Mediální přesahy jsou v trendu

Šestka navazuje na výstavu Konfrontace, kterou jste v Pražském domě fotografie uspořádali v roce 2002. Název naznačuje, že letos se nikdo konfrontovat nebude?

Nový název vznikl dohodou se zúčastněnými školami. Od názvu Konfrontace jsme upustili, protože se vedoucím pedagogům zdál příliš vyostřený. V rámci Konfrontace vystavovaly jen čtyři školy. V letošním roce přibyly další dvě: název Šestka byl pro všechny zúčastněné přijatelný. Dá se říct, že Šestka volně navazuje na výstavní sérii Konfrontace.

Změnila se celková koncepce výstavy?

V rámci Konfrontace byla k vidění pouze čistá fotografie a z velké části hlavně analogická. Šestka pojímá fotografii volněji, jako jednu z disciplín výtvarného umění, mezi něž patří i nová média, například videoart, internet apod.

S čím jste oslovila jednotlivé katedry? Bylo zadáno nějaké společné téma?

Šestka vychází z priority zmapovat současnou mladou fotografickou generaci, s cílem představit její práce veřejnosti.

Jedná se o poměrně velké množství výstupů pohromadě. Viděla jste už všechna díla, která se budou vystavovat?

Všechna jsem zatím neviděla. Měla jsem možnost seznámit se jen s těmi, která byla PHP předána v elektronické podobě jako podklady pro připravovaný výstavní katalog. Ten by měl vyjít v české a anglické mutaci koncem roku.

Jaký je váš názor na prezentace zúčastněných škol?

Zdá se, že každá z prezentací je osobitá. Například Akademie výtvarných umění, jejíž výstava proběhla na sklonku minulého roku, pracuje s fotografií v posunutém významu. Připravovat jejich výstavu byla zvláštní zkušenost, protože v Pražském domě fotografie obvykle spolupracujeme s autory, kteří uplatňují čistě fotografický přístup a tvoří podle jasně formulovaných a obecně platných pravidel. Se studenty AVU to bylo jinak – chápou fotografii jako pohyblivý obraz, s nímž mohou libovolně a bezprecedentně pracovat, a to v celém procesu od vytvoření díla až po způsob jeho instalace. AVU v tomto směru není spoutaná vlastně žádnými existujícími pravidly, což rozhodně nijak neubírá na kvalitě jejich výstavy.

Jak byste hodnotila díla českých studentů fotografie?

Nechci se tady pouštět do zásadních rozborů na konkrétních příkladech a jejich srovnání s příklady ze současné světové fotografie. Zdá se mi, že se u nás obecně stále ještě dohánějí trendy, které se ve světové fotografii jaksi osvědčily a již dávno se široce uplatňují; ale i ty, které jsou dnes v podstatě pasé. Výstupy autorů v rámci Šestky jsou však pro mě osobně po umělecké stránce zdařilé, řemeslně dobře zvládnuté a mají to podstatné: výpovědní hodnotu.

V čem je podle vás rozdíl mezi výstavou studentů a již zaběhnutých profesionálních fotografů?

Při hledání cesty nastolují studenti většinou vlastní pravidla. Rozdíl bych viděla také ve volbě témat, která jsou blízká každé mladé generaci. Například mezi mladými autorkami jsou v oblibě genderové otázky. Dalším oblíbeným tématem je tlak společnosti a s ním spojené obecné normy a předpisy. Zaznamenala jsem, že se dnes hodně přehodnocují například mezilidské vztahy, zejména v souvislosti s institucí manželství a rodiny. Mladí k nim nabízejí svůj přístup, odpovídající jejich názoru a zkušenosti, což se projevuje hlavně v rodinném portrétu a obecně v subjektivním dokumentu. Dnešní doba a společnost klade na začínající umělce velké nároky, i proto se autoři hojně vyjadřují ke společenským, kulturním a politickým tématům. Nesetkáváme se tu s nějakou rebelií, tady už asi není moc kde brát, ale se snahou o pochopení a formulaci svého názoru. Krom toho projevují studenti aktivní zájem o multimediální komunikaci. Jsou otevření novým možnostem. Experimentují. Také současná česká generace fotografů se, jako ty předešlé, snaží urputně nalézt nové hodnoty a postoje.

Když se vrátíme ke Konfrontaci 2002, ukázala nějaké směry, které by se dále rozvíjely do současnosti?

Řekla bych, že Konfrontace určitě vynesla do středu pozornosti dva žánry, které jsou, jak se říká, „trendy“ a dodnes se čile rozvíjejí: subjektivní dokument a rodinný portrét. V obou případech se klade velký důraz na obsah i formu (výtvarné pojetí a technické řešení).

Pozorujete nějaké změny ve fotografických trendech za poslední čtyři roky?

Žádné výrazné změny v tomto směru v české fotografii nepozoruji. Kurs, kterým se ubírá zájem a tvorba našich autorů, je poslední léta takřka neměnný. Naopak ve světové fotografii se objevují nové tendence – například konstruktivní fotografie, takzvaná nová inscenace apod. Z technického hlediska je určitě velkým „revolučním“ přelomem digitální fotografie. Pamatuji se, že když jsem byla v roce 2000 jako komisionální kritik portfolií na festivalu v Houstonu, strašně jsme se tam s kolegy přeli o to, jak hodnotit umělce pracující s digitální fotografií. Vznikla tehdy velká diskuse nad hodnotou originálu v souvislosti s digitálně vytvořeným nebo digitálně manipulovaným obrazem. Klíčová otázka zněla: Kde jsou hranice? Kam se médium fotografie bude nadále ubírat? Řešily se etické otázky ve vztahu k digitálně manipulovanému záznamu reality. A to bylo v roce 2000, před šesti lety! Dnes se prodíráme záplavou snímků pořízených digitální cestou. V současnosti již není důležité, zda se jedná o digitální nebo analogovou fotografii. Platí, že fotografie je technický obraz. A jak se ho dosáhne, už je čistě věcí autora. Technika má nepochybně vliv na kvalitu díla – na jeho formu, ale podstatná hodnotící kritéria se vážou k obsahu, sdělení, výpovědní hodnotě díla.

Mění se i kurátorské přístupy?

Určitě záleží na každém kurátorovi, zda je otevřený experimentu, multimediální komunikaci a novým médiím, anebo zastává konzervativnější postoje. Tendence k otevřenosti a prostupnosti médií jsou nyní patrné. Kurátoři si rádi vybírají autory s přesahy. Osobně tyto tendence vítám a podporuji je svým vlastním působením v oboru.