeho strana být v programové shodě.
Sebeobrana a Liga polských rodin jsou výrazně protievropské a zarytě antiliberální strany. Jsou to polské „temné síly“, s nimiž se demokratický politik dost dobře spojovat nemůže. Vsadí-li na ně Právo a spravedlnost, bude to pro Polsko nesmírně nešťastné. Politici PiS doposud opakovali, že o takové koalici ani podpoře neuvažují – jenže možná šlo jen o předvolební zpěvy, které měly nalákat voliče.
V každém případě obě silné strany hodně riskují. Důvodem mohou být prostě nezvládnuté emoce po volbách. Jedna strana je možná vítězstvím opojena natolik, že chce „vzít všechno“. Druhá zase možná v kocovině z prohry podezírá partnera víc, než je nutné, předkládá nesplnitelné požadavky a sází na předčasné volby, ve kterých by po „zradě“ PiS voliči dali hlasy jí. Předčasné volby ostatně nejsou vyloučeny, jak tvrdí například bývalý polský prezident Alexandr Kwaśniewski. V každém případě je jednání obou stran hluboce nezodpovědné a uvádí Polsko do situace, kterou před volbami očekával mezi politiky, voliči i pozorovateli asi jen málokdo.
Autorka je novinářka.