Arabských novin lze jen na internetu číst několik desítek. Většina z nich má lokální charakter a často je pod kontrolou místních úřadů. Existují i listy, které mají celoarabský dopad, i když jejich význam poněkud poklesl, když začaly fungovat arabské zpravodajské televize. Nejznámějšími celoarabskými deníky, ze kterých často cituje i západní tisk, jsou bezpochyby aš-Šarq al-awsat a Al-Quds al-arabí, sídlící v Londýně, případně egyptský al-Ahrám, libanonský al-Haját a další. První dva jmenované jsou často kritické vůči arabským vládám a podle svých konkurentů o to méně kritické vůči politice USA. I přesto jsou běžně v prodeji v zemích, kde se jinak svobodě slova příliš nedaří, například v Sýrii. V pestré mozaice arabského tisku jsou tedy neopominutelnou složkou. V souvislosti s aktuálními událostmi však nelze zapomínat ani na lokální noviny, které také mohou představovat velmi cenný alternativní pohled.
Prvořadou událostí byly v první polovině listopadu útoky v jordánském hlavním městě Ammánu. V jejich důsledku přišel o život i slavný hollywoodský režisér, rodák ze syrského Aleppa, Mustafá Aqad. Pro většinu arabského světa znamenal jeho předčasný odchod bolestnou ztrátu a šok. Islamistickými teroristy byl totiž zavražděn člověk, který dokázal ve filmu ar-Risála (Poselství) ztvárnit příběh proroka Muhammada. Na stránkách listu aš-Šarq al-awsat vzdal režisérovi článkem „Krvavá svatba a odvaha Mustafy Aqada“ poctu jeho dávný přítel, publicista Samír Atalláh. Vzpomínal na ambiciózního mladíka, který se v bejrútských kavárnách kdysi nechával slyšet, že jeho cesta povede rovnou do Hollywoodu. „A bez zastávky v Káhiře,“ dodával prý. „Svůj sen si splnil,“ píše Samír Atalláh. „Po úspěšných filmech Poselství a Lev pouště s Anthonym Quinnem natočil i typicky hollywoodský Halloween,“ rekapituluje Aqadovu filmografii. „Do Ammánu přijel na svatbu své dcery. Netušil však, že životní cestu mu překříží Abú Músab az-Zarqáví, a že toho dne mu budou nedobrovolně připomenuty verše velkého syna Andalusie, Garcíi Lorky, z básně Krvavá svatba.“
Z nedávno publikovaných průzkumů Vzdělávacího výboru Ligy arabských států však vyplývá, že čtení novin na internetu je pro většinu obyvatel arabského světa nedostupné. Dnes se však blýská na lepší časy, alespoň podle autorů článku „Internet: Tunisko vítězně vsadilo na modernitu“ v tuniském deníku Achbár Túnis. V této severoafrické arabské zemi bylo v roce 1997 jen dva a půl tisíce uživatelů internetu, pak ale přišla informační revoluce a ta prý spolu s moudrými zásahy prezidenta Ben Alího vedla až k současnému číslu dvě stě tisíc uživatelů. „Dnes internet využívají desítky univerzit, výzkumných center a středních škol, počet lidí posílajících dopisy e-mailem neustále stoupá. Máme štěstí, že můžeme být svědky informační revoluce,“ píše se v článku spolu se zdůrazněním možnosti svobodné komunikace mezi národy a skupinami lidí.
O tom, že to se svobodnou komunikací to není v Tunisku tak žhavé, se v západních i arabských médiích psalo v souvislosti s tamním konáním Summitu OSN o informační společnosti. Nad významem této události se zamyslel Sabhí Hadídí v článku „Summit o informační společnosti: technologický monopol, nebo znalostní společnost?“ v listu Al-Quds al-arabí. Hadídí v zásadě souhlasí s myšlenkou, že informační společnost může být klíčem k občanské společnosti a k harmonickému soužití lidí různého vyznání a etnického původu, požívajících přitom stejných práv a možností.
Upozorňuje ale na propast, která dělí malou menšinu světové populace, žijící právě ve stadiu budování informační společnosti, od daleko rozlehlejšího světa chudoby, který se potýká se základními existenčními problémy. Kromě toho je znepokojen i monopolem společnosti Microsoft, který považuje za důkaz selhání současného kapitalistického systému. Tento monopol může podle něj být významnou překážkou budování informační a znalostní společnosti.
Podle Ahmada Rabího z listu aš-Šarq al-awsat mají lidé v arabském světě možností vyjádřit se dost a dost, problém je v tom, že to nedělají. V článku „Intelektuálové a povinnost angažovat se“ klade intelektuálům a akademikům dotaz: „Jak to, že nevyužíváte svých znalostí, nabytých na prestižních univerzitách, ku prospěchu vašich spoluobčanů? Jak to, že se i přes své vzdělání nezapojujete do veřejné debaty?“, přičemž si všímá skutečnosti, že počet odborníků, kteří vystupují na arabských satelitních televizích, je tak malý, že on osobně zná jména každého z nich a dokáže předem odhadnout, co budou říkat.
Jeho kritika jde ale ještě dál: „Byl jsem zděšen z toho, že i intelektuálové, vydavatelé a novináři byli obviněni z čachrů v souvislosti s programem Ropa za potraviny. Jak jste mohli prodat své svědomí?“ ptá se Rabí a na závěr uděluje arabským intelektuálům rozhřešení: „Vyzývám vás, tisíce mlčících intelektuálů, abyste se zapojili do společenského života, podíleli se na osvíceném šíření vědomostí a nevyklízeli tak pole těm, kteří jsou za úplatek schopni zaprodat svůj lid i své svědomí!“
Mustafá Aqab, o kterém jsme se zmínili v úvodu, byl z těch, kteří dokázali Západu představit tu vřelejší tvář arabského světa. O totéž se snaží i skupina mladých herců, kteří 12. listopadu v hlavním městě USA sehráli komedii al-Mihwar aš-šarri (Osa zla). O tom, že představení mělo nečekaný úspěch, informoval v Americe vycházející arabsky psaný deník al-Watan v článku „Divadelní hra má změnit pohled Američanů na Araby“. Na 1400 diváků přišlo do Lisnerova sálu Washingtonovy univerzity zhlédnout herecké umění Egypťana Ahmada Ahmada, Iránce Máze Džibráního a Palestinky Majsún Zájdové. Posledně jmenovaná je zároveň spoluorganizátorkou Arabsko-amerického festivalu komedie, jehož letošní ročník byl zahájen 20. listopadu v New Yorku. Zájdová se rovněž, ač sama trpí obrnou, snaží trávit také několik měsíců ročně v rodné Palestině, kde připravuje umělecký a zábavný program pro handicapované děti.
Z arabského tisku vybíral Zdeněk Beránek.