Chybí vám reportérská tradice

Proč dokáže reportáž popsat současné Polsko lépe než jiné žánry, například román?

Protože román vzniká moc dlouho. ­Dobré romány o současném Polsku se objevují teprve teď, třeba Kosti Ignacyho Karpowicze. Reportáž je zkrátka rychlejší. Navíc si čtenáři uvědomují, že postava v románu je fiktivní, zatímco v reportáži je hrdinou skutečný člověk, a proto je jim jeho příběh bližší. Dokážou se do něj vcítit. Uvedu jeden příklad z antologie 20 let nového Polska v reportážích podle Mariusze Szczygieła. Tomasz Kwaś­niewski píše o dvou lesbičkách, které spolu chtěly mít dítě. A hledají otce. V okamžiku, kdy víme, že se to opravdu stalo, si uvědomujeme, že takové problémy v současném Polsku opravdu někdo řeší. A těm hrdinkám opravdu držíme palce jako někomu blízkému.

Co naopak reportáž popsat nedokáže? Kde jsou její hranice?

Myslím, že nedokáže­ – a ani nemůže – popsat lidskou duši. Spisovatel smí vstoupit do hlavy svého hrdiny a popisovat, co se v ní děje. Reportér ne. Většina polských reportérů ctí jednoduché pravidlo: zachycovat, co lidé dělali, ne to, co si mysleli. To je buď naše domněnka, nebo jejich názor, který nám sami řekli. Nakonec už Isaac Bashevis Singer jednou prohlásil, že Bible je zajímavá právě proto, že popisuje to, co se stalo, nikoli to, co si o tom kdo myslel. Dobrý reportér, třeba Wojciech Tochman, může ovšem napsat psychologickou reportáž. Popíše to, co hrdina dělá, tak geniálně, že si čtenář dokáže spoustu věcí domyslet. Nebo položí rétorickou otázku. Ale i tak má reportáž s psychologií největší problém.

V antologii se objevuje hodně témat, která byla v té době v Polsku tabu: dítě dvou lesbiček, antisemitismus, potraty. Existují dodnes?

Vybíral jsem dva typy reportáží. První z nich ukazuje, jak si Poláci dokázali v každé situaci „poradit“. To je například text o učiteli, který začal kupovat akcie na burze. Druhá skupina reportáží pak popisuje různá tabu, naše kostlivce ve skříni. Nejkontroverznější reportáží je Vzteklý pes Wojciecha Tochmana, o homosexuálním HIV pozitivním katolickém knězi. V devadesátých letech by ji v žádných polských novinách nepublikovali, možná ani dnes. Proto vyšla jen knižně. O všech tabu se musí především psát. Věřím, že to vždycky pomůže problém ventilovat. A skutečnost, že texty publikované v antologii vyšly většinou v největším polském deníku Gazeta Wyborcza nebo v časopise Polityka, určitě přispěla k tomu, že o těchto tabu víme více. Ale pořád existují.

Chybí vám v knize zpětně nějaké důležité téma?

Troufám si tvrdit, že je to poměrně plastický obraz Polska a jeho společenských, mentálních a ekonomických problémů. Někdy mi lidé vyčítali, že je tam příliš málo pozitivních příběhů. Vzpomínám si asi jen na jeden text: o bezdomovcích, kteří postavili z různých starých věcí symbolický pomník World Trade Centre. To je ale způsobené tím, že dobro není tak působivé jako zlo. Když někdo v Polsku píše o pozitivních událostech, lidé jsou podezřívaví, protože jim to přijde jako agitka v padesátých letech – zprávy z továren o plnění normy a podobně. Udržet pozornost čtenáře u pozitivního příběhu je těžší. Mně se to snad občas daří, ale je pravda, že v antologii takových textů moc není.

Jaký obraz Polska tedy kniha představuje?

Její rámec tvoří dva texty Wojciecha Tochmana. Ten první je o člověku, který se probudil na kolejích a ztratil paměť. Všechno se musí učit znovu: neví, co jsou peníze nebo Polsko. To je pro mě metafora nás všech v devadesátých letech. Také jsme se museli učit žít znovu. První je tedy reportáž o člověku bez identity a ta poslední – Vzteklý pes – o člověku, který má identit několik. Kdysi byl zkrátka svět jednodušší. Kněz byl kněz, přinejhorším měl milenku. Ale dnes je to složitější: HIV pozitivní, gay a katolický kněz – to jsou identity, které se vzájemně vylučují. A takový je dnešní svět, po „dvaceti letech nového Polska“. Mnohonásobná identita je podle sociologů pro dnešní lidi typická.

Reportáže, a to nejen ty ve vaší antologii, jsou k Polsku velmi kritické. Jaké byly reakce?

Většinou pozitivní. Ale nesmíme zapomínat, že ty texty už předtím vyšly. Poláci jsou zvyklí poslouchat od reportérů nepříjemné pravdy o současnosti. Myslel jsem ale také na to, aby byly srozumitelné i za dalších dvacet let. Přece jen jsou to texty z novin a tam vždycky nejde všechno vysvětlit, není na to místo. Proto jsem k jednotlivým reportážím doplnil osobní komentáře, poznámku, citát nebo informaci z jiné reportáže na stejné téma.

Změnila se situace na mediálním trhu? Má literární reportáž stále stejný prostor jako v době, kdy uvedené texty vznikaly?

Dnes jsou reportáže mnohem kratší. Papírové noviny jsou v Polsku v krizi, jako všude jinde na světě. Noviny zkrátka nemají na reportáže tolik peněz co dřív. Já sám jsem odešel z pozice šéfa reportérské přílohy Gazety Wyborczé, protože bych musel propouštět své kamarády. Když jsem začínal, zaměstnávali přes dvacet reportérů na plný úvazek, za mě jich bylo osm a ještě se mělo propouštět. Představte si třeba, že v antologii je reportáž Jacka Hugo­Badera o vojenské jednotce ZOMO. Její příslušníci za výjimečného stavu v roce 1981 stříleli na stávkující horníky. A on všech čtyřiadvacet zomovců zkoušel po dvanácti letech najít a promluvit s nimi. Psal tu reportáž více než měsíc, mezitím nic jiného v redakci nedělal. To je drahé. Mladí reportéři proto často začínají hned psát knihy. To za nás nebylo, nejdříve jsme strávili hodně času v redakci, a teprve když člověk získal dost zkušeností, vydal knihu. Dnes se od nich začíná. Ale to už se v Polsku několikrát stalo, ve třicátých a sedmdesátých letech.

Znáte české reportáže? V čem se liší?

V Česku také vycházejí reportáže, čtu je, ale není to literární reportáž. České reportáže jsou schematičtější. Chybí vám reportérská tradice a redakce asi ani reportéry nezaměstnávají. A asi mají ještě méně místa. Před rokem měla vyjít v překladu moje reportáž, za niž jsem získal ocenění Novinář roku. Jenže má dvacet šest normostran a já ji nedovolím krátit. Nikdo to v papírové formě nechtěl otisknout, Reflex a Lidové noviny ji umístily na webu. Vyšla nakonec v Plavu, ale to není mainstreamové médium.

Na otázku, proč u vás není literární reportáž, si tedy musíte odpovědět sami. Já můžu jen říct, že v Polsku tato tradice vznikla na přelomu 19. a 20. století, kdy si redakce od spisovatelů objednávaly texty o společenských problémech, jako jsou nezaměstnanost, chudoba nebo ženská otázka. Protože to byli spisovatelé, často jejich reportáže měly formu povídky nebo novely, byly psané s ohledem na estetické kvality. A novináři se pak pokoušeli tomuto stylu vyrovnat. Polská škola reportáže se formovala za komunismu, kdy se v reportážích pašovala pravda. V knize Hanny Krallové Na východ od Arbatu, kterou teď v našem nakladatelství chceme znovu vydat, je krásný příklad. Chtěla napsat o tom, že do jedné sibiřské vesnice nejezdí autobusy. Ale to nešlo, neboť by to byla kritika Sovětského svazu. A tak napsala, že tam jezdí autobus každý den, kromě dnů, kdy prší, sněží, je po dešti, obleva a bláto. Geniální způsob, jak něco nepřímo vyslovit. Hra se čtenářem.

V Česku vyšel sedmnáctý dotisk vaší reportérské knihy Gottland, vznikají divadelní adaptace a naposledy stejnojmenný film. Co si o něm myslíte?

Používám takový bonmot: kdyby mi nepřišly na účet peníze za licenci, možná bych si ani nevšiml, že je to podle mé knihy. S filmem ji spojují jen témata, nic jiného. Například u mě příběh o Baťovi popisuje město, kde vznikl ideál­ní systém kontroly. Film si všímá toho, že Baťa zavedl jako první v českých zemích pásovou výrobu. A režisér ukazuje, že celý náš život strávíme u pásu – této metafoře odpovídá i forma snímku, je to velmi depresivní, monotónní část. Nebo Lída Baarová. Já píšu o tom, že pro ni musíme mít pochopení, protože každý z nás je „jen někdo“. Ale film říká, že v dnešním světě popkultury se některé věci neodpouštějí. I když někdo jen trochu zhřešil, například měl poměr s Goebbelsem, do konce života se o tom bude mluvit. Ačkoli to byla třeba jen dvě procenta z celého jeho života. Kniha a film se na stejné příběhy dívají jinak. A já jsem velmi rád, protože by nemělo smysl, aby mladí čeští režiséři ilustrovali knihu čtyřicetiletého Poláka. Proč? Je skvělé, že ukázali, jak to vidí oni.