Rozhovor, který jsem měla s běloruským disidentem a čerstvým držitelem ceny Homo Homini Alesem Bialackým domluvený na odpoledne 2. března, začal nečekaně: Ales Bialacki zůstal asi dvacet minut stát v předsíni a telefonoval. Pak vstoupil do místnosti a řekl: „Volal jeden kolega z Minsku a říkal, že u Paláce republiky uprostřed města má být setkání s demokratickým kandidátem na prezidenta, ale nikoho tam nepouštějí. A další demokratický kandidát Alexandr Kozulin byl zatčen.“
Pod jakou záminkou byl Kozulin zatčen?
Dnes začalo Všeběloruské národní shromáždění, kam se sjeli delegáti místních samospráv, úředníci, prostě spousta lidí vybraných podle těžko pochopitelného klíče, kteří mají podpořit program rozvoje ekonomiky... sami moc nechápeme, co to vlastně je. Jde o čistě ideologickou akci na podporu Lukašenka. Už se to konalo třikrát nebo čtyřikrát. Prezidentský kandidát Kozulin tam chtěl jít, ale když se svými lidmi a s novináři přišel do budovy a chtěl se zaregistrovat, byl zbit do krve a zatčen. Už tam čekal Dimitrij Pavličenko, který je velitelem takzvaného prezidentského komanda smrti – tomu se připisuje zmizení několika opozičních kandidátů a novinářů.
Zbili na veřejnosti prezidentského kandidáta?
Ano, a nejen jeho. Zbili i novináře, rozbili nějaké kamery, Kozulin strávil celý den na policii a nakonec ho obvinili z výtržnictví, protože tam prý strhl ze stěny portrét Lukašenka. Pavličenko na dotaz odpověděl, že se s ním „chlapsky vypořádal“. A to má plukovnické výložky! Zároveň se mělo venku na náměstí konat setkání hlavního kandidáta opozice Alexandra Milinkieviče, ale nevíme, jak to dopadne.
(Setkání, na které přišlo téměř deset tisíc lidí, policie sice obklíčila, ale nechala proběhnout. Předsedkyně Ústřední volební komise Lydia Jarmošynová však pohrozila, že Milinkievič může být za organizování „nelegálních shromáždění“ zadržen až na dva týdny – tedy prakticky až do prezidentských voleb, které se mají konat 19. března.)
Dostal jste právě od společnosti Člověk v tísni cenu Homo Homini – jaký to na vás udělalo dojem?
Jsem trochu naměkko. Vlastně jsem spíš pragmatický než sentimentální člověk. Pořád pracuji a pracuji, musím řešit různé problémy, psát návrhy, scházet se s lidmi. A teď mi v jeden den zavolali, že jsem dostal dvě ceny.
Která je ta druhá?
Ona je vlastně první. Je to cena svobody Andreje Sacharova od norského Helsinského výboru a dostal jsem ji 14. února v Oslu.
Tak to jste teď slavný.
Je to legrační – potichu pracujeme, a najednou taková sláva. Koneckonců je lepší, že jsme ty ceny dostali ještě před zatčením, a ne posmrtně, to se taky stává. Ale vážně: je to jistá ochrana, zavřít laureáta mezinárodní ceny je o trošku složitější.
A hrozí to reálně?
V Bělorusku se od Nového roku změnil trestní zákon, takže za činnost v nelegální organizaci může jít člověk do vězení. Už to začali uplatňovat, tento týden uvěznili čtyři lidi z organizace Partnerství, která se zabývá pozorováním voleb. Po celé zemi proběhly u jejích aktivistů desítky domovních prohlídek a v Minsku zavřeli čtyři lidi. Státní moc se strašně bojí, i když nevím proč.
No právě, proč se bojí a čeho? Je přece jasné, že Lukašenko své prezidentské volby vyhraje.
Ano, a ozve se kritika nevládních organizací a mezinárodních organizací. Myslím, že je to hysterie – neznám samozřejmě jejich interní informace, ale situace je hodně napjatá. Jistě má nějaké plány KGB, taky přece potřebují další hvězdičky na výložky. Takže třeba zase něco odhalili nebo odhalí, zabrání spiknutí a kdovíco...
Jaké má Viasna, ve které působíte, podmínky k práci? Můžete vůbec normálně pracovat?
Od podzimu roku 2003 působíme nelegálně. Ale děláme všechno, co jsme dělali předtím. Zatím se nám to daří, ale může to být otázka dní. Máme i nové školicí programy, na Ukrajině jsme dělali školu lidských práv. Hlavní jsou ale samozřejmě naše programy na podporu politických vězňů a jejich rodin. Hledáme pro ně také advokáty.
A co ještě děláte?
Shromažďujeme a rozšiřujeme informace po internetu, ale nejen to. Jednou za měsíc posíláme důležitým lidem a institucím několikastránkové shrnutí toho, co se za měsíc změnilo, a upozorňujeme na nejkřiklavější případy porušení práva. Ambasády, mezinárodní organizace, je to víc než sto adres.
Posíláte je také běloruským institucím, třeba parlamentu?
Ne, to nemá smysl. Bylo by to jako házet je do koše nebo posílat rovnou na KGB, kde to přece vědí i bez nás. Kdybych věřil, že to aspoň o chlup změní situaci, že se tím něco změní v jejich mozcích, dělali bychom to. Ale tomu prostě nevěřím. My děláme výtahy pro lidí, kteří mají málo času, ale přitom je zajímá, co se v Bělorusku děje. A vydáváme bulletin, který vychází každých čtrnáct dní v šestitisícovém nákladu a rozšiřujeme ho prostřednictvím svých poboček po celém Bělorusku.
Myslíte, že se tím postoj veřejnosti změní? Že lidé kvůli tomu nebudou volit Lukašenka?
Lidé musí mít dostatek různých informací. Neplatí tvrzení, že sto procent lidí poslouchá Rádio Svoboda. Někdo čte tiskoviny, někdo poslouchá rádio, někdo se dívá na satelitní televizi. My bohužel nemůžeme založit rozhlasovou stanici, natožpak televizní, ale můžeme šířit informace tiskem a po internetu. Je důležité, aby existovaly rozličné zdroje. A naše bulletiny lidé opravdu čtou, shánějí se po nich. Ověřujeme si to anketními výzkumy. A účinek? Je to jako nafukovat obří matraci. Člověk fouká, fouká, ale kdy bude plná a praskne, to se odhadnout nedá. Snad jednou praskne.
Proč má vlastně prezident Lukašenko tak velkou podporu? Stačí se přece podívat na oficiální televizi, aby i průměrný člověk viděl, jak nepravdivá je to propaganda.
Má na své straně naprostou většinu starších lidí přes šedesát, kteří vyrůstali ve stalinistických časech. Ti mají v krvi, že stát musí odpovídat za jejich osud. Rozpad Sovětského svazu pro ně byl skutečnou tragédií. Když vzpomínají na minulost, doslova pláčou. Teď Lukašenko vytváří kvazisovětský model, jakýsi svébytný státní kapitalismus, a mluví o Sovětském svazu, o přátelství s Ruskem, o Stalinovi. Znovuoživení Stalina došlo za poslední rok velice daleko. Lukašenko je sám takovou reinkarnací – pleš má jako Lenin, knír jako Stalin. V televizi jdou programy, které dokazují, jak byl Stalin dobrý, co všechno pro lidi udělal.
A co Stalinovy zločiny?
Ani slovo o Kuropatech, ani slovo o represích. Kuropatské hromadné hroby podle nich naplnili mrtvými Němci, ačkoli orgány prokuratury na základě vykopávek dávno nezvratně potvrdily, že tam mrtví leželi už před německou okupací.
Cítíte ve společnosti podporu?
Máme velkou podporu, což je pro nás psychologicky výhodné. Mnoho lidí nám pomáhá a další s námi souhlasí a sympatizují. Jsou i v policii, na úřadech – tedy na nižší úrovni. A zejména strašně moc obyčejných lidí. Lukašenko má takřka bezvýhradnou podporu starší generace. Ti nám na mítincích říkají: jste agenti imperialismu, prodáváte Bělorusko Americe! I když nevím, k čemu by Americe Bělorusko bylo. Pro většinu mládeže, odhadl bych pro sedmdesát, osmdesát procent, je ovšem Lukašenko nepřijatelný.
Mohl byste zhruba popsat podobu opozice, demokratických sil?
Existuje velký blok opozičních politických stran a hnutí, kam patří opoziční komunisté, tři menší, v podstatě sociálnědemokratické strany, liberálové a Běloruská národní fronta. To jsou nejaktivnější běloruské politické strany. Pak jsou hnutí, například Zubr nebo Mladá fronta, která koalici podporují, ačkoli formálně členy nejsou. My, tedy Viasna, také nejsme členy koalice, ale podporujeme ji. A takových organizací je hodně.
A co dělá Zubr?
To je typická organizace mládeže. Rozšiřují informace, píšou na zdi hesla, vyvěšují velké transparenty přes různé mosty, pořádají nenásilná pouliční vystoupení. Do politických bloků nevstupují a říkají: Budeme podporovat každého, kdo se snaží o svržení režimu. Jsou z mládežnických organizací nejaktivnější a také jsou nejvíc pronásledováni. Právě je a Mladou frontu označuje KGB za extremistické organizace. Při veřejných akcích je bijí, často je před chystanými akcemi „preventivně“ zadržují až patnáct dní a trestně je stíhají za psaní graffiti, k čemuž přidávají obvinění z výtržnosti.
Mohou politické strany normálně působit?
Je to problém. Loni byla například zlikvidována většina poboček opozičních stran po celém Bělorusku. Musely se znovu zaregistrovat, což se mnohým nepodařilo a byly vyhnány ze svých úřadů. Je-li člověk členem strany, nemůže ani pomyslet na profesionální růst, často ani na slušnou práci. Proto strany nejsou velké a nerostou, ale lidé, kteří v nich působí, by si ty ceny zasloužili víc než já.
Co bude po volbách?
Je velmi důležité, aby koalice vydržela. Aby vytvořila v očích západních zemí i v očích Bělorusů obraz společné opozice. Má společného kandidáta, jehož podpora roste. Volby byly posunuty na dřívější termín nejspíš proto, aby nevzrostla až na míru pro Lukašenka kritickou. Myslím, že se do 19. března dostane na nějakých čtyřicet procent. Milinkievič měl před svým televizním vystoupením asi 26 procent stoupenců, teď už to bude víc. Podle Gallupova výzkumu má v Minsku stejnou podporu jako Lukašenko.
Ales Bialacki, dlouholetý aktivista běloruských nezávislých iniciativ, pochází z Karélie v Rusku. Po studiích působil jako literární vědec. Je členem Svazu běloruských spisovatelů. Od osmdesátých let se aktivně zapojuje do nezávislých demokratických aktivit v Bělorusku: byl organizátorem vzpomínkových akcí v Kuropatech na předměstí hlavního města Minsku, kde bylo v letech 1937–1941 povražděno několik desítek tisíc lidí, nepohodlných Stalinovu režimu. V roce 1996, kdy se v Bělorusku konaly zatím největší a nejbrutálněji potlačené demonstrace proti režimu Alexandra Lukašenka, založil iniciativu Viasna, která přinášela právní a materiální pomoc postiženým a jejich rodinám. Bialacki byl podobně jako četní spolupracovníci Viasny několikrát souzen a zadržován.