Vytvořit si vlastní mýtus

„Je jediný způsob, jak předejít tomu, aby člověk doživotně figuroval v mýtu někoho jiného – a to je vytvořit si vlastní mýtus, stát se mýtem sám,“ poznamenává ironicky protagonista románu spisovatel Robert Mehlman na adresu svých rodičů. Svůj mýtus vytváří tím, že podřizuje život literatuře. Arnon Grundberg, oblíbený nizozemský autor a držitel několika literárních cen, proniká ve svém románu Fantomová bolest (česky vyšel debut Modré pondělky a Statisté) k samé podstatě literární tvorby. Hrdina Mehlman, spisovatel holandského původu žijící v New Yorku (nápadná podobnost se skutečným autorem), píše svůj životní román – opus magnum. Z rukopisu tohoto románu se zpětně dozvídáme o jeho životě. Neúnavný fabulátor, lhář a iluzionista čerpá z lidí okolo sebe inspiraci pro své dílo a „vysává je“. Stává se mýtem, o kterém se na začátku zmínil, neboť žije ve světě své literatury, ve světě primárně stvořeném právě pro literaturu. Ústředním tématem románu Fantomová bolest je tudíž literatura sama. Mehlmana potkáváme v románu několikrát v různých časových rovinách a perspektivách vyprávění. Na začátku a v závěru promlouvá jeho syn Harpo Saul, který otcův mytický svět ironicky glosuje. Zpochybňuje například jeho literární úspěchy narážkami na to, jak mu otec píše sentimentální dopisy a vydává je dokonce knižně. Úvod připomíná spíše lehkou generační satiru, teprve hlavní část románu – rukopis Mehlmanova díla – napovídá, že o konflikt mezi otcem a synem nejde.  Struktura románu je složitá jen zdánlivě. Hlavní kapitoly prózy tvoří součást životního díla, román v románu má tedy metaautobiografické rysy. Mehlman nepokrytě líčí své finesy, to, jak obelhává okolí i své blízké. Spisovatel se svým dílem usvědčuje a přiznává k experimentu, který pro­vedl na ostatních. Proto nakonec jeho knihu nakladatel odmítne vydat. Na rozdíl od Mehlmana chápe, že kniha by byla zničující pro autora, jeho blízké a vlastně i pro něj. Mehlman je zmítán úpornou touhou učinit onen na začátku řečený mýtus skutečností. Holduje hazardu, ženám a má značné dluhy. Je si vědom svého postavení, a třebaže je jeho sláva na ústupu, s nadsázkou a blazeovaným cynismem vychutnává život, který dal za oběť literatuře. Lidé z okolí tím pochopitelně trpí, neboť podobně jako jeho žena, psychoterapeutka přezdívaná Pohádková princezna, cítí, že z nich chce Mehlman jenom „vydojit příběh“.

Mehlman má ale umělecky nejúrodnější období za sebou – a navíc spoustu dluhů. Právě ony mají ve Fantomové bolesti zvláštní funkci: vyvazují hrdinu z kýženého mýtu. Jsou příliš skutečné a naléhavé, protože ohrožují samo jeho dílo. I on cítí, že kdyby je kvůli dluhům nedokončil, popřel by tím všechno, co dosud činil – klamal by své okolí zbytečně. Dluhů se zbavuje, když vezme zakázku na knihu receptů. Tím se však paradoxně definitivně zničí ve své sebeprojekci: rázem je zavalen netušenou slávou sepisovatele kuchařek. Fantomová bolest je lékařský výraz pro specifickou bolest v amputovaných končetinách a symbolicky vyjadřuje experiment, který Mehlman podstoupil. Po vydání zmíněného bestselleru se tempo románu značně zrychlí a spisovatel, a s ním i román, poněkud zvážní. Robert Mehlman, literát vymýšlející knihu od názvu, muž vesele hrdý na svou nepravděpodobnost, mizí. Zábavný román Arnona Grundberga, dosud úsměvný a výsostně ironický, je odtud plný deziluze. Poslední slovo patří opět Harpovi: navštěvuje lidi z nevydaného rukopisu a sbírá střípky otcova mýtu.

Kompozičně propracovanému příběhu do­kázal Arnon Grunberg dát čtenářsky velmi přitažlivou podobu. Jeho umění se projevuje zejména v práci s dialogy, neustále přerývanými. Mezi jednotlivými replikami najdeme dlouhé pasáže vzpomínek a vnitřních monologů, k nimž na chvíli, jen tak „mezi řečí“ odvádí autor pozornost, aniž by děj na okamžik přestal plynout.

Autor je spolupracovník redakce.