Nakladatelství Argo vydalo v edici Současná světová próza antologii izraelských povídek Plus mínus. Ve čtrnácti krátkých prózách generačně i žánrově různorodých autorů se Izrael nevyjevuje jako země, k níž dnes pozornost obrací celý svět, ani jako země lidí svázaných dlouhou tradicí židovství a jeho zvyků. Oba konvenční pohledy na kulturu Izraele jako by se editoři či překladatelé sbírky snažili potlačit.
Od ironie k absurditě
Máme před sebou na jedné straně příběhy námětem zcela všední, jako je návrat muže z války či hádka novomanželů, na druhé straně příběhy zdánlivě nepravděpodobné a ironické. Taková je hned úvodní povídka Navždy zavržený Chanocha Levina o manželském rituálu odmítání. Text osciluje mezi sžíravou sebeironií („smyslem našeho života je doprošovat se ženy, jež nás odmítá“) a tragickým pohledem na ublížení ženě, kterou muž nedokáže milovat, a proto na ní páchá fyzické násilí. Perspektiva vyprávění (první osoba plurálu) zbavuje vyprávění patosu a přenáší vztah k ženě do obecné roviny všech myslitelných hádek, odehrávajících se v hlavě muže, jemuž žena nechce odpustit.
Ještě výraznější ironií a vtipem je podbarvena povídka Cruji Šalevové Ne a ne a ne a ne. Žena výstředních představ a chování neušetří svých výstřelků u rozvodového řízení nikoho včetně rabína, který na její hru bez rozpaků přistupuje.
Mikropovídka Bubliny od Etgara Kereta, autora oblíbeného zejména u dnešní izraelské mládeže, je již zcela absurdní. Vypráví o muži, který počítá neviditelné bubliny na skle svého auta a nakonec se rozhodne podat na automobilku Peugeot žalobu.
O smrti a jiném
Tím výčet humorných či ironických povídek končí. Zbylé prózy však mají také něco společného: smysl pro pointu, tajemství (zejména ve vztazích) a rituály spojené se smrtí, jež je snad nejčastějším leitmotivem celé sbírky. Smrt buď přímo stojí ve středu povídek (pohřeb, smuteční hostina, péče o umírající), nebo s hlavním tématem přinejmenším okrajově souvisí. Známá spisovatelka Orly Castel-Bloomová líčí v povídce Za zdí rozpad vztahu novomanželského páru Avišaje a Dalji. Již název povídky odkazuje na Sartrův text, a při jejím čtení se neubráníme dojmu, že Avišaj jedná pod vlivem četby Camusova románu Mor. Malicherné hádky novomanželů mají fatální dopad. Až nakonec, podobně jako hrdina povídky Navždy zavržený, si Avišaj uvědomí, že si zničil život. S tvorbou existencialistů spojuje povídku Za zdí i strohý styl vyprávění.
Komorní povídka Dopis, který přišel včas Jehudit Mendelové popisuje prostředí smuteční hostiny po Emanuelově pohřbu. Ve společnosti vládne podivně vypjatá atmosféra, v níž Emanuelovy dcery z druhého manželství uštěpačnými otázkami dorážejí na vdovu. Ta se zabije a odkáže jim v dopise všechen svůj majetek.
Mira Magenová (Vůně šišek) přichází s melodramatem ženy, jež se opakovaně na lavičce v parku snaží zinscenovat setkání s mužem z dětství, kterého ani pořádně nezná. Při čekání vzpomíná – a nakonec se odváží prozradit svou identitu.
V povídce Savjon Liebrechtové Neříkám to snad jasně? jde také o vztah. Tentokrát ale realitního agenta a ženy neznámého původu, která se snaží sexuálním aktem vypořádat se zážitkem z dětství.
Tradice spojená s židovstvím nejvýrazněji vystupuje v povídce Babiččina pec na pity. Dan Benaja Seri, autor próz ze života sefardských Židů v Jeruzalémě, popisuje smuteční týden na vsi. Malý chlapec, jemuž zemřela babička, se oddává modlitbám a posmrtným rituálům a kromě toho dochází za starým mužem, o němž neví, že je to jeho dědeček.
Titulní povídka Plus mínus je od veškeré tradice oproštěna. Nejexperimentálnější próza ze sbírky od Ejala Megada navazuje na tradici modernistických románů proudu vědomí. Před námi plynou nejasné představy ze tří dekád života člověka a jeho vztahu k otci. Formálně povídka z antologie naprosto vybočuje, je však zároveň dokladem toho, nakolik se izraelská literatura inspiruje evropskou literární tradicí.
Autor absolvoval Vyšší odbornou školu publicistiky.
Plus mínus. Antologie izraelských povídek.
Argo, Praha 2006, 204 stran.