První ročník festivalu fotografie v Berlíně? Spíš jedna velmi dobrá výstava v Martin-Gropius--Bau, k níž se připojilo více než šedesát malých berlínských galerií. Je ale nasnadě, že jejich výstavy by se konaly i bez ohledu na existenci tohoto festivalu (snad s výjimkou C/O Berlin, NGBK, Helmut Newton Stiftung, Künstlerhaus Bethanien a NBK). Berlín se chce stát jedním z center fotografického dění v Evropě, o čemž svědčí i otevření Muzea fotografie (Nadace Helmuta Newtona v berlínském Charlottenburgu) či zpřístupnění rozsáhlých sbírek fotografie v novostavbě Berlinische Galerie i vznik dalších nových fotografických galerií.
Hlavní expozice festivalu v Martin-Gropius-Bau se zaměřuje na aktuální téma dnešní fotografie: hranice dokumentu. Kurátor výstavy Jan-Erik Lundström, ředitel muzea BildMuseet ve švédské Umeĺ a kurátor současného umění (účastnil se i letošního pražského bienále Druhý pohled), ji pojmenoval After the Fact. Na expozici v Martin-Gropius-Bau představil 33 současných umělců, mezi nimiž je jediný Čech – Jiří David. Některé z prací jsou silně výtvarné a srozumitelné na první pohled, mnohé jsou však konceptuálnější a vyžadují hlubší znalost kurátorského záměru.
Jan-Erik Lundström rozdělil své zkoumání dnešního dokumentárního žánru do pěti oblastí. První z nich je dnešní časté propojování dokumentu s interpretací – za příklad tu může posloužit Susan Meiselasová, která vystavila projekt, v němž vidíme fotografie z revoluce v Nikaragui z roku 1979, a to v životní velikosti z míst, kde se tehdejší události odehrávaly. Tak – mezi řádky – pracuje tato autorka s procesy vzpomínání.
Další oblast, které dnes věnuje pozornost řada umělců, můžeme objevit v tématu výjimečného stavu jako jednoho z nejrozšířenějších světových modelů politického vládnutí či (mnohdy) teroru. Mnozí z nich načrtávají krajinu strachu, vybírají z reality i zdánlivě bezpečných zemí nečekaně katastrofální momenty. S takovým záměrem cestuje japonský umělec Masaki Hirano po Balkánu a v místy ironických záběrech fotografuje bunkry (které se po skončení válečného konfliktu v bývalé Jugoslávii dostaly do směšného kontextu, když se v jejich okolí prohánějí slepice) a díry od střel ve zdech. Otvory v omítce jsou v jeho podání krásné jako abstraktní malby. Christoph Draeger naopak zobrazuje padesát míst na světě, kde došlo ke katastrofám, ale dnes tyto lokality mohou mít až idylický vzhled. Třeba na území Hirošimy zachycuje skvostný západ slunce. Výjimečný stav panuje v palestinských osadách, obsazených před řadou desetiletí Izraelci (Rula Halawani), stejně jako v Ženevě, kde městská správa zabednila výlohy obchodů v očekávání střetů s odpůrci globalizace (Oliver Ressler).
Může vůbec dokument pojmout realitu? Odpověď nemusí být jednoznačně záporná. Ukazují to některé snímky, jejichž autoři se snaží ostatním předvést, co je běžné pro ty, k nimž sami patří: Adrian Paci tak zobrazuje spoluobyvatele albánského města Shkoder, kteří propojeni akumulátory a se žárovkami v rukou nahrazují neexistující veřejné osvětlení. Leif Claesson doslova zkouší být v cizí kůži: obléká se do bezdomovcových šatů a fotografuje sám sebe v jeho ubohém improvizovaném bydlišti. Z očí „inscenovaného homelessa“ hovoří k divákovi otázka: Smíme za někoho mluvit? Máme na to vůbec právo?
Podle Jana-Erika Lundströma umělci možná reagují na obrovské množství dokumentačních fotografií, které shromažďují nadnárodní agentury tím, že do dokumentárních snímků vkládají své konceptuální strategie. Bertien van Manen například jako zdroj porozumění evropské kultuře a dvacátému století používá fotografie z rodinných archivů, které fotografuje na pozadí předmětů z inkriminovaných domácností. Dává tak dohromady předměty odrážející kulturu určité země a společenské vrstvy s individuální historií jejích několika členů. Tím, že tyto obrazy z nejrůznějších zemí a časových vrstev konfrontuje, posouvá se její práce ještě dál. Časté téma konceptuálních projektů lze spatřit v časových a prostorových souřadnicích snímaných událostí. Barbara Probstová třeba rozšiřuje fotografický okamžik: vidíme nohy jakési ženy, rozprostřené po kachlíčkové podlaze (koupelna?), a vzápětí spatříme snímek, který jako by byl vyslán z perspektivy oné ležící bytosti – vše nicméně zůstává významově neurčité, a proto jsme touto záměrnou vágností tolik zneklidňováni. Jiný příklad: Michael Wesely pořizuje fotografie z berlínské čtvrťi Mitte v průběhu jediného dne a důraz přitom klade na proměňující se světlené proměny v týchž místech.
Další zajímavý fenomén dnešní dokumentární fotografie: využívání amatérských snímků v masmédiích (například fotografie z vězení Abu-Ghraíb pořízené vojáky nebo mobilové snímky tsunami). Na jednoduchost, s níž se dnes obrazy vytvářejí, rychle spotřebovány a smazány, reagují umělci nejrůznějšími způsoby. Od záměrně banálních fotografií, které tupě zachytí předmět zájmu z několika stran, přičemž autorům však uniká jádro zobrazované věci (Paula Yacoubová & Michel Lasseres) až po hybridní pseudodokumentace, jež kombinují statistiky, agenturní obrazy a dokumentární snímky (Ursula Biemannová, Angela Sandersová). Jiří David dává vážnost portrétům politiků, jež probíhají novinami jak na běžícím páse: on je naplňuje emocemi.
Kategorie, do kterých si Jan-Erik Lundström jednotlivé fotografy rozčlenil, jsou samozřejmě pomocné a umělé, ale zároveň se uplatňují jako dobrá pomůcka při uvažování o dokumentární fotografii. Role dokumentárního snímku v dnešním zrychlujícím se světě stále stoupá: je třeba, aby jeho výpověď nebyla matoucí a abychom nepodléhali iluzi, že ten, kdo fotografuje, zaujímá ke svému předmětu neutrální stanovisko. O tom, že téma dokumentu je aktuální i u nás, vypovídá řada projektů, která mu byla věnována. Jmenujme z nich alespoň poslední téma časopisu Fotograf („hranice fotografie“).
V Berlíně se konaly další doprovodné akce: v sobotu 22. října se uskutečnilo ve spolupráci s Humboldtovou univerzitou sympozium, během výstavy probíhaly přednášky a diskuze přímo v Martin-Gropius-Bau, ve dnech 24.–26. září se v Galerii C/O konalo setkání různých světových kurátorů, vydavatelů a sběratelů s fotografy... Přesto nemohu první ročník berlínského fotofestivalu zhodnotit jinak než slovy: začátky jsou těžké. Festival skončil 14. listopadu. Další informace najdete na internetové adrese berlin-photography-festival.de.
Autorka je historička umění.