Snímek Bílá stuha, oceněný Zlatou palmou v Cannes či cenou Evropské filmové akademie za nejlepší film roku 2009, byl kandidátem letošního oscarového klání o titul nejlepšího neamerického filmu. Kulturní publicisté snímek chválí téměř unisono. Srovnání českých a německých recenzních ohlasů ovšem ukazuje některé pozoruhodné odlišnosti.
Zatím poslední film rakouského filmaře Michaela Hanekeho Bílá stuha (viz A2 č. 15/2009) je historickým dramatem jen zdánlivě: ukazuje totiž obecněji, jak autoritářské a svobodnou společností nekorigované podoby náboženské praxe podporují či přímo vytvářejí zlo v osobní i společenské rovině. Takové téma je naléhavé nejen kvůli současné „válce proti terorismu“ a tažení světového hegemona a jeho satelitů proti islámským zemím v geopoliticky veledůležitém regionu, kdy Západ bojuje také proti teokratickým rysům islámu.
Důležité je sdělení Bílé stuhy rovněž kvůli rostoucím společensko-politickým ambicím křesťanských církví. Pozorovat je můžeme v globálním měřítku na jednání papeže Benedikta XVI., v domácím pak na nedávných nesnášenlivých výrocích kardinála Miloslava Vlka o islámu, jež v hlubší rovině mířily proti pluralitní, multikulturní a sekularizované společnosti. Výmluvná byla i Vlkova stranická agitace z loňského roku, svou pokleslostí a utilitarismem v českých poměrech církve a státu dlouho nevídaná, přesto ale velmi nedostatečně reflektovaná. Za takových okolností by mohlo být přínosné sledovat, jak úzce či široce Bílou stuhu vyložili čeští recenzenti ve srovnání se svými zahraničními kolegy, zejména těmi německými. Ostatně film se odehrává v severním Německu mezi léty 1913 a 1914, a právě Německo Bílou stuhu coby jeden z jejích čtyř evropských koproducentů vyslalo do letošního boje o Oscary.
Kořeny terorismu?
Česká hodnocení Hanekeho nového snímku vesměs pomíjejí, že tíživost zobrazeného prostředí nepramení jen z bigotnosti, hrubosti a prohřešků mnohých postav proti hlásaným nábožensky artikulovaným morálním zásadám, ale také ze sociální a politické sevřenosti. To je jeden z mnoha případů, kdy režisér vystihl s velkou historickou přesností reálie vilémovského Německa. Smrtelný pracovní úraz staré ženy, neodpovědnost barona – majitele panství, v jehož podniku k tragédii došlo, či silná závislost venkovanů na feudálovi, to vše odpovídá dobovým reáliím zaostalých částí země. Do jedné z nich – Meklenburska – je zasazen děj filmu. Mnozí německojazyční recenzenti jemně naznačený motiv mocenských poměrů oné „makrostruktury“ jasně vnímali a někteří se – na rozdíl od českých – nerozpakovali psát přímo o třídním napětí.
Zatímco většina českých publicistů snímek vykládala jako pojednání o souvislostech protestantské represivní bigotnosti s pozdějším nacismem, zahraniční autoři častěji podtrhovali větší obecnost Hanekeho záměru, někdy také ve vazbě na téma terorismu. Tvůrce sám v rozhovorech tvrdil, že to, co v Bílé stuze ukazuje v historických kulisách, by mohl přesadit do řady současných arabských zemí, a že se zamýšlel nad ideologickým fundamentalismem obecně. Od tenoru pozitivního českého publicistického přijetí Bílé stuhy se výrazně odlišil především Ondřej Štindl, který v Lidových novinách odmítl filmem proklamovanou souvislost represivních poměrů v německých společenských mikrostrukturách s nástupem nacismu. Podle Štindla režisér spíše divákům umožnil získat laciné uspokojení z toho, že žijí v mnohem svobodnější a blahobytnější společnosti. Současný divák se prý může ve filmu ztotožnit jen s postavou mladého učitele, a to i kvůli jeho slabosti a nerozhodnosti. Domnívám se, že to je složitější. Učitel je přece velmi submisivní vůči autoritám daného prostředí a svou snahu o objasnění záhadných násilností záhy vzdává. Je-li tedy mladý kantor – už kvůli své vypravěčské roli – zřejmě nejbližší také samotnému Hanekemu, je v díle tak bohatém na podobenství, jako je Bílá stuha, spíše prostředkem režisérovy (sebe)kritiky namířené do liberálních vrstev.
Aktualizace a didaktismus
Vraťme se ale ke srovnání recenzentských ohlasů u nás a v Německu. Interpretovat jméno dějiště snímku – fiktivní vesnice Eichwald – coby nomen omen složený ze jmen Eichmann a Buchenwald, jak učinil známý týdeník Der Spiegel, pramení zřejmě především ze zvýšené citlivosti, kterou německá levicově liberální scéna chová k tématům spojeným s nejtemnějšími místy německých dějin. Recenzenti v SRN také výrazně častěji dokládají naléhavost Hanekeho poselství současnými případy brutálního násilí páchaného dětmi a mladistvými, ať jde o případ nedávného ubití jednoho padesátníka dvěma německými výrostky v Mnichově nebo o smrtelné útoky agresivních teenagerů proti svým vrstevníkům v Londýně. Mimochodem, Michael Haneke jako by byl prorokem dětského násilí už ve svém druhém filmu Bennyho video (1992), v němž se zabýval právě násilností mladých.
Sociologicko-výchovný přístup k uměleckým dílům s výraznější společensko-politickou výpovědí je v SRN hodně rozšířený a v případě Bílé stuhy se dokonce zhmotnil i ve stejnojmennou dvaadvacetistránkovou publikaci Spolkové centrály pro politické vzdělávání (bpb.de) – německé státní agentury pro demokratizační osvětu. Pojednání spojuje solidní filmovou analýzu s objasněním historických a sociologických souvislostí a s občanskou výchovou. Je to počin svým didaktismem v lecčems sporný, něco podobného by ale nepochybně přišlo vhod i českým učitelům (hlavně kvůli dobré úrovni poskytnutého filmového i společenskovědního rozboru). Zvlášť když je i na českých základních a středních školách už zavedena povinná mediální výchova (něco obdobného k jejím potřebám prý chystá nakladatelství Grimmus). Ze zmíněného Filmového sešitu (Filmheft), volně dostupného na internetu, zde vyberu alespoň informaci, že zákaz tělesných trestů na školách byl v SRN zaveden až v roce 1973.
Evropský film roku? Jak pro koho!
I v širším než jen česko-německém mezinárodním srovnání publicistických ohlasů Bílé stuhy zaráží, jak monstrózně recenzentka MF Dnes Mirka Spáčilová pokračuje ve svém formování běžného diváka. Cituji jen některé výroky z její recenze: „…podvodná hra na detektivku, jež od začátku jasně ukazuje na pachatele… vypravěč v osobě učitele, jehož slova jen kopírují a zdržují děj – toho měli zavraždit!… s nadsázkou řečeno se hraje krvavý Rok na vsi či morbidní Babička. (…) A když silný thriller přes sarajevský atentát skončí v okatě slabé moralitě, ze sedmdesátky spadne Bílá stuha o deset procent. Úctyhodná práce ano, ale zážitek roku? To snad ani v Evropě.“ Spáčilové a vůbec celému mladofrontovnímu šosáctví navzdory, ba právě kvůli nim, bude zajímavé porovnat koncem roku poměrnou návštěvnost Bílé stuhy mezi Českou republikou a Německem.
Autor je vysokoškolský pedagog a publicista.