Nomádský způsob života je v dnešním světě na ústupu a přežívá jen tam, kde je tradicí. Zároveň se ale jeho modifikovaná podoba v posledních třiceti letech znovu objevuje i v euroamerické civilizaci. Získává podobu alternativního způsobu žití, žití na okraji. O takzvaných technotravellers, ale i jejich předchůdcích se dočtete uvnitř čísla. Rozhovor s Ivem Mathé (1977) se odehrál uvnitř vytopené maringotky v pražské osadě Buďánka, kde přebývá, když zrovna nekočuje po Evropě.
Kdy a kde jste poprvé viděl na vlastní oči travellery?
Bylo to v létě roku 1990 v Itálii, kde jsme byli s pouličním divadlem na jakémsi turné na kolech. Jednoho dne jsme potkali mezinárodní partu, která žila v maringotkách a náklaďácích. Šlo o alternativní cirkus a vzezřením to byli klasičtí punks. Nutno říct, že to byli spíš old school travellers, tedy předchůdci technonomádů. Další kontakt s touto komunitou přišel na počátku devadesátých let, kdy jsem často jezdil a nějakou dobu i žil v Berlíně, kde člověk narážel na tzv. wagenplatzy, na kterých parkovali, žili a pracovali travelleři všech druhů. Tehdy mi bylo kolem patnácti let a neměl jsem ještě odvahu se těm lidem nějak víc přiblížit, tíhl jsem víc ke squattingu, ale fascinace tímhle vážně podivným stylem žití už tam byla. I díky tomu, že jsem nejdřív nepoznal technotravellery, jsem později nikdy nepreferoval jen muziku, tedy techno, ale život v pohybu a na kolech. Tehdy jsem ani jiné než komerční techno neznal.
Kdy jste ho poznal?
Doslova všechno změnil příjezd dvou anglicko-německých part – Mutek a Alien Plus Agency v roce 1994. Ti dorazili do Prahy společně s Piccadilly cirkus a dá se říct, že mně a pár lidem tady obrátili život vzhůru nohama. Šlo o projekt lidí z dvou legendárních kmenů, Spiral Tribe a Mutoid Waste Company, kteří tu poprvé udělali v Hostomicích festival, na nějž dodnes navazuje každoroční CzechTek. Během svého pobytu v Čechách uspořádali několik technoparties, neustále svařovali roboty a nejrůznější skulptury z kovového odpadu, vodili po ulicích obrovské loutky a připravovali pouliční spektákl.
Jaká byla první freeparty?
Jako každá první – nezapomenutelná. Zážitek byl ještě umocněn množstvím LSD, které Angláni přivezli spolu se vším ostatním. Tehdejší zvuk techna se dost lišil od toho dnešního, rytmus byl pomalejší a tak nějak víc halucinogenní, taneční. Z náklaďáků vylezli normální pankáči, žádní promotéři house party, s kterými jsem si do té doby termín techno spojoval. Mezi nimi jsem si připadal jak mezi kamarády, akorát špinaví byli nepřekonatelně. Freetekno se tehdy ještě vyvíjelo a party měla neortodoxní podobu, všude se pohybovala spousta pošuků a šílenců, kteří na místě vytvářeli dekorace, světelné efekty – prostě svobodný mejdan, jak má být. Pak už mě od travellerů nikdo nedostal, chodil jsem za nimi na Libeňák, kde stáli, na pivo...
Za jak dlouho poté vznikl Cirkus alien? A kdy jste dělali první vlastní party?
Už za tři měsíce jsme měli první mejdan. Bylo nás asi pět, pro které bylo setkání s technonomády přelomovým zážitkem. V podstatě šlo o lidi, kteří se pohybovali v pražské squatterské a autonomní scéně. První party se odehrávala v našem domovském klubu 007. Vlastně to klasická freeparty nebyla, ještě navíc jsme hráli z CD. Byla to pionýrská doba. Soundsystém jsme tehdy neměli, respektive měli jsme prázdné krabice na repráky. Na ty nebyly peníze. Později nám pomohl kamarád, který tehdy zakládal Mayapur soundsystém a měl potřebnou techniku.
Už tehdy jste uvažovali o tom, že začnete travellovat po vzoru těch, kteří vás tolik ovlivnili?
Určitě, dokonce bych řekl, že nomádství pro nás bylo ještě přitažlivější než jenom pořádání freeparty, i když jsme obé samozřejmě spojovali dohromady.
Kam vedla vaše první cesta?
No vedla po Čechách. Už jsme měli autobus a vlastně celý rok jsme jezdili po republice a do Prahy se vraceli jen výjimečně. Tehdy ještě úřady pořádně netušily, o co jde, takže my jsme zastavili v podstatě, kde jsme chtěli, vybalili soundsystém a začali party. Ještě nešlo o klasické travellování po Evropě, ale už tehdy jsme okusili pocit kočovníků.
Policie se tehdy o freeparty nezajímala?
Ale zajímala, jednou přišli asi tak třicetkrát za den se zeptat, kdo je pořadatel. Když se nic nedozvěděli, zase odešli, rozhodně vůbec nezasahovali. Nevěděli proč ani proti čemu zasahovat.
Dlouho jste žil v pražském squatu Ladronka, v čem se liší život squattera od života travellera?
V základu je to dost podobné. Hlavně v nejistotě, co může přijít zítra. V obou případech se obáváte fízlů, kteří vás můžou z okupovaného baráku vyhodit na ulici, nebo vás vyženou z místa, kde parkujete. Řekl bych ale, že travellování je v dnešní společnosti nebezpečnější a riskantnější nežli squatting. Jako squatter máte kolem sebe lokální podporu místních alternativců, ale i nejrůznějších nevládek, které mohou v případě problému přispěchat na pomoc. Můžete alespoň myšlenkově legalizovat okupaci tím, že tu pořádáte přednášky, koncerty, zkrátka ten prostor nevyužíváte jen pro svou vlastní potřebu, ale otevíráte ho směrem ven. Třeba i tím, že na pozemcích necháte stát travellery.
Jako kočovník musíte mnohem více spoléhat sami na sebe, dostanete se do míst, kde žádná podpůrná síť alternativců neexistuje, a konflikty se systémem zažíváte zpravidla daleko častěji nežli ve squatu. Prostě každý den. V poslední době kombinuji oba životní styly.
Považujete svůj životní styl za politický?
To snad ani jinak nejde. Myslím, že političnost je vlastní i těm lidem ze scény, kteří ji programově odmítají. Fakt je, že jsem v minulosti býval politicky mnohem aktivnější; to se tím, že jezdím, trochu změnilo. V současnosti se připojuji k aktivitám, které jsou mi blízké, zatímco v minulosti jsem je mnohdy inicioval. Pořádal jsem demonstrace, nahlašoval a organizoval street party atd.
Máte blízko k anarchistické scéně?
Jasně, to je alternativa, která je mi nejbližší, a stále ji považuji za jedinou možnou alternativu pro svět, ve kterém žijeme.
Jakým způsobem se na cestě živíte?
Léta se věnuji sítotisku a dalším grafickým aktivitám, což mi především díky prodeji triček a mikin umožňuje přežívat, kamkoliv přijedu. Mobilní dílnu vozím všude s sebou. Když se daří, tak všichni žijeme i z toho, co na party vyděláme, což byl příklad celé první cesty Cirkusu alien za hranice.
Dobrá, to ale není případ všech technotravellerů, i když většina z nich nějaké řemeslo ovládá. Nevydělávají mimo jiné také prodejem drog?
Nemá smysl zapírat, že část technotravellerů se přiživuje prodejem drog. Nikdy ale nejde o vyloženě tvrdé drogy a velké objemy, spíše o marihuanu či hašiš a halucinogeny, které se na freeparty požívají. Nejde také o prvoplánový prodej drog, ti lidé připravují party se vším, co k ní patří, a součástí těchto mejdanů halucinogeny vždy byly.
Myslíte tedy, že drogy a freeparty nelze vnímat odděleně?
Opojení patřilo ke kmenové kultuře a kmenovým slavnostem vždycky. Osobně jsem mejdan pod širým nebem vždy chápal jako jakési travellerské pow wow (indiánská hudební a taneční slavnost – pozn. red.). Party je vyvrcholením dlouhodobé přípravy a život technonomáda nejsou zdaleka jen parties. Mnohaměsíční příprava na party, rituál svého druhu, je zakončena divokou a nevázanou zábavou. Slaví se i setkání těch, kteří se dlouho neviděli. Slavnost ale není každý den. Je hodně lidí, kteří na party žádné drogy neberou, pak jsou ti, kteří berou jen některé, a ti, kteří zkonzumují takřka vše. Každý slaví svým způsobem.
V souvislosti s technotravellery se často užívá slovo „parazitovat“. Mimo jiné v souvislosti s vybíráním kontejnerů u supermarketů...
Travellerský způsob života je reakcí na konzumní systém, v němž žijeme. Podle mého nejde rozhodně o parazitovaní, ale o recyklaci produktů, které by přišly vniveč. Právě skiping (vybírání vyhozených věcí z kontejnerů – pozn. red.) je nejlepším příkladem. Je smutnou skutečností, že za každým druhým supermarketem na Západě narazíte na plné kontejnery zabaleného, nezkaženého a mnohdy i neprošlého jídla nebo nepotravinových produktů. Kdo neviděl, neuvěří, občas to vypadá jako pohádka. Vyndáte si věc v hodnotě 150 eur ještě s cenovkou a vzápětí zjistíte, že ještě neprošla. I teď po letech si při pohledu do těchto kontejnerů vždy znovu kladu otázku, proč to vyhozené jídlo, které bych si pro jeho cenu nikdy nekoupil, neputuje alespoň do místních charit. Další problém vidím v tom, že ty vyhozené věci se nakonec promítají jako nucený odpis do cen v konkrétních řetězcích i do srážek platů lidí, kteří tam mnohdy otrocky pracují.
Technotravelleři ale porušují zákony i v jiných případech...
Já o těchto věcech nechci v médiích mluvit, a to přesto, že si je sám dokážu velmi lehce ospravedlnit. Mohlo by to vést k tomu, že travelleři by v budoucnu v Česku mohli mít problémy, které zatím nemají.
Jak se za dobu, co žijete uvnitř travellerské komunity, změnila ona sama? Dá se říci, že novodobých nomádů je mnohem méně?
Často mne napadá, že tento způsob života mizí. Připadá mi, že už nikdo nejezdí. Pak ale přijedu na nějaký festival a jen zírám, kolik lidí ještě v náklaďácích žije a cestuje. Stále se také objevuje nová generace, i když už není zdaleka tak početná. Těch lidí je rozhodně míň než dřív. Ale musí se vzít v úvahu, že zpočátku šlo například v Anglii o desetitisíce nomádů, jejichž počet snížila až represe.
A v České republice?
U nás nikdy technotravelleři až na výjimky nebyli, a tak tu ani teď nejsou. Vzhledem k tomu, jak moc je zde freeteknoscéna silná, jde opravdu jen o promile lidí. Víceméně jde u většiny soundsystémů o prázdninové výjezdy za hraním ven.
Čím si to vysvětlujete?
Má to asi více důvodů, přičemž jedním z nich bude určitě ten finanční. Pro řadu lidí je určitě těžké koupit si nějaké pojízdné nákladní auto, cítí se vázaní na práci, kterou se živí, a podobně. Jinak bych ale řekl, že se tu lidi bojí jakéhokoliv rizika. Mám poměrně mladou přítelkyni, a tak sleduji, že většina lidí neustále žvaní o tom, že by chtěli někam jet, ale když přijde na věc, tak požadují jistoty, které travellerovi nikdo nemůže dát. Jistotu výdělku v zahraničí a jistotu práce po návratu domů. To je od základu špatný přístup. Oni k freeteknu přistupují jen jako k zábavě, což je vcelku pochopitelné, ale už nevidí životní styl, který to s sebou přináší. Asi se dá říci, že já nebo my jsme se zakoukali do životního stylu travellerů a oni především do freeparty. Pro mne není život v pohybu cílem, ale cestou a rozhodně revoltou vůči statickému systému. Pokud by mým cílem byly jen a jen parties, pouze zábava, tak už jsem s tím dávno praštil.
Nezměnila se tak trochu i podoba freeparty?
Není to zdaleka tak bohaté. V podstatě se ustálil systém, postavím bedny, na ně vrazim stroboskop a hraje se. Jistě jsou i výjimky, ale ten duch dělat parties co nejrozmanitější, s jídlem, nějakou performancí, workshopem, zkrátka s něčím mimo techno je u nás skoro neviditelný.
V roce 1996, kdy už v Anglii platil zákon dopadající na kočovníky, přivezli technotravellers tuto podobu alternativní kultury do České republiky. Během několika let se zde vytvořila velmi silná a početná freetekno komunita. Dnes se diskutuje o podobné zákonné úpravě u nás. Není nejvyšší čas, aby se někdo vypravil dál na Východ a tak motivoval vznik nějaké tamější komunity?
Pokud bych tímto směrem někam jel nebo něco podobného inicioval, tak bych těm lidem rozhodně nechtěl přivézt jen techno. Na druhé straně, když vidím, jak ta scéna dopadla a stále ještě dopadá v Česku, tak si nejsem úplně jistý, zda by k nějaké podobné deformaci nedošlo i jinde na Východě. U většiny návštěvníků CzechTeku už jsem na pochybách, zda jim nakonec není jedno, jestli jsou na freeparty nebo někde úplně jinde.
Nemyslíte, že freetekno v podobě, v níž jste ho znal, a nomádský životní styl technotravellerů může během jedné generace zcela vymizet?
Všechno se vyvíjí a nedá se jistě říct, co bude. Je jasné, že venku i u nás dochází k ústupkům, k jednání se státem, někteří zde dokonce domlouvají mejdany i s fízly, takže těžko soudit, co všechno může ještě přijít. Na druhé straně represe vůči travellerům už těžko může být větší, a přitom se stále objevují lidé, kteří jsou perzekvováni, ale ke změně životního stylu je to nedonutí. Existuje dokonce zcela nová generace dětí, která v komunitách nebo přímo mezi nomády vyrostla a teď žije po vzoru svých rodičů.
Jak je to vůbec s výchovou a vzděláním dětí mezi novodobými nomády?
Všichni travelleři se shodují v tom, že do doby, než dítě začne chodit do školy, je pro něj život uvnitř pohyblivé komunity výbornou zkušeností do života. Děcko tu žije uprostřed velkého množství lidí a zvířat, poznává místa a věci, které jsou pro dítě vyrůstající v klasické rodině nedostupné. Navíc si lidé v kmeni či soundsystému v mnohém vypomůžou a nedostatek času se neřeší posazením dítěte před televizi. Kopíruje to tradiční kmenový přístup. Problém přichází, když dítě doroste do školního věku, což většina zodpovědných travellerů řeší zabydlením se v nějakém squatu. Byly i případy pojízdných školek, ale škola se dá jen těžko nahradit. V jistém věku začne být konfrontace se stejně starými dětmi nesmírně důležitá, stejně jako konfrontace s podobou společnosti, na jejímž okraji travelleři žijí.
Existuje u těchto dětí nějaká generační revolta vůči rodičům? Na protest si třeba zvolí kariérní dráhu bankovního úředníka.
Nevím o jediném takovém případu. Nezažil jsem, že by některé z dětí vyčítalo rodičům způsob života, v němž bylo vychováno. Těžko vyčítat rodičům, že umí čtyři jazyky a díky nim procestovalo celou Evropu a mnohdy i jiné kontinenty.