Režisér Michael Moore svým posledním snímkem kritizuje systém zdravotní péče v USA. Nezůstává ale jen u zdravotnictví; stejně jako v předchozích dokumentárních satirách hledá širší souvislosti problémů.
Michael Moore ve svém aktuálním počinu konstatuje, že mnohé ideové a ideologické prvky „amerického způsobu života“ jsou závažně diskreditovány jeho nejhlasitějšími zastánci – špičkovými politiky, korporacemi a masmédii. Snaží se ukázat, že velmi volný trh se zdravotní péčí ve Spojených státech pociťují v krystalické podobě pouze pacienti, hlavně ti méně movití; zdravotní pojišťovny a farmaceutické firmy v něm působí s výhodami vylobbovaných zákonů, dotací a dalších bonusů, zčásti plynoucích z korupce.
Hodnota amerického snu
Moore se ve snímku Sicko drží svého osvědčeného stylu: obrací se hlavně na prosté Američany, chce jimi otřást a pobídnout je ke změně myšlení a k angažovanosti, třeba ve formě občanské neposlušnosti, včetně nelegálního úniku před domácím, darwinisticky neúprosným zdravotnictvím. Předkládané teze, například o souvislostech masivně vytvářené atmosféry strachu a slabosti občanské společnosti v USA, Moore přiznaně vyhrocuje. Mimo jiné pracuje vydatně, pro vkus náročnějších diváků někdy stěží únosným způsobem, se zjednodušováním do kontrastů a s emocemi.
Sicko hladce plyne, hudba velmi přímočaře podporuje vytvářené nálady. Průvodcem – ve filmu vystupujícím i hovořícím mimo obraz – je opět sám režisér, ve své stylizaci prostého Američana; naivního, upřímného a velmi rozhořčeného různými nepravostmi své tolik milované země. I v Sicku jsou dovedně využívány televizní archivy, úryvky ze starých filmů zase s velkou nadsázkou dokreslují Mooreovy situační a slovní špílce namířené proti pokrytectví politiků, bezohlednosti establishmentu a ve svých důsledcích i proti řadě prvků „ideologické nadstavby“ amerického snu.
Moore, jemuž bývá kromě jiného vytýkán antiamerikanismus, je patetickým, někdy i populistickým zastáncem „amerických hodnot“ a především „amerického snu o sobě samých“. Je zároveň dobrým komikem i vynalézavým aktivistou, který se tvrdě zasazuje o změnu poměrů své země. Činí tak apely na dodržování základních prvků americké ústavy i návrhy přejímat něco z evropského modelu sociálního státu. Ten se ale s řadou arciamerických principů nesnáší, navíc je hlavně po přelomu 1989/1990 silným tlakem ultraliberální ideologie postupně rozkládán. Uvedený rozpor lze ovšem sotva vyčítat Mooreovi; silně ovlivňuje většinu dnešního světa. Mimochodem, také v tomto ohledu Sicko přichází do českých kin velice aktuálně: ostře kritizuje systém, jehož dosažení je metou i mnoha českých ekonomistů.
O Fidela nejde
Dokumentární satira Sicko – po srovnáních zdravotní péče v USA se zdravotnictvím v Kanadě, Velké Británii a ve Francii (zde se zesměšněním amerických protifrancouzských nálad, vzplanuvších v důsledku nespolupráce na druhé invazi USA do Iráku) – provokativně vrcholí scénou, v níž režisér konfrontuje americký zdravotní systém s kubánským. Veze na Kubu deset hrdinů z 11. září – hasičů, kteří mají kvůli svému nasazení na ruinách Světového obchodního centra zdravotní problémy, k jejichž kvalitní léčbě se z finančních důvodů nemohou dostat. Touto pasáží, z níž by se Kuba mohla nepoučenému divákovi jevit jako země přátelských a ochotných lidí, poskytující dostupnější a možná i lepší zdravotní péči než Spojené státy, vzbuzuje Sicko asi největší pohoršení. Mooreovi se vyčítá, že Castrův režim idealizuje, že neuvádí nic o kubánské nesvobodě.
Takové výtky ovšem – stejně jako mnohé jiné, zamířené hlavně proti jeho antibushovskému, nejvíce pamfletickému dokumentu Fahrenheit 11/9 – opomíjejí charakter Mooreových snímků. Režisér přece vytváří aktivisticko-satirické hyperboly, v lecčem sice osvětové, ale pro snazší diváckou přístupnost opatřené i hodně robustním humorem. Moore si navíc pohrává s žánrem pamfletu, což se u něho pojí nejen se zjednodušováním, ale někdy také s ohýbáním faktů. Přijmeme-li Moorea jako tvůrce dokumentárních komedií, mohl by mu český divák rozumět obzvláště dobře: podle Haškova Švejka se nebudeme učit o dějinách první světové války, přesto ten román válku a její zastánce i řadu souvisejících špatností demaskuje nesmírně poučným způsobem. S filmy Michaela Moorea se to má podobně.
Tvůrce dává dostatečně najevo, že nenatáčí dokumenty usilující o objektivitu a další ctnosti, právem požadované od televizní publicistiky; nemusí se hájit, proč ve svém filmu nezmiňuje autoritářství Castrova režimu nebo fakt, že je zdravotní péče jedním z nástrojů na vykoupení loajality Kubánců. To je přece dostatečně známo; Moore jako by část komického i poučného účinku Sicka záměrně nechal vzejít až z kritik, které budou od snímku požadovat opakování politicky korektních notoriet. Obzvláštní snaživost přitom vykazuje i žurnalistika „Nové Evropy“, v českých mediálních hájích velice arogantní a provinční zároveň. Například vždy spolehlivá Mirka Spáčilová odpudivým tvrzením „Fidel Castro má v Mooreovi svého Goebbelse, ovšem propagandistu humpolácky průhledného“ nepřiznaně parafrázovala pravicového komentátora tvrdě prorepublikánské televizní stanice Fox News Billa O’Reillyho, který se sám stává terčem přesných Mooreových satirických zásahů a špatně skrývá osobní důvody svých zuřivých výpadů.
Nestřílejte, vždyť jsou tu lidi!
Michael Moore nepochybně Fidela Castra odsuzuje podobně jako průměrní Američané a celý liberální svět. Možnost solidárního a dobře fungujícího zdravotnictví režisér dostatečně přiblížil na příkladech demokratických a vyspělých zemí. Scény z Kuby (včetně „družby“ kubánských a amerických hasičů) jsou zjevně míněny jako humanistické gesto, vyjádření názoru, že mocní na obou stranách Floridského průlivu cestě k důstojnému a spokojenému životu co největšího množství lidí brání, místo aby jí napomáhali. Připomeňme ještě jednou Švejka: když na frontě volá „Nestřílejte, vždyť jsou tu lidi!“, není důležitý charakter toho či onoho režimu. Mooreův apel se v kubánské scéně pohybuje na stejném poli – v území nikoho, mezi palebnými liniemi politických systémů.
Jinak se ovšem Michael Moore zabývá hlavně kritikou amerických poměrů. Máme se podívat například na G. W. Bushe, který jako příkladnou americkou ženu idiotsky chválí padesátnici, jež má souběžně tři zaměstnání. Nebo na drastické případy, kdy americké nemocnice své nesolventní zákazníky nechávají nedoléčené (třeba ještě se zavedenou kanylou) vyvézt někam do města, v lepších případech před nějaký útulek. A Moore celý svůj snímek, co do zacházení s fakty střídmější, serióznější, než byly jeho předchozí filmy, důmyslně soustředí k naléhavé ústřední žádosti: Takové věci proboha nedělejme, jsme přece lidé...
Autor působí na FSV UK.
Sicko (Sicko). USA 2007, 123 minut.
Režie a scénář Michael Moore, střih Geoffrey Richman, Christopher Seward a Dan Swietlik.