Jan Wolkers patří spolu s Willemem Frederikem Hermansem, Harrym Mulischem a Gerardem Revem k velkým postavám poválečné nizozemské literatury, jíž do značné míry určily téma tři historické momenty: druhá světová válka, dopad koloniální politiky Nizozemí a vypořádání se s důsledky kalvínské výchovy. Pro Wolkersův román Růže z masa, který u nás v šedesátých letech nemohl vyjít (dílo bylo označeno jako pornografické) a v zahraničí budil rozporuplné reakce kritiků i veřejnosti (systémově jej odmítaly školní knihovny), není dominantou historická zkušenost, ale mučivě silný osobní prožitek osamoceného Daniela, jehož sužuje těžké astma a především několik nervy drásajících vzpomínek.
Tělo mého těla
Danielův současný život, do jehož jediného dne nám dává nahlédnout, se neustále odvozuje od tragické nehody dítěte a následného rozvodu se ženou Soňou. Wolkers rozehrává brilantní drama svědomí a viny a zcela nás utápí v pocitech, jež nalezneme i v ostatních jeho dílech.
V mnohém přitom čerpá ze svých zkušeností. V Růži z masa se, byť nevýrazně, odráží i to, že byl vychováván v duchu kalvínské tradice – třeba když poměřuje bezvýchodný fatalismus svého hrdiny s touhou po štěstí. Danielovu snahu připouštět podíl nějaké vyšší autority bychom ale museli vnímat jako něco nepatřičného; on sám totiž vystupuje jako stvořitel své holčičky a ten, kdo za ni proto musí trpět. V tom spočívá celá jeho lidská tragédie.
Odhlédneme-li od toho, uvidíme, že Daniel je hrdina bez velikých činů, který nemyslí na budoucnost. Žije opuštěný ve společnosti svého kocoura Samuela, obklopují ho vtíravé vzpomínky, které v něm vyvolávají prázdná místa po obrazech či dětské otisky na zdech, v opiovém poblouznění je přepadán otřesnými představami o smrti a rozkladu všeho kolem. Je neúnavným projektantem tragických konců, jež vyvozuje z každodenních situací – za pobytu u holiče či při rozhovoru s ošetřovatelkou Emmou, s níž tráví večer.
Právě společnost této ženy přináší něco, v čem by čtenář mohl očekávat jistou úlevu. Té se však nedočká. Místo toho vyprávění graduje, obsese sílí, představy jsou ještě zhoubnější než na začátku. Emma se takřka vyzpovídá ze všech minulých bolestí, Daniel jí však neřekne nic a ještě si vymýšlí cynický příběh o dítěti-mrzáčku, jež ze soucitu zabil. Setkání je o to bolestnější, že oba mají hodně společného.
V zajetí viny
Wolkers soustředil veškerý um k tomu, aby stvořil bezútěšně tragickou postavu a tu zasadil do krátkého, avšak bolestného románu. Celou knihu proniká bytostný pocit neštěstí, který nezmírňují ani obrazy ošklivosti vykreslené do krásy, v nichž autor našel takovou zálibu. Neštěstí přirozeně neplyne z chatrného fyziologického stavu. Ten je jen důsledkem pravé nemoci: fatalismu. Přesto se nedá říct, že by Daniel neměl odvahu.
Jediný doopravdy psychologicky závažný moment je všudypřítomné vědomí toho, že nemůže být kvůli smrti dítěte šťastný. Nemá na to sílu, nezaslouží si to. V tomto ohledu neuspějí námitky, že Daniel se jeví jako odporný cynik a Wolkers jako samoúčelný stylista. Obrazy hnusu vyvažují okamžiky, v nichž si hrdinovu bezmoc plně uvědomujeme. Jeho přecitlivělost a extrémní láska ke zvířatům. Situace, v níž vysvobozuje vodní slípku zamrzlou v ledu, nebo dětská vzpomínka na válečnou bídu, kdy v rodině jedli labutě. Podobné okamžiky z Daniela viditelně snímají aureolu šílence. Pokouší se také – bezúspěšně – vyvléci ze svých chorobných představ tím, že pálí dopisy, které mu kdysi psala Soňa. Méně výrazné, ale stejně důležité je prostředí, v němž se příběh odehrává. Jediný mrazivý den, procházka v mlze, návštěva u holiče, temný zanedbaný byt, čili prostředí, které má všechny předpoklady dokreslit pochmurný příběh. Vědomou formální alchymií dosáhl Jan Wolkers působivě mrazivého sdělení. Autor je místy natolik výstižným a přitom stručným vyprávěčem, že slovo navíc by mohlo uškodit. Tam, kde se nechce dlouze rozepisovat, volí raději údernou metaforu. Pravděpodobně k zesílení subjektivity, která je sama o sobě dominantní, užívá přechodu er-formy k ich-formě. Introspekce je ale dána také tím, že je venku neprostupná mlha. Siluety okolního života jsou neskutečné, a nepatřičné se zdají být i Danielovy hovory s lidmi. Bez jazykové vyváženosti, na níž má zásluhu i kvalitní překlad Olgy Krijtové, by nebyl román, o jehož tematické náročnosti není pochyb, tak lehce stravitelný.
Autor je publicista, vystudoval Vyšší odbornou školu publicistiky.
Jan Wolkers: Růže z masa. Přeložila Olga Krijtová. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2006, 132 stran.