V polovině července zemřel významný ruský kritik a spisovatel Alexandr Goldštejn. Jeho zásadní literární odkaz rozhodně stojí za povšimnutí a za více než jenom letmou zmínku.
Goldštejnovy knihy představují nejen jeden z nejpozoruhodnějších jevů v současné rusky psané próze, ale zároveň i jeden z nejpromyšlenějších pokusů formulovat pro literární kulturu přítomnosti a budoucnosti nějaký program, jenž by naznačoval kromě jízlivých, ironických a skeptických kritik, jichž je dost, i serióznější vyhlídky: jaký typ literatury odpovídá duchovním, intelektuálním, emocionálním, geopolitickým potřebám a tužbám, ambicím a pochybnostem dnešního světa, respektive čtenáře nebo pisatele? Co může zaměnit libovůli instalací a textů o textech?
Přítomnost a prožitek
Goldštejnovo renomé, jeho autorita a popularita vycházejí mimo jiné právě ze schopnosti propojovat hledisko autora beletrie s pozicí kritika, historika, literárního myslitele. Vlivným klasikem přinejmenším ruskojazyčné esejistiky se Goldštejn stal před necelými deseti lety, kdy v prestižním nakladatelství Novoje litěraturnoje obozrenije (Nový literární přehled) vyšel jeho první román či soubor próz a úvah nazvaný Rasstavanije s Narcisom (Loučení s Narcisem) s podtitulem Zkušenosti rétoriky paměti. Goldštejn se tu ohlíží za kulturou 20. století, která v celém svém rozpětí od futurismu až po konceptualismus (autor zaníceně analyzuje díla Majakovského, Bloka, Castanedy, Limonova, Mamlejeva…) uvízla z jeho pohledu v mezidobí, které vyžaduje nová stanoviska. Jeho vlastní se jmenuje „litěratura suščestvovanija“, což lze snad přeložit jako literatura existence, ale nejde tu o existenci existencialistů ani o bytí Martina Heideggera, „suščestvovanije“ zde klade důraz hlavně na přítomnost a prožitek. Pro Goldštejna jsou důležitými opěrnými body tradice, o kterou mu jde a již vyznává, tak rozdílní autoři jako Andrej Platonov nebo Varlam Šalamov – blouznivý vizionář revolučních kataklyzmat a detailní kronikář Gulagu. Oba ale s precizním smyslem pro hmatatelné detaily přítomnosti a pro krásu, často obludnou nebo šokující, fyzického, konkrétního, jedinečného (lidského) prožitku. Goldštejn žádá od literatury empatii ke všemu lidskému a téměř náboženské transformační kompetence, proto ho fascinuje Andrej Bělyj, Osip Mandelštam, Daniil Charms, Leonid Lipavskij, Jan Satunovskij. Z evropských literátů hojně cituje z Bruna Schulze. V rozhovoru pro časopis Zerkalo (podrobnější referát o něm otiskla Kritická příloha RR 18/2000) se Goldštejn ptá: „Může se současná literatura, literatura po konci světa, bez úhony svých kvalit obracet k existenciálním vrstvám prožitku, jako tomu bylo dříve? Je možné i bez použití nejnovějších vypravěčských metodologií, které vyjadřují nepochybnou pravdu o dnešním vztahu ke slovu, začít znovu vyprávět o člověku, a to tak, aby v tomto vyprávění čtenář neshledal jen počítačovou hru, technický iluzion, ohňostroj přízraků?“
Za svou první knihu získal Goldštejn v Rusku dvě věhlasné literární ceny (Antibooker a Malyj Booker) a stal se celebritou literární elity, týdeník Ex libris si u něj například objednal rozsáhlý seriál, ve kterém měl na sklonku 20. století vybrat a charakterizovat 20 nejvýznamnějších ruských románů, které byly napsány v období 1900–1999.
Z Kavkazu do Palestiny
V té době už uplynulo víc než pět let od našeho prvního setkání v Tel-Avivu a nepochyboval jsem, že se autor dávno přestěhoval do Moskvy a dobře materiálně zajištěný tam pokračuje ve své práci. Ale nebyla to pravda. Goldštejn se dál obtížně živil drobnou novinářskou prací v Izraeli (v poslední době jako vedoucí redaktor literární přílohy Okna v ruskojazyčných novinách Vesti) a metropolitní kontext, který spoluvytvářel, pozoroval z dálky svého blízkovýchodního zátiší. Východ hraje v estetice Alexandra Goldštejna významnou roli, ale není to východ indický, mongolský ani tibetský, mnohem spíš mu jde o rozlehlá zákoutí, která jako by se ocitla ve stínu zřetelných dějinných kontextů a map, ačkoliv obsahují jejich významné části a paměť.
Možná jako inspirace k nezvyklému chápání Východu posloužilo Goldštejnovi město, ve kterém vyrůstal, Baku. Tady se sovětský režim kombinoval s obrovským naftařským byznysem u Kaspického moře, islámem, stopami po někdejším námořním obchodování s Benátkami, nájezdech íránských šáhů a perskými reminiscencemi. Zde Goldštejn obhájil svou disertaci o osvícenském románu a jeho východní recepci a po vypuknutí ozbrojených ázerbajdžánsko-arménských konfliktů a sovětské intervenci roku 1990 se vystěhoval do Izraele; pogrom (jejž poznal zblízka) se stal jedním z opakovaných motivů jeho psaní.
V Tel-Avivu byl jeho domácí půdou časopis a později almanach Zerkalo (Zrcadlo), široce koncipovaná kulturní revue, kde publikoval své eseje a prózy a působil jako redaktor. Antologie současné ruskojazyčné židovské literatury, kterou vydal v roce 2003, není mechanickým souborem děl autorů píšících rusky a žijících převážně v Izraeli, ale výsledkem autorského výběru a zkoumání, co dnes může znamenat identita zakódovaná do sousloví „židovská literatura“.
Při Goldštejnově zdůrazňování osobního vnímání a orientace na bezprostřední prožitek v uměleckém vyjadřování je snadno pochopitelné, že jeho druhá kniha, nazvaná Aspekty duchovnogo braka (Aspekty duchovního manželství, 2001), nese výraznější stopy autobiografické. Autobiografie ale pro Goldštejna neznamená zaměření na popis příhod z vlastního života, spíš je to obzor, který se utváří určitým (jeho vlastním) osudem poznání, četby, stanoviště. Reklama na knihu uváděla heterogenní seznam jejích hrdinů: Che Guevara, Leonid Dobyčin (pozdně avantgardní ruský prozaik), Máhatmá Gándhí, Saša Sokolov, Milan Kundera… Kunderu Goldštejn kritizoval za záměnu posvátnosti tvorby řemeslnou zručností, která plamínek kuchyňského sporáku vydává za záři majáku nad mořem.
Dosud poslední vydaný román z roku 2004 se jmenuje Pomni o Famagustě (Pamatuj na Famagustu) a i zde je osobní propojeno s dějinným, ruská zkušenost se kombinuje s „orientální“ v širokém diapazonu od Turecka, Kavkazu přes Kypr do Palestiny a Persie. Dějiny bitev i erotických vzplanutí, jevů politických i estetických se u Goldštejna propojují do tkáně, která se nevyznačuje snadnou čtivostí ani zřetelnou strukturou („zašmodrchanost“ motivů, formulací a idejí je asi nejčastější výtkou recenzentů, kritička Naděžda Grigorjevová psala v této souvislosti o „sémantickém přetížení“ a nezřetelné intenci textu, básnířka Jelena Fanajlovová přirovnala prózu k ručně tkaným asijským kobercům), avšak rozhodně představuje množství jednotlivých podnětů a především svébytnou a nezaměnitelnou poetiku.
Vyčnívání ze souřadnic
Goldštejnův nadhled a především nároky, které se k jeho pojetí literární tvorby pojí, důraz na patos a silný osobní požitek vyžadují nebo vyvolávají ojedinělé jazykové vyjadřování, prosté literárněvědné hantýrky a vzdálené hovorovému jazyku. Jeho styl – dokonce i v mluveném projevu – je knižní a pro příjemce náročný. Projektují se do něj Goldštejnovy estetické ideály, vzhledem k běžnému zacházení s jazykovými nástroji aristokratické. Goldštejnova vytříbenost je orientovaná západoevropsky (za jeden ze svých vzorů označil Josepha Rotha, „Žida, katolíka a rakouského spisovatele“, jak řekl), i v tom jeho spisy vyčnívají z ruských souřadnic.
Goldštejn stál stranou každodenní praxe ruskojazyčného literárního života – svým bydlištěm, absencí přímých vazeb na sociální kontext, svým pozorovatelským nadhledem. Sám napsal, že ruskojazyčné literární impérium se (mu) zdá být exotičtější než palmy za oknem, jež se staly součástí jeho každodennosti. Další aspekt jeho stanoviště mimo obvyklé souřadnice byl osobní, fyziologický: trpěl nemocí plic. V neděli 16. července letošního roku v osmačtyřiceti letech zemřel. Dva dny před smrtí dokončil svůj poslední román Spokojnyje polja, Klidná pole.
Autor je rusista.