Ohlédnutí za levicovým terorismem přináší riziko, že se díky samozřejmému odsudku jeho činů ocitneme příliš lacino na té „dobré straně“. Na 3. ročníku Festivalu německy mluvených filmů Der Film tento problém tematizují některé snímky o Frakci Rudé armády záměrně, jiné bezděky.
K letošním „osmičkovým výročím“ patří v celoevropském rozměru připomínky roku 1968 jako vrcholu studentských nepokojů. Na Západě se stal nakonec především kulturním přelomem. K tématu vzrušené doby, těhotné tolika očekáváními, patří i levicový terorismus následujících dvou desetiletí. Řada jeho pachatelů dříve patřila ke studentským radikálům. Svá dogmata se rozhodli naplnit coby „revoluční předvoj“ a zahájili ozbrojený boj proti státu, respektive kapitalistickému režimu. Je dobře, že se třetí ročník pražského festivalu Der Film věnuje také tomuto tématu – české připomínky osmašedesátého roku se totiž příliš soustředí na Pražské jaro. V Německu je levicový terorismus jedním z hlavních témat spojených se sedmdesátými a osmdesátými lety. Násilné akce Frakce Rudé armády (RAF) tehdy stály desítky lidských životů, včetně několika nejvyšších příslušníků establishmentu. Západoněmecké státní orgány v některých svých reakcích překračovaly hranice právního státu. Pro německou kinematografii, potažmo celé umění, je kapitola RAF velmi důležitá. Nejen kvůli velké společenské závažnosti a „atraktivním tématům“ násilí, krajních osobních dramat a intimních vazeb mezi teroristy, či kvůli některým dodnes zcela nevyjasněným událostem. V Německu a například i ve Francii měla k levici blízko velká část umělecké a intelektuální scény. Pro leckteré její představitele to znamenalo také osobní známost s pozdějšími extremisty.
S odstupem, ale do hloubky
Někteří jedinci svým vývojem obě prostředí spojovali, někdy pohybem oběma směry. Asi nejznámějším z nich byl Holger Meins, člen první generace RAF. Zemřel v listopadu 1974 ve vězení následkem hladovky a jeho posmrtná fotografie se stala jednou z ikon části levicových radikálů. Festival Der Film letos mezi sedmi snímky věnovanými RAF uvede dokumentární portrét Holgera Meinse od Gerda Conradta, Meinsova spolužáka ze západoberlínské Německé filmové a televizní akademie. Starbuck – Holger Meins (2001) je dílem, které je z celé přehlídky zřejmě umělecky i myšlenkově nejvýraznější. Své téma totiž uchopuje z více pohledů a snaží se porozumět, nikoliv jen soudit. Meinse přitom nijak neheroizuje. Conradt ukazuje s využitím archivních záběrů důležité okamžiky hnutí šedesátých let a s pomocí dobových fotografií, snímků a dalších artefaktů, například Meinsových výtvarných děl, nechává vzpomínat jeho někdejší spolužáky a přítelkyně.
Rakouský dokument Alexandera Bindera Únos Waltera Palmerse (Keine Insel, 2006) se zabývá případem z listopadu 2007, kdy sympatizanti s RAF ze skupiny „Hnutí 2. června“ spolu s několika rakouskými studentskými radikály ve Vídni unesli velkopodnikatele Waltera Palmerse. Formálně velmi střídmý dokument je postaven hlavně na výpovědích rakouských pachatelů Thomase Gratta a Othmara Keplingera. Velké soustředění na „mluvící hlavy“ tu vzácně nevadí, jelikož se oba muži – prošlí dlouholetým vězněním – stali vyzrálými osobnostmi. Oba byli původně studenty divadelní vědy, Gratt později inscenoval některé kusy ve vězení. Charismatický literát se bohužel premiéry na říjnovém Viennale 2006 nedožil – půl roku před ní spáchal sebevraždu.
Festival Der Film představí i několik hraných snímků věnovaných tématu RAF. Doba olověná (Die bleierne Zeit, 1981) režisérky Margarethy von Trotta se pokouší na příběhu fiktivní sesterské dvojice ukázat tíživost a obrovskou lidskou cenu společenské angažovanosti, a to hlavně té neextremistické. Margarethe von Trotta se inspirovala paměťmi Christiane Ensslinové, starší sestry Gudrun Ensslinové, jež byla spoluzakladatelkou RAF. Podobně jako reálná Christiane Ensslinová snaží se i filmová Juliane pomáhat své mladší, radikální a – také v osobním životě – bezohledné sestře. Nakonec se za cenu velkých osobních ztrát neúspěšně pokouší najít pravdu o sestřině smrti. Režisérka střídmě podtrhuje motivy často uváděné v sociálně psychologických analýzách německého levicového terorismu: autoritářskou rodinnou i školní výchovu a traumata z potlačované nacistické minulosti. Rozhodně ale straní Juliane, tedy úsilí o lepší společnost, ovšem nikoliv cestou násilí.
Lehké, allzu lehké
Za nejspornější z filmů o RAF uvedených v sekci letošního Der Filmu pokládám dvojdílné dokudrama Heinricha Breloera Smrtelná hra (Todesspiel) z roku 1997 o únosu a vraždě Hannse-Martina Schleyera, prezidenta Svazu zaměstnavatelů. Breloerův výpravný snímek přináší efektně zinscenované akční scény i rozhovory s pamětníky, včetně pozůstalých po Schleyerovi a bývalého německého premiéra Helmuta Schmidta. Právě on a jeho nejbližší spolupracovníci jsou hlavními hrdiny tohoto dokudramatu. Teroristy – německé i palestinské – film buď démonizuje nebo karikuje. Takový přístup je zjednodušující i nebezpečně pohodlný, což platí i pro diváky: v kině či před obrazovkou je dobré věnovat se přínosnějším činnostem než lacinému utvrzování se ve vlastní demokratičnosti a „normálnosti“. Různými německými oceněními ověnčený Heinrich Breloer si ve Smrtelné hře počínal spíše jako politická instituce, zkrátka vzorně státotvorně. A místy také eticky povážlivě: někdy fabuloval až nevkusně (např. scénou Schleyerovy popravy) a z někdejších teroristů dal slovo jen dvěma, kteří ochotu vypovídat před soudem vyměnili za mírnější tresty. To zřejmě ovlivnilo i jejich postoj k natáčení. Peter-Jürgen Boock, který do kamery místy přitakává Breloerovým neoriginálním úsudkům, je navíc sporným pamětníkem i kvůli svým problémům s drogami.
Přehlídka snímků věnovaných problematice RAF je tedy přínosná i díky možnosti sice banálního, ale důležitého poznání: kvůli tomu, že člověk nechce mít nic společného s teroristy, se ještě nemusí ztrapňovat. Ani jako tvůrce, ani jako divák.
Autor je vysokoškolský pedagog a publicista.
Der Film 3 – Festival německy mluvených filmů. Pražská kina Světozor a Aero, 1. 10. – 9. 10. 2008.