Německá media se dosud ve značné míře věnují reflexi zářijových parlamentních voleb. Sociálně a kulturně citlivý liberální týdeník Die Zeit byl zjevně velmi zaskočen úspěchem nové levice. V 42. čísle z 20. října Adrian Pohr shrnul, co o voličských postojích a jejich proměnách říkají různé sociologické průzkumy: k Levicové straně tíhli starší lidé, především ti, kteří jsou nejvíce postiženi postupným odbouráváním sociálního státu, zejména pochopitelně „looseři“ z oblastí někdejší NDR. Nová strana dokázala získat dosavadní nevoliče – téměř každý pátý její východoněmecký volič šel letos k parlamentním volbám poprvé. Další data ukazují, že strana dostala hodně protestních hlasů. I pro ostatní evropské země je poučný závěr Pohrova článku, podle něhož úspěch Levicové strany jednoznačně prokázal rostoucí zájem
o klasická levicová témata (především spravedlnost) a jejich jiná než ultraliberální řešení.
Povolebním analýzám se věnuje v sérii článků, výmluvně nazvané „Když promluvil suverén“ (tedy volič), i listopadové číslo měsíčníku Blätter für deutsche und internationale Politik. William Pfaff, publicista známý především z International Herald Tribune, k úspěchu nové německé tradiční levice přistupuje mnohem střízlivěji než udivení až „uražení“ liberálové a ultraliberálové, kteří dominují většinovým médiím.
Pfaff zkouší konstruovat voličský pohled na sliby ekonomů, politiků a novinářů, kteří v ultraliberálním ekonomickém paradigmatu chicagské školy už třicet let občany ujišťují, že právě tento přístup jim za cenu „jistých obětí“ zajistí lepší svět. Autor nabízí tezi, že voliči v řadě západních zemí ultraliberálním věrozvěstům několikrát uvěřili a oběť přinesli. Po třiceti letech se prý nyní ptají, kde je slíbená odměna. O vysoké, systémové nezaměstnanosti, poklesu reálných mezd, úbytku solidarity a vůbec rostoucí tvrdosti společenského života nesnili. Pfaff voličské „ne“ vůči „zaručeným receptům“ nabízí hodnotit jako projev politické inteligence voličů a vedle úspěchu levice v německých volbách ji poněkud zkratovitě vztahuje i na výsledek francouzského referenda o evropské ústavní smlouvě.
V posledních dnech se v německých médiích v souvislosti s francouzskými rebeliemi objevila řada článků zabývajích se otázkou, zda je něco obdobného možné i v Německu. I když došlo v Berlíně a Brémách ke žhářským útokům, němečtí odborníci i seriózní média střízlivě zdůrazňují systémové odlišnosti od francouzských poměrů: za prvé němečtí Turci pocházejí na rozdíl od severofrancouzských Arabů ze země s dlouhou tradicí sekularizovaného islámu, která navíc kandiduje na členství v EU, za druhé jsou mnohem flexibilnější co do přijímání západních hodnot a forem chování, a za třetí v Německu vytvořili paralelní společnost, která jim dává alternativní příležitost k osobnostnímu i sociálnímu vzestupu do značné míry nezávisle na většinové
společnosti.
V deníku Die Tageszeitung (taz), který je v německé mediální krajině alternativní i svým kapitálovým zázemím – vlastní jej družstvo složené z redaktorů, čtenářů a příznivců –, nabídla 10. listopadu novinářka a spisovatelka Dilek Zaptcioglu kritičtější pohled na vlnu rebelií i obecnější problémy integrace přistěhovaleckých menšin. Zdůrazňuje v něm zhoubnost sociálního vytěsnění, které vede k tak zoufalým i zdánlivě nelogickým činům. Uvádí například, že trend přesunu pracovních míst z primární sféry do oblasti služeb akceleruje i sociální vyloučení motivované etnickými důvody a systémovými chybami integrace U dělníka jazykové nedostatky či chování ovlivněné kulturou jeho původu vadit nemusely. Za přepážku obchodu orientovaného na zákazníky většinové společnosti jej ale nejspíše nepustí. Svým kritickým pohledem na ideologemata ekonomismu si Dilek Zaptcioglu podává ruku s výše zmiňovaným článkem Williama Pfaffa. Když upozorňuje na to, že se ultraliberální ekonomicko-politická doktrína, vyrábějícící trvale nezaměstnané a sociálně vyloučené jako „vedlejší produkt“, netýká v žádném případě jen etnicky minoritních ekonomických přistěhovalců, ucítí závan francouzských ohňů i nejeden čtenář ze zemí patřících k „ekonomickým tygrům“ Evropské unie.
Z německojazyčného tisku vybral Petr Šafařík.