– Za řekou, za řekou/ tvoje smrt sedí ve studené trávě/ na konci řady topolů/ jak tečka za větou. –
Začátek Červenkovy básně Za řekou smrt z roku 1986 získává v těchto dnech nový význam, její autor 19. listopadu zemřel. Jeden z výjimečných rozměrů jeho osobnosti tkví v propojení dvojího druhu tvůrčí práce: Miroslav Červenka se za minulých padesát let stal mezinárodní autoritou versologie a literární vědy vůbec, jako kritický dědic myšlení českého strukturalismu proslul hlavně nepředpojatým a neschematizujícím sklonem k zodpovědné a zároveň smělé intelektuální tvořivosti. A v druhé základní hypostazi svého veřejného působení je významným českým básníkem. Zejména jeho Strojopisná trilogie, vydaná poprvé v samizdatu v polovině osmdesátých let a zahrnující sbírky napsané ve skličujících dobách Husákovy doby, představila roku 1992, kdy ji vydal Klub přátel poezie Československého spisovatele, suverénní soubor básnického díla, kde se (se samozřejmou lehkostí) vyjevuje autorova profesionalita při myšlení o verši a básnických vyjadřovacích prostředcích. Přitom to vůbec není učenecké intelektuální veršování, nýbrž autentická (smíme-li tak riskantního slova použít) síla básnického vidění, osobitá poetika, nezaměnitelný rukopis. Další knížka Za řekou, z roku 1996, pak nenucenou vynalézavost Červenkova básnického talentu znovu potvrdila. Nenucenost je nápadnou kvalitou i jeho vědeckého angažmá. V jakém smyslu?
V českých humanitních vědách nevyrostlo po válce mnoho osobností, které by mohly obcovat řekněme s Janem Mukařovským nebo Romanem Jakobsonem jako rovný s rovným. Miroslav Červenka si na to plným právem troufnout mohl a také to ve svých pracích i vystoupeních – s noblesou i nesmlouvavou kritičností – dělal. Připomeňme například jeho zásadní práci o Jakobsonových Základech českého verše, napsaných koncem dvacátých let. Koncepci svého učitele a v době vydání (počátkem osmdesátých let) už věhlasného klasika světového jména tu recenzent (šlo o recenzi pro Wiener Slawistischer Almanach při příležitosti vydání versologického svazku Jakobsonových Selected Writings) zcela nekompromisně vyvrací a cupuje, navzdory úctě ke všemu objevnému přínosu, který se k Jakobsonově práci pojí – úcta byla mimochodem oboustranná, neboť Jakobson Červenku nejen znal, ale i citoval.
Navzdory svému postavení v literárněvědné elitě se ale Miroslav Červenka nikdy nesnažil honit módní trendy a aktuální pojmy, budovat nějakou svoji školu, metodu, své renomé, neohlížel se na vnějškové parametry vlastní kariéry. Jeho nenucenost spočívala v soustavném, důsledném, sebevědomém a pronikavém studiu několika problémů, které ho celý život zajímaly a na nichž pracoval bez ohledu na to, jaký režim byl zrovna u moci ve státě či ve vědecké komunitě. Zajímal se o nejrůznější způsoby a možnosti literární vědy, ale zároveň se držel s řemeslnou a koncepční virtuozitou studia verše v těch intencích, které naznačila jeho monografie Český volný verš devadesátých let, publikovaná roku 1963. Autorovo teoretické curriculum může čtenář vyvodit ze srovnání této knihy s nedávno dokončenými a vydanými Dějinami českého volného verše.
Témat a sfér Červenkovy vědecké práce bylo samozřejmě mnohem víc – jmenujme namátkou jeho stati K sémiotice samizdatu, Textologie a sémiotika, Poetika a fonologie: disharmonické momenty anebo Metamýty, označené autorem za „několik glos ze soukromých deníků“. A pak je tu ještě jeho pečlivá a promyšlená činnost editorská a překladatelská, vedení redakce časopisu Česká literatura nebo jeho zásadní přínos Pražskému lingvistickému kroužku, v němž působil od obnovení činnosti roku 1990 jako místopředseda. Nicméně verš zůstává základním zájmem a osudovou výzvou, která prostupuje od raného mládí jeho výzkumy i recenzními aktivitami, neboť obzvlášť v šedesátých letech byl Červenka jedním z hlavních recenzentů české poezie – a tato jeho aktivita skončila nedobrovolně, drsnou změnou kulturní situace na začátku sedmdesátých let. Miroslavu Červenkovi byla tehdy znemožněna jakákoliv veřejná činnost, ovšem ve svém oboru se udržel na nejvyšší úrovni i bez možnosti účastnit se institucionálního a mezinárodního vědeckého života. Navíc si dokázal udržet ironický odstup od novinek na tržištích idejí – z jeho básně Z dopisu do USA (1984) čiší humor člověka, který zná cenu své práce a nenechá se ničím vyviklat: „Petře díky a už neposílej/ estetické xeroxy a statě/ do léta jich mám vrchovatě// Do Derridy se furt ještě nutím/ v neděli a někdy před usnutím// Šumí prales univerzit/ každou chvíli list/ jakpak bych to stačil všechno číst// Do smrti už musím/ tu svou mouku mlet/ ze starého zrní mladých let// Kvete zelená se teorie/ žití zlatý strom však šedivý je// Tak už neposílej/ už mám čtení dosti/ leží na polici/ ponouká mě k zlosti“.
Jak vyplývá z úvodního citátu, tečka za větou se Miroslavu Červenkovi stala metaforou smrti. Jeho život, pokud bychom se tohoto obrazu drželi, představuje neobyčejně pádnou a významnou, výtečně zformulovanou větu, jejíž četba a rozbory zůstávají úkolem a inspirací pro nás pozůstalé a ani v budoucích generacích zájemců o českou literární vědu a poezii druhé poloviny dvacátého století tomu asi nebude jinak.
Na větě Červenkova života je taky nápadné, že se na její obsah i formu lze stoprocentně spolehnout – nejsou v ní žádné zavádějící kudrlinky ani rétorická klišé. Červenka mluvil i psal přímo a od plic, mohl vyvolávat nesouhlas, mohl být ve svých soudech příkrý, ale nikdy falešný nebo vypočítavý. Svědčí o tom i sebezpytující upřímnost, s jakou se při různých příležitostech vracel ke kratičkému období svého raného mládí, kdy podporoval tehdejší oficiální doktríny.
Tečka se etymologicky pojí ke slovesu tknouti, týkati. Smrt Miroslava Červenky se naší akademické a kulturní komunity dotýká velmi osobně a velmi bolestně. Bude teď třeba naslouchat pozorně jeho hlasu z druhého břehu, vypůjčíme-li si obraz z druhé strofy jeho básně věnované roku 1992 stému výročí vydání Tajemných dálek Otokara Březiny, jednoho z Červenkových oblíbených básníků: „Zved oči od hrobů. Kol vsakovala zem/ nesmírno jak chlad vod zpod tajícího sněhu./ Roztříštěn bolestí, zcelený Dotykem,/ naslinil prst… Ten dech už vál z druhého břehu.“