Osvětim měla být utopickým městem

Co vás spolu s Deborah Dworkovou vedlo k tomu, že jste napsali další knihu o Osvětimi? Knih o Osvětimi existují stovky.

Neměli jsme v úmyslu na psát nějakou „další“ knihu, využít téma, abychom se proslavili. Téma na nás působilo tak silně, že jsme to cítili jako svou povinnost. Začali jsme ji psát už ve druhé polovině osmdesátých let, ačkoli nakonec vyšla až v roce 1996. Zahájili jsme psaní ve chvíli, kdy se v Polsku a hlavně v Sovětském svazu začaly otevírat archivy, do té doby nedostupné. To bylo období glasnosti v Moskvě. Ano, o Osvětimi existuje mnoho knih, ale pro historiografii holocaustu je velmi významný tento předěl, doba, od níž bylo možné vstoupit především do sovětských archivů.

Okolností ale bylo víc. Mimo jiné hrálo roli i to, že jsem v roce 1984 získal doktorát a v roce 1985 byl uveden devítihodinový film Claudia Lanzmanna Šoa, který na mne nesmírně zapůsobil. Vystoupil tam mimo jiné Raul Hilberg a řekl, že na jízdním řádu se dá dokázat, jak probíhalo vyhlazování v Treblince. Uvědomil jsem si, že by se z dokumentů dala odhalit i historie Osvětimi.

V čem se vaše kniha liší od jiných, co přináší nového? Tedy kromě mnoha plánů, které čtenáři umožňují dokonale si představit architekturu tábora.

Zajímalo nás, proč se symbolem vyhlazení stala právě Osvětim. Jeli jsme se tam podívat a zjistili jsme, že bez znalosti historie je těžké pochopit, proč by zrovna na takovém místě měl být vyhlazovací tábor. Ponořili jsme se do historie města, bádali jsme v místních archivech, v archivech v Katovicích, chtěli jsme se dozvědět, proč právě tam.

A proč tedy právě tam?

Důvody vysvětluje naše kniha, která se hodně zabývá historickými okolnostmi a souvislostmi už od třináctého století. Velký projekt vyhlazovacího tábora vznikl na tomto místě vlastně proto, že tam jiný velký projekt zkrachoval. Svou roli hrálo i vlakové spojení, a nejen to. Heinrich Himmler chtěl totiž právě v Osvětimi vybudovat jakousi vzorovou utopickou komunitu. Himmler měl mnoho různých plánů, ale většinou zůstalo jen u nich. Na utopickém městě však skutečně začal pracovat. Utopie nicméně zkrachovala, nebyly peníze a celé přesídlování Němců na Východ s postupem války přestalo být aktuální. Ale v Osvětimi se už začalo stavět, připravovaly se prostory pro otrocké dělníky, kteří měli onu Utopii vybudovat, a tak vznikla otázka, co s tím. Ve stejné době přišel koncern IG Farben s nápadem, že by tam postavil továrnu. Byla tam infrastruktura, byly budovy, začala se stavět továrna, která pochopitelně potřebovala pracovní síly, a tak nakonec padlo rozhodnutí, že v Osvětimi bude pracovní tábor.

Jak se stalo, že tam byl nakonec tábor vyhlazovací? A kdy se to stalo?

Rozhodnutí padlo mezi lednem a říjnem 1942, kdy Hermann Göring rozhodl, že sovětští zajatci z východní fronty nemají být použiti jako pracovní síly. Bylo tedy nutné rozhodnout, co s nimi. Další podstatnou okolností bylo, že slovenská vláda přesvědčila Němce, aby přijali slovenské Židy. Němci původně chtěli jen práceschopné, ale slovenská vláda se chtěla zbavit všech a Adolf Eichmann s tím nakonec souhlasil. Rozhodnutí zřejmě padlo někdy v době, kdy nacisté souhlasili, že tedy „koupí“ všechny slovenské Židy – za každého dávali 500 marek. Našli jsme v archivech, že v té době se začalo uvažovat o instalaci vyhlazovacích zařízení v Březince. Během těch měsíců v roce 1942 se původní projekt úplně změnil, obrátil se vzhůru nohama, a bylo rozhodnuto, že v Osvětimi bude vyhlazovací tábor.

Nedá se říci, že na tom můžeme sledovat celkové přitvrzování v době války? Přece jen vzorová osada pro Němce na Východě je něco úplně jiného než vražedná mašinérie, jaká byla v osvětimských táborech.

Ano, to je určitě další kamínek do celé mozaiky, dění nemělo jen jednu nebo dvě příčiny. V roce 1942 už nebyly peníze, všechno šlo na válku, na válečný průmysl, na armádu, letectvo, případně na obnovu toho, co bylo zničeno. Pro budování utopických měst už nikdo nemohl žádné zdroje uvolnit, na to už nikdo moc nemyslel. Kromě toho proběhla v lednu 1942 konference ve Wansee, kde se rozhodlo o vyhlazení Židů, kterému se cudně říkalo konečné řešení. Židé, kteří mohli pracovat, měli pracovat, dokud nepadli, a ti, kteří pracovat nemohli, byli bez soudu odsouzeni k smrti. Ale rozhodnutí, že se v Osvětimi a jinde budou zabíjet lidé, bylo míněno jako dočasné řešení. Němci ovšem byli v tomto ohledu velmi úspěšní: z území, které ovládli, skutečně všechny Židy odvezli a téměř všechny vyhladili. Ke konci války už ani neměli důvod provozovat vyhlazovací tábory. V šedesátých letech vyšla kniha, jejíž autor se zamýšlel nad tím, jak by byla mohla vypadat budoucnost Osvětimi, že to mělo být trvalé usmrcovací zařízení, které mělo fungovat další desítky či stovky let. Tomu ale nevěřím, tábory smrti svůj účel splnily takřka dokonale.

A co se stalo po válce – nebo spíš proč se stalo to, co se stalo po válce? Bezprostředně po válce se o Osvětimi i ostatních táborech mluvilo a psalo, ale pak trvalo dlouhou řadu let, než se zdvihla další vlna zájmu o tábory smrti a holocaust. Proč?

Hned po válce ti, kdo přežili, vystupovali a mluvili o svých zážitcích. Jenže to byl problém. Ti lidé šli do táborů převážně mladí, často ještě jako děti, a nyní hledali nový začátek vlastního života. Musíme si uvědomit, že se často cítili jako ti, kdo prohráli, protože se s nimi něco takového stalo. Jen hrstka z nich se stala „profesionálními přeživšími“, kteří neustále upozorňovali na vyhlazování a tábory smrti. A pak spadla železná opona, byla studená válka. Většina vyhlazených Židů pocházela z části Evropy, která byla nyní komunistická, většina táborů také ležela na Východě, a tak Západ ztratil s touto částí minulosti kontakt. Komunistická ideologie zase neměla ve zvyku zdůrazňovat, kdo byl hlavní obětí vyhlazení – v osvětimském památníku stálo, že tam byli vězněni a zabíjeni příslušníci sedmadvaceti národů. Nikdo sice netajil, že byli vyhlazováni Židé, ale také se to nijak nezdůrazňovalo, byla to jen jedna součást.

Jak se to pak změnilo?

Zájem Západu se znovu zdvihl po šestidenní a jomkipurové válce. Dobře se na to pamatuji, u nás doma – maminka byla Židovka – se o tom hodně mluvilo. Lidé, kteří si v Izraeli budovali nový život, si najednou uvědomovali, že by mohl přijít nějaký nový holocaust, a za žádnou cenu nechtěli, aby byl ten první zapomenut. Dalším velkým impulsem k obnovení zájmu o šoa bylo zvolení Karola Wojtyły papežem. To byla událost, která otřásla světem – hlavou katolického křesťanstva se stal člověk z Východu. A navíc přijel brzy po zvolení do Polska a navštívil Osvětim. To bylo velmi důležité, od té doby se všichni snaží onu etapu mlčení nebo malého zájmu o holocaust přeskočit.

Pro Poláky byla Osvětim symbolem utrpení Poláků. Pro Židy a například pro Američany je symbolem utrpení a vyhlazení Židů. Pravda je samozřejmě obojí – jak ale tyto dva pohledy ve skutečné Osvětimi skloubit?

Rozpor trvá dodnes, ale již v mírnější podobě. Snažili jsme se přijít na to, co je pro Poláky – a na druhé straně pro Židy – to posvátné a nedotknutelné, to, co musí nedotknutelné zůstat. Při dobré vůli se řešení dá najít a snad se i něco takového blíží.

Jak to konkrétně vypadá?

V polovině devadesátých let vypadal osvětimský památník tak, jak vypadal skoro celé půlstoletí: hlavním cílem návštěvníků byl jeden z mnoha táborů, které osvětimský komplex sdružoval, tábor Osvětim I. V tomto základním táboře bylo muzeum a tam se pořádaly prohlídky. Tento tábor ovšem vznikl jako nástroj k porobení a zotročení Poláků. Podle zákona, jímž bylo muzeum v roce 1947 zřízeno, má připomínat „mučednictví polského národa i příslušníků dalších národností“. Podstatná část vyhlazení Židů však probíhala v táboře Březinka, který leží o tři kilometry dál, ale ten se dostal úplně na vedlejší kolej. Většina turistů, kteří do Osvětimi přijeli, už po dlouhé prohlídce neměla chuť vydat se ještě do Březinky. Při oslavách padesátého výročí konce války v roce 1995 to bylo předmětem velkých sporů, byl to docela skandál.

Ano, vzpomínám si na to, zhruba v té době byla také aféra s mnoha kříži, postavenými u tábora...

V roce 1996 byl polský prezident Aleksander Kwaśniewski na návštěvě u prezidenta USA, ale ještě předtím uložil své kanceláři vypracovat „osvětimský program“, aby byli s památníkem spokojeni Poláci i Židé. Hotový materiál pak předal ve Washingtonu předsedovi Americké rady pro připomínání holocaustu Milesi Lermanovi. Ten pak pozval různé zainteresované organizace, jako Americký židovský výbor, Americké shromáždění obětí holocaustu, památník holocaustu Jad Vašem a další do komise, jež měla polský návrh hodnotit. A komise nás jako autory knihy o Osvětimi přizvala ke spolupráci.

Co jste tedy udělali?

My jsme navrhli, aby prohlídka vypadala jinak, aby se přijíždělo někam doprostřed mezi oba tábory, kde by se řeklo – tady je původní muzeum, a tady, na druhé straně, je Březinka, kde je památník židovského utrpení. Mnohokrát jsme jednali s vedením muzea, které bylo ze začátku velmi opatrné – chránili svou koncepci a nejspíš si říkali: Amíci nás přijeli poučovat, myslí si, že jsme hloupí nacio­nalističtí Poláci. Nakonec se ale ukázalo, že ze všech stran, které do sporu zasahovaly, bylo vedení muzea nejdospělejší. Muzeum přijalo některé naše argumenty.

Co to znamenalo? Jak to tam tedy dnes vypadá?

Březinka už není polozapomenutá, ale tvoří ústřední část celé prohlídky. Prohlídka sice začíná pořád v Osvětimi a turistické zázemí ještě není umístěno uprostřed, odkud by se chodilo na obě strany, zatím je parkoviště, občerstvení a podobné ještě v Osvětimi, nicméně všechny tištěné průvodce dávají jasně najevo, že ústředním místem tábora je Březinka. Prohlídka je rozdělena zhruba napůl, půl času v Osvětimi a půl v Březince, není možné se Březince vyhnout. Dá se tam již také strávit delší čas, není to jako dříve, kdy si návštěvníci, například starší lidé, neměli ani kde odpočinout nebo čeho se napít.

Tedy ryze praktické věci – parkoviště, pohodlí pro turisty.

Víte, k Osvětimi je nutné přistupovat věcně, nelze se na ni dívat, jako by to byl symbol, který existuje jen v metafyzickém světě mimo naši realitu, to by se nikdo s nikým nedomluvil. Všechny zúčastněné strany k ní musí přistupovat jako k něčemu, co existuje v globalizovaném světě masové turistiky a jedině tak může působit.