Nepokoje, které zasáhly severovýchodní předměstí Paříže Clichy-sous-Bois na přelomu října a listopadu, ukázaly na jeden z nejdiskutovanějších problémů současné Francie. Banlieue, sociálně slabá předměstí velkých měst, patří k odvrácené straně francouzského blahobytu a zároveň jsou symbolem neúspěchu snahy o integraci přistěhovaleckých komunit. „Teritoria, která republika ztratila“, jak je nazývá 3. listopadu komentátor pravicového Figara, jsou místa hluboce poznamenaná nezaměstnaností, mezietnickými střety, průnikem radikálního islámu, obchodem s drogami, tedy vším, co stojí v ostrém kontrastu s tím, jak si Francie idealizuje sebe samu. Le Monde 2. listopadu cituje jednoho z obyvatel démonizovaného départementu 93, Seine-Saint Denis, kde leží i Clichy-sous-Bois: „Máme papíry už po několik generací, ale pořád nejsme Francouzi jako ostatní.“
Do akce proti násilnostem na předměstí vyvolaným nejasnostmi okolo vyšetřování smrti dvou mladíků, kteří se skrývali před policií v transformátoru, byly nasazeny speciální jednotky CRS. Ty si při potlačování podobných akcí neberou rukavičky. Granáty slzného plynu vržené do modlitebny v průběhu oslav ramadánu ukazují přinejmenším na jejich značnou necitlivost. Le Monde přitom 3. listopadu varuje před politickým kapitálem, který by mohli z nepokojů vytěžit radikální duchovní. Nepokoje, které se během týdne rozšiřují do dalších míst na severovýchodě pařížské aglomerace, prohlubují neshody v rámci kabinetu. Nicolas Sarkozy, staronový ministr vnitra, a Dominique de Villepin, předseda vlády, využívají situace ke vzájemným politickým bojům. Libération 3. listopadu přináší analýzu jejich projevů, kde Sarkozy používá vůči rebelující mládeži nevybíravé policejní rétoriky. „Racaille“ (holota, sebranka), termín dříve používaný předměstskými gangy k označení sebe samých, tak dostává explicitně význam jasného protikladu k současné politické elitě, vesměs vzešlé z bohatého západního předměstí Neully-sur-Seine.
Měsíčník Technikart, v jehož hlavičce stojí časopis pro „news, culture & média“, trochu připomíná svým záběrem a stylem o něco komerčnější Živel (blahé paměti). Ve svém říjnovém vydání věnoval opět prostor „fenoménu Houellebecq“. Spisovatel Michel Houellebecq totiž názorově rozdělil frankofonní kulturní scénu. Redaktorům Technikartu pak leží obzvlášť v žaludku jeho poslední román La Possibilité d’une île (Možnost ostrova). „Nejskandálnější“ a „nejvíce mainstream“ spisovatel současné Francie, jehož posledního románu se prodalo během prvních pěti dnů po vydání (28. srpna) více než 200 tisíc exemplářů, je některými kritiky označován za fašistu, jinými za oportunistu a dalšími, vzhledem k jeho velkým komerčním úspěchům za „Zidana francouzské literatury“.
Říjnový Technikart přinesl také dvoustránkový rozhovor s guruem současné nejvlivnější frankofonní new-age sekty, Jeho Svatostí Raëlem prvním. Náboženský lídr v něm označuje Michela Houellebecqa za svého přítele. Daniel 1, hrdina Houellebecqovy knihy Možnosti ostrova, se totiž přidává k sektě Elohimů, organizaci založené na ideálech věčného mládí, sexuální volnosti, klonování a popírání ostatních náboženství. Raël v rozhovoru přiznává, že je s Houellebecqem v kontaktu a že se autor při popisování filosofie Elohimů z 80 procent nechal inspirovat právě dogmaty québeckých Raëliánů.
Kromě bludaření nemohou redaktoři Technikartu Houellebecqovi zapomenout zejména jeho otevřenou podporu Le Pena v druhém kole prezidentských voleb v roce 2002. Na internetových stránkách technikart.com je uveřejněn obsáhlý rozhovor s nejaktivnějším mluvčím protihouellebecqovského bloku, Erikem Nauleauem, zakladatelem vlivného vydavatelství L’Esprit des Péninsules a autorem paradigmatického eseje Au secours Houellebecq revient! (Zachraňte se, Houellebecq se vrací!). Eric Nauleau hovoří o komerčně úspěšné knize jako o úmorném čtení a nekonečné nudě, či jako o rychle stárnoucí literatuře. Zejména ale kritizuje Houellebecqovu islamofobii a otevřený rasismus, dotýká se tedy otázek, které současnou Francii nesmiřitelně rozdělují. Používá-li současný nejvlivnější frankofonní spisovatel běžně ve svém slovníku výraz „negr“, je podle Nauleaua rozhodně cosi v nepořádku.
Ženevské noviny Liberté, názorový sourozenec francouzského listu Libération, se ve vydání z 20. října věnují televiznímu fenoménu „docu-fiction“. Autorka Cécile Margainová ve svém článku Docu-fiction, le grand vulgarisateur (Docu-fiction, velký popularizátor) analyzuje vzestup hraných televizních dokumentů, které se stávají podstatným zdrojem, z něhož veřejnost získává vědecké znalosti. Módní fenomén „docu-fiction“ zasahuje bez výjimky všechny frankofonní televizní kanály. Pořady na těchto kanálech se podle autorčina názoru článku věnovaly „všemu a ničemu zároveň“. Hrané televizní dokumenty o pirátech, Eiffelově věži, Čingischánovi, fosilii nalezené v čadské poušti, Marii-Antoinettě či případně o příštích klimatologických, vulkanologických a bakteriologických katastrofách (kanál M6) okupují hlavní vysílací časy, zatímco seriózní dokumenty jsou vysílány v pozdních dopoledních nebo nočních hodinách.
Na příkladu oblíbeného pořadu „docu-fiction“ nazvaného „Homo Sapiens“ režiséra Jacquesa Maleterrea ukazuje autorka rizika tohoto typu dokumentaristiky. Režisér podle ní divákům dostatečně nezdůrazňuje, že většina obrazů, které jim z obrazovky předvádí, je jen výplodem jeho imaginace a počítačových efektů a věda o prehistorii nezná na většinu otázek ještě uspokojivé odpovědi. Proto existuje riziko, že v obecném povědomí bude Homo Sapiens ztotožněn s postavami televizního dokumentu, „brrre“ bude pokládáno za opravdový pravěký výraz pro oheň, či „očichávání“ za skutečný dobový pozdrav. Dalším sporným bodem je, proč režisér zvolil pro zobrazení pralidí v dokumentu bílou barvu pleti. Pro seriózní vědu zůstává řada otázek ohledně předchůdců člověka nadále velkou neznámou, režiséři „docu-fiction“ však tato bílá místa musí zaplnit, byť s rizikem, že budou šířit nesprávné informace. Nakonec autorka dochází k závěru, že v dnešní teledokumentaristice existuje diktát dvou základních pravidel – jednoduchosti a stručnosti, a proto dochází v zájmu jejich dodržení k řadě zjednodušení a zkreslování informací.
Levicový deník Libération, často oprávněně kritizovaný za přechod do tábora bulvárního tisku, znovuoživuje diskusi, která přes dva roky čas od času zahýbe francouzskou kulturní obcí. Jde o problém statutu tzv. intermittents du spectacle, velmi volně přeloženo – „světských“. Jedná se vlastně o to, zda umělci, zejména herci, kteří nemohou vykázat pravidelnou činnost, mají být zbaveni práva podílet se na výhodách sociálního systému. Jinými slovy, aby občan získal možnost využívat sociálních výhod Francouzské republiky, měl by podle současných zákonů vyvíjet soustavnou činnost v rámci jedné kulturní instituce. Novela pracovního zákona na jaře roku 2003 znamenala rozčarování pro řadu kočovných hereckých společností i nezávislých herců. Jednalo se zejména o právo participovat na sociálním a zdravotním pojištění, které jim novela odepřela. Z hlediska sociálního systému se tak „světští“ stali neviditelnými. V horké atmosféře léta 2003 proběhlo několik masových demonstrací a v rámci stávky „intermittents du spectacle“ byl odvolán divadelní festival v Avignonu. Za více než dva roky se nepodařilo nalézt řešení uspokojivé pro obě strany.
V říjnu 2005 přichází ministr kultury Jean-Paul Guillot s novým řešením. Navrhuje v rámci sociálního pojištění vytvořit specifický systém šitý na míru právě „intermittents du spectacle“, kteří by byli vyčleněni ze závislosti na ministerstvu kultury a přesunuti do kompetence místních samospráv (měst, regionů a départementů). V komentáři Bruna Masiho v Libération se autor 27. října zastává práva „světských“ podílet se na meziprofesní solidaritě (tedy na systému, kdy všichni přispívají na všechny). Nicméně, jak dále konstatuje autor, návrh je velice vzdálen jednomyslnému přijetí a na definitivní vyřešení statutu „intermittents du spectacle“ si ve Francii budou muset ještě dlouho počkat.
Z francouzskojazyčného tisku vybral Ondřej Daniel.