Poslední kniha Jeleny Petrovské, přední ruské teoretičky a filosofky kulturních jevů, se jmenuje Bezejmenná společenství. Právě vyšla v levicovém moskevském nakladatelství Falanstěr, jež provozuje také nejlepší knihkupectví intelektuální literatury v Moskvě. Do těsného obchůdku vede příkré, úzké a tmavé schodiště, knihy jsou naštosované na sobě nebo stojí v několika řadách za sebou, ale lepší výběr se sotva někde najde.
Loňská výstava v moskevském Muzeu současného umění, za kterou její kurátor Viktor Miziano dostal jednu z hlavních cen udělovaných v oblasti současného výtvarného umění (jmenuje se Inovace), byla nazvaná Nemožná společenství. Čím to je, že se roztrhl pytel právě se společenstvími? Úvahy o různých formách pospolitosti byly žhavou novinkou před necelými třiceti lety. Francouzský filosof Jean-Luc Nancy tehdy vydal knihu pod názvem La Communauté désœuvrée, pro který každý překladatel (do češtiny dosud přeložena nebyla) musel vymyslet nějaké vysvětlující řešení. První slovo znamená komunitu, společenství živých bytostí, které něco sdílejí, rozvíjející přídavné jméno je odvozeno od slova œuvre (dílo, výsledek práce). S předponou „dés“ jde tedy o společenství nepracující, bez práce, nečinné, neefektivní, neoperativní, nic nevytvářející. Nancy tehdy v osmdesátých letech vycházel z faktu, že nejproslulejší koncept komunity, totiž komunismus, zjevně zkrachoval, a nejen to: i jiné verze komun a spolků se mu zdály být nepřesvědčivé. Navíc se odvolával na myslitele George Bataille, jenž se hodně věnoval francouzským surrealistům a právě jejich „skupinovosti“, tak jako i Nancyho kolega Maurice Blanchot, jenž do diskuse přispěl studií nazvanou La Communauté inavouable (Nepopsatelné společenství).
Celá tato debata, kterou kurátor Miziano vztáhl k otázce, jak působí současná umělecká společenství, respektive jak zacházejí s nemožností své vlastní existence, vychází ze sociologie druhé poloviny 19. století. Ferdinand Tönnies vydal roku 1887 knihu Gemeinschaft und Gesellschaft (Pospolitost a společnost), kde rozlišoval mezi přirozenými vazbami příbuzenskými, sousedskými či duchovními, které umožňují instinktivní vazby nebo přátelství, a „umělými“ lidskými celky zkonstruovanými podle principu směny, jako je tomu ve společnosti. Pro Tönniese bylo obojí modelem, ve skutečnosti existují jen směsi obou principů. Emile Durkheim chápal ve své knize o dělbě práce (De la division du travail, 1893) rozdíly mezi společenstvími v podstatě opačně: pro něj byla archaická obecenství mechanická, spolužití ve velkých městech naopak pokládá za organické. Zmatek vnesl do terminologie nacismus, v jehož ideologii Volksgemeinschaft, lidové společenství, znamenalo pokrevní rasovou sounáležitost lidu, takže Nancy vzpomíná, že když jeho kniha vyšla v Německu, nadával mu jeden levicový list do neonacistů.
Otázkou, jak jedinec souvisí s ostatními, se zabývají i někteří současní umělci, nezávisle na tom, zda tak jako Viktor Miziano studují současnou teorii od Bataille až po Derridu a Agambena, kteří se do této diskuse také zapojili, nebo tuto problematiku vnímají jen intuitivně. Výstava ukázala nejrůznější podoby takové komunikace (která je s komunou spojena i etymologicky). Třeba Estonec Jaan Toomik se ve své performanci pokusil navázat na rodinné společenství, znemožněné brzkou smrtí otce: v soustředěném tanci před hrobem tatínka s ním probíral to, o čem spolu nestihli promluvit za jeho života. Slavná slovinská umělecká formace Irwin šla cestou neformálního zdvojování státních instancí a hned po pádu komunismu zřídila v Moskvě vlastní velvyslanectví. Neviditelná společenství při svých akcích na veřejných místech vytvářel Jiří Kovanda; jejich účastníci často netušili, že jsou aktéry uměleckého díla. Polák Paweł Althamer přivezl do Moskvy část svého projektu Společná věc, v jehož rámci zkoumá různé nadosobní praktiky. S odkazem na pořad komunistické polské televize Neviditelná ruka, který mapoval dobrovolné aktivity občanů, jejich nezištnou práci při úklidu a zvelebování okolí, Althamer s několika kumpány během výstavy vytvořili pracovní jednotku a uklízeli v moskevských dvorech – převážně s Tádžiky a jinými přivandrovalci.
Právě překročení individuality a otázka po možnosti účasti na něčem obecnějším spojuje filosofickou debatu s uměleckým děním. Petrovská ve své knize Bezejmenné společenství říká, že společenství nebo pospolitost je zkušenost, která nepatří nikomu individuálně, bytí vně sebe, bezedný základ každé komunikace, sklouzávání za hranice subjektivity. Tato dimenze obrazotvornosti a tvorby ukazuje také politickou dimenzi současného umění. Ve svých úvahách o možnostech, jak v současných podmínkách hegemonie kapitálu a manipulovaných demokracií projevovat odpor, došli teoretici Michael Hardt a Antonio Negri ve svých statích a knihách k pojmu multitude, doslova mnohost, který podle nich definuje současnou možnost politické solidarity. Multitude není kolektiv se společnou ideologií, ale jen podíl na síti vytvořené kolem společného zájmu, princip konkrétní participace s lidmi, které účastník nemusí ani znát, „pole singularit“. To nás vrací zpátky k umění, kde právě participativní praktiky představují živý nerv. Alespoň v podání moskevské Mizianovy výstavy to tak působilo.
Autor je rusista.