Fanfikce není pouze specifickou součástí populární kultury. Fanouškovská tvorba souvisí s řadou literárně teoretických a estetických otázek – s definicí kánonu, s pojetím autorství, se způsoby recepce multimediálních textů či s povahou umělecké inspirace a čtenářského snění.
Pojem fanfikce na první pohled vystihuje, o co se v tomto literárním žánru jedná: o fikci, kterou píší fanoušci určitého uměleckého díla. Zároveň ale mate všechny, kteří se začnou o danou problematiku blíže zajímat. Existuje totiž několik různých přesnějších definic. Nejširší pojetí zahrnuje veškerou mytologii, antické divadelní hry a téměř všechna středověká i novověká díla až do vzniku konceptu originality a autorských práv. Nejužší pojetí naopak definuje fanfikci jako produkt fanouškovských kultur, které se objevily na konci šedesátých let se vznikem fanzinů věnovaných seriálu Star Trek. S přivřenýma očima se pak do této definice vejde i eklektická tvorba, která vznikala pod ochrannými křídly společností, jež se ve dvacátých letech 20. století věnovaly dílu Jane Austenové nebo Sherlocku Holmesovi.
Ze šuplíku na internet
Samotné slovo fanfikce se poprvé objevilo v šedesátých letech v souvislosti s díly napsanými na základě scifi seriálů Star Trek a The Man from U.N.C.L.E. Jaký je ale rozdíl mezi těmito fanouškovskými prózami a postmoderními díly, jakými jsou třeba Stoppardovy divadelní hry Rosencrantz And Guilderstern Are Dead (Rosencrantz a Guilderstern jsou mrtví, 1966) nebo Wide Sargasso Sea (Širé sargasové moře, 1966), které otevřeně přiznávají inspiraci cizím dílem? Jediným rozdílem je, že oficiálně vydávanou literaturu zná svět jako pastiš, kdežto tu neoficiálně psanou jako fanfikci.
Fanfikci může psát každý. Přemýšleli jste někdy nad tím, jak pokračovala knížka, kterou jste dočetli? Nebo jste zašli o něco dál a představovali jste si, co se přihodilo před začátkem knihy nebo filmu? Co se stalo hlavnímu hrdinovi, že jedná tak, jak jedná? Nebo vám v příběhu něco chybělo? Třeba milostná scéna? Od představy k fanfikci vás dělí jen potřeba své fantazie sepsat. Text si pak můžete uložit doma do šuplíku, anebo ho můžete prezentovat veřejně (samozřejmě zdarma). Do devadesátých let k tomuto účelu sloužily již zmiňované fanziny, tedy časopisy vydávané fanoušky pro fanoušky. S příchodem internetu se objevily mailing listy a fanouškovská fóra. V novém tisíciletí v souvislosti s rozvojem internetu v psaní i čtení fanfikce nastal boom. Začaly se objevovat povídkové archivy, které umožňovaly si texty nejen přečíst, ale také o nich diskutovat.
Svět fanfikce představuje jakési literární podhoubí. Jednotlivá, převážně prozaická díla, na která narazíme, jsou – stejně jako hřiby, které najdeme v lese a uděláme si z nich večeři – plody skryté aktivity, jejíž šíři je těžké si představit.
Het, slash, gen
Málokdy se stane, že by fanfikce vznikla jen na základě původního díla. Její autoři jsou většinou také jejími vášnivými čtenáři. Či spíše: autorky fanfikce bývají také jejími vášnivými čtenářkami. Obvykle jde totiž o ženy. Tyto autorky (muži prominou „generické femininum“) již četly nejen kánon, tedy původní text, ze kterého fanfikce vychází, ale pravděpodobně i díla jiných fanynek, diskutovaly s nimi v komentářích pod povídkami nebo na chatu, psaly vlastní metatexty. Žádná literatura nevzniká ve vakuu, ale o fanfikci lze říct, že vychází z kolektivního interpretačního vědomí. Vznikají zde například tropy a klišé typické pro konkrétní postavy nebo pro vývoj vztahu určitých postav, které patří všem a které si každý může vypůjčit a přizpůsobit obrazu svému.
V široširém světě fanfikce si musíte najít nějaké orientační body. Ačkoliv i zde existuje žánrové rozdělení typické pro běžně vydávanou literaturu, má fanfikce svá specifika. Jedním z hlavních dělení je rozdělení fanfikce na texty, které se věnují pokračování příběhu, na ty, jež zkoumají, co se stalo před jeho začátkem, a na ty, které rozvíjejí samotný děj příběhu. Druhým hlavním dělením je rozlišení fanfikcí podle vztahu postav na „het“ (díla s heterosexuálními vztahy), „slash“ (díla s homosexuálními vztahy) a „gen“ (díla, která se romantickým vztahům nevěnují). Pro většinu čtenářek je toto dělení zásadní a další žánrové dělení je podružné.
Fanfikce druhé poloviny 20. století vznikala také jako fanynkovská reakce na převážně akční seriály s minimem ženských postav, a zvláště pak těch, které by nebyly jen epizodní a měly určitou hloubku. Fanfikce dovolovala fanynkám rozvinout emoční a vztahovou stránku příběhu. A protože jsou na vztah potřeba nejméně dvě osoby, vymyslely si vlastní ženskou postavu, kterou spárovaly s kanonickým mužským hrdinou. Některé „puristky“ mezi fanynkami nicméně originální postavy ve fanfikcích neschvalují. Jedním z důvodů je nebezpečí, že se z nově vymyšlené postavy stane Mary Sue, autorčina projekce, dokonalá, nerealistická postava, která obrátí známý fikční svět vzhůru nohama. Jinou možností, jak rozvinout vztahovou rovinu vyprávění – v poslední době stále častější –, je spárovat dvě mužské postavy.
Co vzrušuje čtenářky
„Sklapni… v žádném případě nevytváříme žádný precedent,“ zněla první věta slashové povídky, která byla v roce 1974 jako první publikována ve fanzinu Grup III a vytvořila tak jeden z nejdůležitějších precedentů ve fanfikci vůbec. Povídka se jmenovala A Fragment Out of Time a napsala ji Diane Merchantová. Další slashová povídka musela na zveřejnění počkat až do roku 1976, v dnešní době je však počet slashových fanfikcí srovnatelný s počtem fanfikcí v kategorii het i gen, a to i přesto, že se v kanonických dílech objevuje více ženských postav než dříve.
Ze studie, kterou jsem provedla mezi fanynkami a fanoušky fanfikce, i z jiných sekundárních zdrojů vyplývá, že slash je populární z několika různých důvodů. Pro ženy je vzrušující. Mohou si užít představu dvou atraktivních mužů a „nepřekáží“ jim přitom žádná žena. Homosexuální vztah navíc mezi dvěma „zeslashovanými“ hrdiny vytváří tenzi a oni pak musí analyzovat sami sebe, své pocity a své postavení. Slashový vztah nemá žádnou předem danou hierarchii (která je buď potvrzována, nebo naopak vyvracena), ale vytváří se na základě rozvoje samotných postav. Další věcí je, jak poznamenala jedna fanynka, že „ženy v literatuře často nejsou lidé“. Narážela tak na fakt, že pokud se v literatuře vyskytují ženy, řeší často svoji „ženskost“, kdežto neutrální postavou v literatuře bývá muž. A konečně, ženy slashem kompenzují své fantazie nebo uspokojují ty oblasti své sexuality, které nenacházejí odezvu. Důvody pro zálibu ve slashi jsou tedy rozmanité.
Je zřejmé, že většina fanfikcí se kromě dynamičtějšího děje zaměřuje i na romantické vztahy. Slovo slash znamená v angličtině lomítko a ve světě fanfikce slouží k označení romantického vztahu mezi postavami (jakéhokoli pohlaví). Pokud je u povídky uvedeno „Kirk/Spock“ nebo „Harry/Ginny“, ví čtenářka předem, na co se může těšit, anebo čemu se má vyhnout. Postupně se termín slash začal používat jako označení pro příběhy s homosexuálním vztahem. Pro povídky s heterosexuálním vztahem sloužilo označení adult, to ale časem vymizelo a nahradil ho het. Jedním z důvodů může být, že termín adult nespecifikuje pohlaví postav. Především však šlo o to, že „adult“ implikuje něco, co je nevhodné pro mladší čtenáře: násilí, sex… Jenže o to v hetu ani ve slashi nejde. Obě kategorie totiž zahrnují jak povídky, v nichž na sebe postavy pouze platonicky myslí nebo se drží za ruce, tak ty, které detailně popisují sexuální scény. Ale ať už preferujeme jakýkoli typ fanfikce, určitě se shodneme na jednom: líbí se nám to, co čteme, co píšeme, a hlavně milujeme kánon.
Autorka je anglistka a germanistka.