Depeche Mode. Po čtvrtstoletí trajektorie v hudebním průmyslu si už málokdo dovolí pochybovat. Svébytnost a legenda. Legenda, která na sebe v jednotlivých tvůrčích etapách nabalovala po hrstech další nánosy toho, pro co mají Angličané pojem „glamour“. Na své poetické planetě udržovala celé ty roky pečlivě teplotu na bodu mrazu, který kreslí na hudebních nahrávkách ty podivné melodie, mísící hybnost a smutek v roztodivných zvukových modech. Nikdy to nikdo nenapsal, ale DM charakterizuje především barokní pocit odžívané viny a hříchu.
Pokud věříme tomu, že hudební autorství do sebe konzistentně pojímá harmonii, zvuk, útržky textů a vnější prezentaci, plní DM takřka vždy plán na sto deset procent. Na forbínu popu si v osmdesátých letech přitáhli svůj vlastní styl, jenž opanoval celý svět, a který stále udržují a přes všechny překážky i inovují (poslední album je v tomto smyslu nepopiratelným vítězstvím). Co víc si může popskupina přát nežli mít vlastní svébytnou mytologii a její nezávislost na zbytku hudebního světa! Dlouhodobý prodej alb a návštěvnost koncertů kapely, jež pro většinu ztělesňuje mýtus osmdesátých let, se i za posledních patnáct roků konstantně vyrovná těm nejúspěšnějším. Navzdory měnícím se konturám scény a vzdor vlnám s jejími protagonisty, mizejícími v propadlišti hudebních dějin.
Je to stále píseň o propadnutí smyslovému opojení a následném strachu z osudového trestu. Konflikt a zároveň hrdost tisícerého selhání. Osobní historie čtyř členů skupiny se odráží v útěku do gotické hudební vize: Depeche Mode jsou považováni za otce gotického popu, zvláštního pojmu, křížícího zádumčivou mešní obřadnost melodie s hroty hudebního potenciálu syntezátorů. Základní tvůrčí prostor zde vymezuje podivná spřízněnost hlavního autora muziky Martina Goreho a ikonického frontmana Davida Gahana. Jeden po léta spřádá podivné linky melancholické zpěvnosti a druhý jim dodává hlas, lámající svou „presleyovskou“ silou skály. Protipóly přitahované zvláštní citovostí. Gore, v jehož žilách koluje údajně po otci černošská krev, a nejistý výtržník Gahan, jehož dva pokusy o demonstrativní sebevraždu v polovině devadesátých let představují jen vrcholek ledovce problematického ega. A k tomu ještě jejich forma elektronického zvuku, vhánějící do žil onen zvláštně hřejivý sebezpyt a dělící recipienty podle logiky jejich založení na ty oddané kultu a na bránící se nepřátele.
Od roku 1984, v němž s albem Some Great Reward konečně DM dokovali želízko syntezátorových vyhrávek a samplerem uspořádaných rytmických podkladů (srov. zároveň od roku 1986 paralelně působící fenomén výtvarníka Antona Corbijna, prakticky pátého člena kapely), přistavují svému podivnému zámku další a další patra, časovaná vždy odlišnou zvukově-dramatickou výztuží. Po spanilé jízdě napříč adolescentními sny a období chuti něco skutečně dokázat (viz hudební dokument 101, který všeobsažně ztvárňuje jejich optimistický zápal úročící se po celá osmdesátá léta), se hoši v roce 1993 záměrně odstřihli od digitálních kouzel zvláštním pseudorockovým zvukem na psychedelizujícím albu Songs of Faith and Devotion, a dále se už jen uvnitř hroutili. Odchod hlavního zvukového designéra skupiny Alana Wildera po sebedestruktivním světovém turné před deseti lety přežili za cenu jistého studiového snobismu dalších albových nahrávek.
Když se před několika týdny objevil pečlivě ohlášený první singl Precious z nadcházejícího alba Playing the Angel (2005), vypadalo to na další jemnou repetitivní a digitálně pročištěnou písničku z povědomých síní. Stejně jako u posledních dvou studiových nahrávek, jež sice pokaždé dohonily zvuk doby, aniž by potřebovaly kopírovat skladby někoho jiného, ale které se zároveň zařadily do řady za jiné, povedenější kousky DM diskografie. Jenže jak přizvukuje kritický ohlas na Playing the Angel, tentokrát se urodilo. Mluví se o tom, že Depeche Mode vytvořili dokonce svou nejlepší desku od alba Violator (1990). A je to pravda. Depeche Mode se skutečně po letech opět přeřadili do kategorie progres.
Nápěvy Gahanova hlasu jistě připomenou melodiku, které se DM chtěli záměrně v devadesátých letech zbavit příklonem k emocionálně rockovějšímu frázování, nicméně masa hudby svírající zpěvákův vokál skutečně představuje sound pro rock 21. století. Oproti pilotnímu singlu Precious, zřejmě nejjednodušší skladbě na albu (po kompoziční stránce upomínající na slavnou Enjoy the Silence), je zbytek nahrávky naopak do hloubky zvrásněn dynamikou přívalů jednotlivých ploch a rytmů, často křížících elektroniku a distorzovaný zvuk elektrické kytary. Sama kytara pak v čisté formě sleduje stopy dřívějších figur vyťukávaných na syntezátorové klávesy.
Zásluhu na znovunalezení invence mají zcela jistě dvě skutečnosti. Za prvé osoba producenta, kterým je Ben Hillier, do té doby pracující spíše s moderními britskými kytarovkami. Hillier se společně s Gorem zanořil do hloubky zvukových možností archivní analogové elektroniky a jejich detailní práce vyústila v masivní a explozivní sound. Zvuk založený na protikladu masy hluku a protínání nekonečné řady dobře slyšitelných elektronických detailů. Vše tak důsledně propracované, že i po několika posleších stále posluchače překvapují další a další souhry různých podtónů a rytmických vrstev.
Druhou inovací zůstává, že Martin Gore poprvé vedle sebe v rámci alba skupiny strpěl i píseň někoho jiného. Na album přispěl třemi skladbami David Gahan poté, co v roce 2003 natočil nepříliš výraznou sólovou desku Paper Monsters. Písničky včetně textů stvořil společně s Christianem Eignerem a Andrewem Phillpottem (oba jsou součástí doprovodného koncertního týmu skupiny; první jako bubeník, druhý jako poradce pro přenos studiových nahrávek do živé podoby). Právě Gahanova skladba Suffer Well byla vybavena zvukovým kabátem, který vystihuje kvalitu reinvence a září na první poslech. Odsekávající electro dusot dynamizuje klasicky depešácký sled akordů, přičemž se na příslušných místech likvidně vynořují jednotlivé, nejen barevně, nýbrž i rytmicky odrůzněné zvuky, gradující spolu s kytarou a přibývající naléhavostí v hlase.
A co na to Gore? Úvodní A Pain that I´m Used to začíná do mozku se zařezávajícím zvukem, který hned v první minutě alba představí ilustrativní kontrast řevu, za nímž se již poslušně řadí na druhý pohled pevně zorganizované linky jednotlivých zvukových stop. V refrénu skladba evokuje Goreovu lásku k mužnému rock´n´rollu, přičemž navazující John the Revelator ještě přidá na nápřahu, včetně gospelového sboru v hlavním nápěvu. Na obou předchozích albech odkrýval Gore baladickou hrou na kytaru opentlenou elektronickými detaily inspiraci americkými rádiovými hity z padesátých let. Nyní sází na zahuštěnost zvukové stopy, která umožnila návrat k magii kompoziční melancholie alba Violator (viz výše) a k soundu přesahujícímu ostrostí většinu současných digitálních pirátů. Playing the Angel je v nejlepším smyslu slova klasické album Depeche Mode. A rozhodně stojí za to se jím probírat detailně.
Autor je hudební publicista.
Depeche Mode: Playing The Angel. Mute; 2005.