Fotonová smršť

Základní myšlenkou výstavy Fotonová smršť je otázka, co je vlastně fotografie. Je to obrázek na fotografickém papíře, digitální print, soubor v počítači nebo projekce na zdi? Jsou to rozdílné produkty, vždy však mají společné minimálně tři znaky: jedná se o kresbu světlem (foto-grafie), která zachycuje časový okamžik a takto zmrazený časoprostor zplošťuje do dvojrozměrné podoby. Je ale třetí znak stejně důležitý jako první dva? Anebo se může z takové definice úplně vypustit, aniž by se něco důležitého z podstaty fotografie vytratilo a naopak ji více přiblížilo skutečnosti?

Právě možnosti takové fotografie, která sice zmrazuje čas, ale ne prostor, se rozhodli prozkoumat Lukáš Prokůpek (1977), student pražské VŠUP, a Katarína Bričová (1981), studentka FAMU, a předvést svůj záměr ná­vštěvníkům. Fotonová smršť je interaktivní výstava, která vyžaduje divákovu participaci: nestačí jen stát a obdivovat se technickému zpracování či nápaditému řešení kompozic na obrázcích. Divák skutečně navštíví výstavu jedině tehdy, když do ruky uchopí myš a proklikáváním a otáčením objektů si vystavovaná díla prohlédne. Na rozdíl od klasických fotografických výstav má tedy možnost se podívat na zobrazované objekty zepředu, zezadu i ze stran (Prokůpkova počítačová instalace dívky v poli, kterou návštěvník může podrobit důkladnému zkoumání ze všech stran, než, jak říká sám autor, „se do ní ve svých představách vpije“), porozhlédnout se po zobrazované scenerii, podívat se jakoby za rám obrazu, nebo z něj dokonce vystoupit do dalšího prostoru (Bričové projekt o levitaci a gravitaci). Jak píší autoři v průvodním textu, ambice výstavy nespočívají ani tak v její esteticko-umělecké hodnotě, jako v „zábavnosti a bezprostřednosti silného prožitku“. Vyjdeme-li z jejího názvu, můžeme použít obrazné vyjádření, že cílem není vystavit obdivu výsledek dopadu fotonů na médium, ale nechat se strhnout smrští dopadajících fotonů, případně si s jejich proudem pohrát a ovlivnit ho.

Stejně jako návštěvník může zasáhnout do podoby vystavovaného díla, hodlají i autoři zasahovat do podoby celé výstavy. Během měsíce, kdy výstava potrvá, plánují jednotlivé instalace rozšiřovat, modifikovat či úplně měnit tak, že si z nich diváci při opakované návštěvě mohou odnést pokaždé jiný zážitek. Zatím ve fázi spontánního nápadu je i vyhlídka, že nafotografují celou výstavu, zpracují ji stejnou technikou jako vystavované projekty (v programech QTVR a PTGui) a po skončení ji celou zpřístupní na internetu.

Formální a technickou stránku výstavy ovšem nelze zaměňovat s jejím tématem. Instalace a projekty obou autorů spojuje tlumená až mystická nálada, zobrazované prostory a objekty evokují okultní vědy a spiritistické seance, zvuk a světelnost jarní bouřky nad sochou Jana Žižky ve spojení se statickými („klasickými“) snímky z jakéhosi setkání polonahých lidí ve tmě zase snad pohanské rituály.

Atmosféru dotvářejí i samotné prostory galerie: neomítnuté cihlové zdi a betonová podlaha v komorním podzemí, s kavárnou spojeném úzkým točitým schodištěm. Katarína Bričová ve svém projektu o levitaci a gravitaci dokonce prolíná reálný prostor galerie s jeho upravenou a „zmystičtěnou“ podobou; na zeď promítá obraz téže zdi, jen s levitující postavou v prostředí. V jiné fázi projektu se ocitáme v šerém obývacím pokoji, kde se uprostřed vznáší a postupně ke stropu mizí bledá ženská postava, a za ní je prostorový rámec ozařován zrnícím starým televizorem – stejným, jaký šumí a zrní pod instalací v galerii. I celkově je Bričové část výstavy zdánlivě uzavřenější, připomíná intimitu potemnělého pokojíku, zatímco prostor, který zabírají díla Lukáše Prokůpka, působí otevřeněji, světleji a díky zvukovému doprovodu evokuje spíše exteriér.

Okultismus a paranormální jevy vytvořené a zpracované moderními technologiemi skýtají zvláštní napětí. Na jedné straně představuje technika jakoby jediné pojítko s racionálním světem, záchytný bod při sledování iracionálních jevů a nevysvětlitelných úkazů, na druhé straně ale jasně dává najevo, že tyto iracionální jevy mohly být vytvořeny právě jen s její pomocí. Taková tenze je pak intenzivnější a tajuplnější než virtuální programy, které jsme v životě již bezpochyby několikrát viděli: procházení domy, městy, či rovnou celým vesmírem. Hlavní rozdíl mezi těmito programy a interaktivními fotografiemi Lukáše Prokůpka a Kataríny Bričové spočívá ve fantazii a imaginaci tvůrců: jde-li webgrafikům a programátorům hlavně o technickou dokonalost a efekt hodnověrnosti, Prokůpek a Bričová naopak prozkoumávají, co všechno se dá takovou technikou zobrazit a kam až se s ní dá dojít.

V tomto bodě by se dalo nadhodit, že mohli být ve svých představách možná trochu odvážnější a imaginativnější. Má-li být výstava smrští, kde cílem je zaujmout návštěvníka a vyvolat v něm silný zážitek, není důvod držet se při zdi; intenzivnější nálada nebo více hravých detailů v jednotlivých projektech a instalacích by rozhodně nic nezkazily a napomohly by vtáhnout diváka ještě více do děje. Také pokud autoři hlásají, že se chtěli odlišit od klasických výstav studentů fotografických škol, nebylo by na škodu rozvést tuto myšlenku rozšířeně chápané fotografie v průvodním textu podrobněji, nebo k jednotlivým dílům připojit popisky. Je ale možné, že tak ještě učiní v některé z modifikací výstavy, které slibují. Rozhodně je ale Fotonová smršť zajímavým úkazem, který působí jako čerstvý vítr mezi stohy klasických papírových fotografií a dokazuje, že cesty fotografie mohou vést i jinudy.

Autorka je absolventka FF UK a pracuje v ČRo 6.