Profesním zaměřením se francouzská prozaička Michèle Rozenfarbová počítá mezi lékaře, psychoanalytiky a současně literáty. Hrdinkou jejího druhého románu Klobouk dolů! je dvanáctiletá dívka, již psychomotorická porucha předurčila k životu v ústavu. Zbavena schopnosti volného pohybu a řeči, stála by za pozornost jen málokomu. Naštěstí pro ni dojde v ústavu ke zločinu a ona se stává klíčem k jeho vyřešení. Svou výsadní roli chápe jako naději. Z obyčejné, postižené Chloé se teď může stát Chloé hodná obdivu, neopomíjená Chloé, ta, která se dovede vnitřně rozvíjet. Neboť rozvoj je v běhu ústavního života temné zaklínadlo. Příběh vystavěný na detektivní zápletce nabývá proto kontur nejen empirického pátrání po pachateli zločinu, ale rovněž sebevědomé cesty za uspokojením vlastních metafyzických potřeb. Jinak řečeno, Chloé nehledá vraha, jehož existenci tuší, ale smysl života, po němž prahne. Vraždu tedy v podstatě vítá. A pomalu se láme oddělení dvou světů: dívka je v očích druhých, potažmo sekundujícího vypravěče, jímž je šéf ústavu, sice dívkou s krásnými vlasy, zelenýma očima a elegantními pohyby vážky, na druhé straně však nikdo nechápe, co chce vlastně říct, jelikož to není schopna formulovat. Rozpor světů vyjadřují také četné náznaky a vlastně i opakovaný výraz uznání „Klobouk dolů!“.
Spolu s tím, jak se Chloé daří překlenout izolovanost svého světa, nabírá na obrátkách i odhalování zločinu. Nezaujatě na něj pohlížíme optikou druhého vypravěče, jehož jméno je nám zatajeno. Šéf je do příběhu zapleten snad jen z odpovědnosti své funkce a jeho chvíle přichází teprve na konci, když se podezření vkrádá do jeho blízkého okolí. Do té doby je nenuceným tlumočníkem událostí spojených se zločinem a médiem mezi Chloé a týmem náruživých detektivů. Ani on jedinkrát neprojeví známku lítosti nad smrtí Adriena.
Řada úvah a myšlenek plyne v proudu vnitřního monologu, jenž převažuje v celém textu. Štafetu v líčení děje si předávají oba hrdinové střídavě po kapitolách až do konce. Krátkými postřehy glosují okolní dění, nebo jsou ponořeni do sebe. Ostatní postavy jsou vystiženy schematicky, ve spojení s jedním nebo několika málo motivy. Čas je tu neznámá konstanta, je vytěsněn, není důležitý. Prostor se tak otevírá ontologickému dramatu Chloé, přidržovanému vágní detektivní zápletkou.
Autor je publicista.
Michèle Rozenfarb: Klobouk dolů!
Přeložila Helena Beguivinová. Havran, Praha 2005, 104 stran.