Na čem se musíme znovu dohodnout

Tento obrázek ve mně oživil zájem o současnou krizi sociálních států, přestože se jako historik raději pohybuji na pevnějším ledě jejich geneze před mnoha desítkami let. Sáhl jsem tedy po standardní (a jinak velmi solidní) učebnici Sociální politika – teorie a mezinárodní zkušenost od Igora Tomeše a hledal v ní komentáře k současným problémům sociálních států. Narazil jsem však jen na jakési sebeuspokojující konstatování. Autor, jenž nepřipouští v této otázce existenci zásadní krize, zde napsal: „Neoliberalismus vznikl v 70. letech tohoto století [kniha vyšla v roce 1996 – pozn. J. R.] jako reakce na příliš štědrý social welfare state. Ekonomické a demografické změny porušily rovnováhu mezi těmi, kdo sociální dávky financují, a těmi, kdo je pobírají. Tato nerovnováha vyústila v teorie o krizi sociálního státu jako systému. Kvantitativní stránky fungování systému se povyšovaly na známky selhání kvality sociálně právního státu…“ (s. 57)

Jako historik si i přes úctu, již k Tomešovi chovám, neodpustím jízlivou poznámku. Dějiny sociální péče v Evropě sahají hluboko do středověku a od té doby proběhla celá řada bezmála diskontinuitních zlomů, z nichž ustavení sociálních států bylo prozatím etapou poslední. Ať se podíváme na koncepční zlom v 16. a na počátku 17. století, kdy se péče o chudé v Evropě začala z dosavadních církevních institucí přesouvat na obecní korporace, na rok 1834, kdy v Anglii bylo zavedeno relativně tvrdé liberalistické nové chudinství (New Poor Law), na Bismarckovo a Taaffeho zavádění prvních modelů sociálního, nemocenského a úrazového pojištění v 80. letech 19. století v Německu a Rakousku nebo na kata­klyzma velké hospodářské krize 30. let minulého století, z něhož vzešly současné modely sociálních států, ve všech případech byl zcela zásadní právě onen faktor, který Tomeš považuje za méně podstatný. Vždy to totiž byly právě ony ekonomické a demografické změny, které porušily rovnováhu a vyvolaly hlubokou systémovou změnu…

Obdobné sebeuspokojující stanovisko můžeme vidět i na reakcích současné vlády České republiky, když nás premiér Paroubek před několika měsíci ujistil, že reforma sociálního pojištění není na pořadu dne, protože systém průběžného financování je schopen bez zásadnějších obtíží fungovat ještě dalších dvacet let. I diskuse o zdravotním pojištění působí dojmem, že jde jen o záležitost správného matematického nastavení výše pojištění a výdajů nemocenských pojišťoven. O dalších složkách českého sociálního státu, jako je státní sociální podpora či podpora v nezaměstnanosti, zde ani nemluvím, protože jejich problémy jsou aktuálně zastíněny obtížemi výše uvedených zabezpečovacích systémů.

Geneze sociálních států

Z takových stanovisek můžeme získat dojem, že hlavní problém za nás vyřeší experti, protože mezi obyvatelstvem je nepochybný konsensus o sociálních právech člověka. Je tomu skutečně tak? Všechny výše uvedené historické příklady ekonomických a demografických proměn byly doprovázeny také zcela zásadní změnou ideově hodnotovou, z níž vzešla nová legislativa a dané hodnoty zakotvila v platném právu, a je už pojmově podezřelé, že by tomu dnes mělo být jinak.

Tomeš se však na tomto místě zastaví a prohlásí: „Tento stav vyžaduje změnu (reformu) toho, kolik a komu se poskytuje…, nikoliv změnu koncepce, že stát je povinen poskytnout institucionální rámec pro zachování lidských práv. V tomto kvalitativním smyslu lidstvo ještě nevymyslelo nic lepšího.“ (s. 15) Ačkoli bych se pod takové tvrzení s čistým svědomím také podepsal, nelze nevidět, že jde v podstatě o širokou a prázdnou dogmatickou tezi. Na otázku „Která lidská práva?“ si ještě dokážu právnicky odpovědět: Ta, která jsou zakotvena v naší Listině základních práv a svobod a v mezinárodních dokumentech. Když se však začnu ptát, kde je ona míra správného nastavení, aby byla lidská práva zachována, začnu již tápat. To ale není jen problém kvantitativního nastavení redistribuce, jak by se mohlo zdát z Tomešovy učebnice a z dnešních diskusí v médiích, nýbrž i (a možná přede­vším) otázka hodnotová. Geneze sociálních států spadá do období velké hospodářské krize a druhé světové války. Konstituovaly se v éře silného organizovaného dělnického hnutí, v éře, kdy hospodářský růst byl dlouhodobě prudší, než je tomu dnes, také natalita byla vyšší a struktura obyvatelstva zcela odlišná. Rovněž tlak zvenčí na liberální demokracii byl v ideologické rovině silnější. Zdálo se, že existují funkčnějsí alternativy, ať již to byly různé formy fašistického korporativismu nebo sovětský bolševismus. Zdálo se – a to platí zvláště pro 30. léta, která bezpochyby představují dočasnou smrt či agónii klasického liberalismu –, že tyto modely dokážou vyřešit základní kontradikci kapitalismu, tj. rozpor mezi kapitálem a prací, daleko efektivněji než tradiční liberální demokracie. Její odpovědí na tyto výzvy byl právě vynález sociálního státu. Tyto předpoklady se po mnoha desetiletích změnily; a to jak předpoklady ideologické, tak i ekonomické a demograficko-sociální. Jestliže současný sociální stát generuje početnou skupinu permanentních odsouzenců k bytí na dávkách a zároveň vyvolává nespokojenost ve středních a vyšších vrstvách společnosti ohledně finančního zatížení, je pak zcela legitimní promýšlet nové cesty, a ne každého, kdo sáhne na ideál sociálních práv, vylučovat z diskuse jako extremistu.

Sociální potřebnost

Jde o to vytvořit v tomto směru nový konsensus, na němž bude založena legitimita, tedy naše uznání spravedlnosti nového reformovaného přerozdělovacího modelu. V novinách se nejčastěji setkávám s oslavou slovenské sociální reformy, která radikálně snížila dávky. To je však méně podstatný jev a nepředstavuje řešení. Jde naopak o to definovat nově vymezení „sociální potřebnosti“, tedy otázky, kdo a proč má vůbec být adresátem příjmů ze sociálního zabezpečení. Jen snižování dávek představuje ve svém důsledku popření jejich smyslu. Daleko efektivnější je zdůraznění principu „less eligibility“ (volně přeloženo jako „nižší přitažlivost“), který je znám ze sociální politiky v 19. století. Samozřejmě ne v jeho tehdejší podobě: ta to totiž řešila formou donucovacích pracoven, tj. kdo z práceschopných chtěl podporu, musel do pracovny. To je samozřejmě dnes nepřípustné a nemyslitelné. Ovšem myšlenka učinit sociální dávky „méně přitažlivými“ zůstává a rozhodně je efektivnější než paušální snižování, po kterém se stále volá.

Proto si myslím, že krize sociálního státu spadá stejně tak do oblasti politické filosofie jako do ekonomie a teorie sociální politiky. Pojistní matematikové za občany nevyřeší jejich (vlastně naši) dnešní „blbou náladu“ ve stávajícím modelu sociálního státu.

Hledání univerzální spravedlnosti

V otázce reformy sociálního státu je, po­dle mého názoru, žádoucí opustit představu, že existuje univerzální model spravedlnosti, jejž stačí jen odhalit a vnutit politikům, kteří jsou domněle v zajetí svých partikulárních stranických zájmů. Racionální diskuse o takovém modelu totiž ukáže své limity či řekněme neřešitelné kontradikce. Pokud bude u pomyslného kulatého stolu sedět na jedné straně s nejlepšími úmysly konzervativní liberál a na druhé straně se stejně ušlechtilými úmysly radikální zastánce redistribuce, k racionálnímu konsensu ve smyslu otevřené argumentace nedojdou, protože jejich diskuse nakonec odhalí axiomy, z nichž vyvozují své úvahy o spravedlnosti, za které se již nelze dostat. U prvního ze jmenovaných to bude axiom, že „vlastnictví předchází zákon a stát vzniká teprve k jeho zajištění“, tedy základní teze liberalismu od dob raného novověku, u druhého to bude opačné tvrzení, že „vlastnictví teprve generuje stát svou legislativou“. Za tato tvrzení se již racionální argumentací nelze dostat; protože stojí na počátku, nelze je potvrdit ani vyvrátit, jen jim věřit nebo nevěřit, a proto je zde také nazývám axiomy. V případě prvního axiomu lze potom legitimně hovořit o tom, že stát bez souhlasu jednotlivce (či s vynuceným souhlasem) něco bere (či krade), což mezi konzervativními liberály není neobvyklá představa, v rámci druhého axiomu však taková liberální argumentace postrádá platnost. Hledání takové univerzální spravedlnosti vede nutně do osidel nalézání nejvyšších důvodů; tedy k metafyzice a jejím racionálně neřešitelným apriorním východiskům.

Takové zjištění však ještě nemusí vést k rezignaci na úvahy o spravedlnosti sociální redistribuce a jejich přenechání rukám byrokratických expertů. Spravedlnost v sociálním zabezpečení není slepá, jakkoli bychom si to s nejlepšími úmysly přáli, nýbrž je bytostně stranická a politická. Právě z důvodů uvedených v předchozím odstavci má nevyhnutelně takovou povahu. Navíc realizace sociálních práv, která chceme považovat za nedotknutelná, fatálně závisí na podobě prováděcího zákonodárství. Bude-li zákon, který je pro všechny platný (a tedy na první pohled slepý), zakotvovat vysoké dávky na děti, bude především vyhovovat těm skupinám obyvatelstva, jejichž kultura je spojena s početností rodin, a bude dále podporovat natalitu především v této skupině. Budou-li nemocenské dávky rovnostářské a nízké, budou častěji nemocné ty složky obyvatelstva s nižšími příjmy. Budou-li naopak progresivně růst s platem, ocitne se v obtížích jejich financování. Čím vyšší věk odchodu do důchodu, tím větší relativní výhoda bohatších či vzdělanějších občanů, jejichž styl života spíše podporuje možnost dožití se vyššího věku než u manuálních pracovníků. A takto bych mohl pokračovat do nekonečna.

Univerzální, tj. všude a vždy platný model redistribuce nelze zkonstruovat. Krize sociál­ního státu zde bezpochyby je, a je třeba, abychom, slovy amerického myslitele Richarda Rortyho, my, svobodymilovní občané liberálních demokracií XXI. století, nalezli nový konsensus, o němž se lze domnívat, že v daných historických podmínkách lépe snižuje krutost než všechny modely dosavadní. Autor je historik a právník.