Víra a pochybnosti filosofa

... zatleskat. Kdo by v ní však hledal něco bližšího o Al-Kajdě, bude navzdory obálce s Usámou bin Ládinem zklamán; knížka je především pamfletem proti volnému trhu.

V publikaci najdeme pár dobrých postřehů: Gray například trefně poznamenává, že marxismus je radikální mutací osvícenské víry v pokrok – a ta je jen mutací křesťanské víry. Skutečně, přímo u Marxe nacházíme řadu dokladů o tom, že univerzální dobro ztotožňoval s prací, univerzální zlo s penězi. Zatímco Marx hledal univerzální zákonitosti ekonomického vývoje, Gray tvrdí, že je to zbytečné úsilí. Pokud však popírá univerzální zákonitosti, čím potom podepírá svá tvrzení? Očividně vírou v pravdivost svého úsudku. Ta pisateli očividně nechybí – vzhledem k přehršli odkazů na vlastní články a knihy. Jenže Grayovy úsudky často postrádají logiku. Jak, že by se ekonomická krize v Argentině vyvíjela jinak, kdyby…, nebo jak pozná, že Joseph Schumpeter je skutečně velký ekonom? A jak ví, že asijská ekonomická krize z roku 1997 byla varováním o systémové finanční krizi – vždyť nejsou-li univerzální zákonitosti, neexistuje přece ani systém.

Gray má pravdu, když říká, že také zastánce samospasitelnosti volného trhu pohání víra. Sám je však ve svých úsudcích rovněž veden vírou, přičemž co je zlem pro něj, jasně naznačují emotivní vyjádření typu „vyčichlí byrokraté MMF“. Lze vřele souhlasit s jeho tezí, že cílem lidského života by neměla být maximální výkonnost. Gray si také správně všímá, že světová ekonomika je zvyklá na to, že vysoká hladina americké spotřeby udržuje poptávku na výši, nebo že Amerika tiše odpískala vytváření globálního trhu, když skončila konjunktura 90. let, ještě dříve, než Al-Kajda zaútočila na WTC.

Nepodložená tvrzení

Takové postřehy jsou však jen ostrovy v moři tvrzení typu, že západní ekonomiky se téměř zruinovaly v honbě za ekonomikou založenou na znalostech (možná by se podivil, že leckdo v Česku by si přesto přál žít třeba tak jako ve zruinovaném Německu). Jedním dechem je schopen tvrdit, že program evropského volného trhu je předurčen k selhání, protože kontinent zabydlují popudlivé národy, což brání mobilitě, a současně že národní stát není ničím přirozeným a jednou ho nahradí jiné formy politického uspořádání. Autor se až příliš často rozchází s realitou více, než je zdrávo.

Nejde zdaleka jen o to, že ropa nebyla uložena před miliardami, nýbrž miliony let, nebo že Thomas Müntzer nekázal v přibližně stejnou dobu jako Jan Hus. Text poskytuje dostatek dokladů o tom, že Gray mívá názory hotové předem a sází spíš na dojmy než na pojmy. Inkvizice si prý nepředstavovala, že předělá svět – ale ve skutečnosti si představovala přesně to. Když píše o Rusku, vcelku správně uvádí, že koncem 19. století mělo jedno z nejdynamičtějších kapitalistických hospodářství na světě (připomeňme si, že Fridtjof Nansen pod dojmem toho nazval Sibiř „zemí budoucnosti“), přičemž bylo prý křížencem mezi carskou říší řízenou ekonomikou a divokým podnikáním. A hned navazuje, že „realistický program ekonomického přechodu postkomunistického Ruska by se zaměřil na pěstování nějakého takového křížence a nesnažil by se do země přesadit idealizovanou verzi amerického kapitalismu“. Ale ekonomický přechod postkomunistického Ruska skutečně byl takovým křížencem, takže proti čemu Gray vlastně brojí? O kus dále píše, že v Rusku se vynořil hypermoderní typ kapitalismu – hospodářství založené na mafii. Přesnější by bylo říci založené na korupci v politice, což uvolňuje cestu i organizovanému zločinu. To není nic nového, USA na sklonku 19. století na tom byly podobně – takže soudě podle tohoto příkladu by Rusko před sebou mělo skvělou budoucnost.

Zbožštění Ruska a Číny

Ovšem píše-li Gray, že Rusko je momentálně v předvoji ekonomického vývoje, mluví z něj asi stejná víra jako z André Gida po jeho návštěvě Sovětského svazu. A pokud je podle něj Rusko připraveno zbohatnout využitím hrozícího nedostatku přírodních zdrojů, pak mluví úplně z cesty: zemní plyn a ropa jsou skutečně významnými zdroji ruského HDP, ale celý proces jejich těžby, zpracování a dopravy je tak zoufale neefektivní, že z tohoto potenciálního bohatství Rusko zatím nijak nebohatne.

Součástí Grayovy víry je víra v Čínu a její ekonomický zázrak. Čínská vláda prý rozumně odmítala západní ekonomické rady. Západ teď obdivuje její moudrost. Rizika spojená se stoupající globální spotřebou energie nejsou údajně na Západě příliš uznávána, zatímco v Číně jsou chápána velmi dobře. Je to však opačně, minimálně na evropském Západě jsou tato rizika chápána velmi dobře, zatímco Čína, kde se energií bohapustě plýtvá, zavírá oči. Čínský autoritativní režim prý legitimizuje to, že dává občanům pocit identity. Proč potom čínská mladá generace v takové míře obdivuje Ameriku?

Jak píše na obálce Jiří Pehe (a myslí to jako pochvalu), s Grayovými argumenty se těžko polemizuje. Po pravdě řečeno, polemizovat se s nimi nedá. Proti emotivnímu přesvědčení lze postavit leda jen jiné emotivní přesvědčení – a pak se lze pohádat, ale nikoli se snažit společně dobrat pravdy. Platón na­vrhoval ideální stát vedený filosofy, ale možná by dnes svůj názor změnil. Ekonom, historik nebo antropolog nebývají neomylní, ale snaží se empiricky ověřovat své hypotézy. Gray je nad něco takového povznesen. Má zdravou snahu ptát se a zpochybňovat uznávané pravdy. Když ale přejde k odpovědím, vzrůstají pochybnosti, zda se dá brát vážně.