Cítit se jako žák, jemuž učitelka podškrtala červeně skoro každé slovo, takže jeho diktát teď pomalu krvácí, ale on si připadá skvěle, neboť ví, že to, co napsal, žije. Omlouvá-li se vám bek za faul, řeknete: to je fotbal. Kdyby občas nevypadl obraz, nebylo by to živé vysílání. Neměla by nás zajímat pravda, ale porážka Spojených států 12. června.
Být v postavení mimo hru znamená, že v okamžiku přihrávky, jež je na vás směřována, se mezi vámi a brankovou čárou protivníka nacházejí méně než dva hráči soupeře. Když se tam ocitnete, postranní rozhodčí zvedne praporek a gól, který jste ve spolupráci s celým družstvem tak pracně vymysleli, nebude ani trošku platit. Už bylo pískáno. Nicméně ruce vám letí nad hlavu. Víte, že jste rozhodl celé mistrovství a svět už nikdy nebude jako dřív. Radujete se zbytečně.
Někdy gól z ofsajdu platí, protože rozhodčí se nedokáže správně podívat na hrací plochu a rozhodnout, zda okamžik přihrávky a místo, kde se nachází útočník, spolu souvisí nedovoleným způsobem. Tento vztah má občas rozptyl i několik desítek metrů a ten norskej sudí vážně neumí koukat na dvě strany najednou. Možná se vše seběhlo příliš rychle. Stala se chyba. Je rozhodnuto. Anebo bylo spravedlnosti učiněno zadost, záleží na dresech. Byli jsme celý druhý poločas aktivnější, nastřelili jsme tyč a ten jeden gól, co sice neměl platit, ale když už platí, tak se s tím nedá nic dělat, ten jeden rozhodující gól, který si nebudeme moc připomínat, protože nebyl zas tak zcela podle pravidel, ten úplně poslední gól tohoto šampionátu, ten gól jsme dali my. Všichni. Jak se budeme cítit, až tenhle gól, který se zapíše zlatým písmem do dějin Česka, bude gólem z postavení mimo hru?
Ve finále MS 1966 v Anglii nepřešel rozhodující gól brankovou čáru. Asi. Nikdo to neví určitě. Když je záběr této trefy analyzován v britském dokumentu, míč se odrazí od břevna do branky, a rozhodnutí sudích tak bylo v pořádku. Pokud je fotbalovým historikem Němec, lze po zvětšení inkriminovaného okamžiku jasně rozeznat stopy vápna na černých plochách míče, což znamená, že se evidentně neocitl celým objemem za čárou. Někteří angličtí autoři tvrdí, že vápno se na míč dostalo ještě před střelou, někdy při průniku do vápna, někteří souhlasí s názory sovětských komentátorů, že vápno na míči je ve skutečnosti skvrna na nekvalitním záznamovém materiálu, a že se tedy vlastně vůbec nejedná o vápno. SSSR tenkrát vypadl v semifinále právě s Německem.
O dvacet let později se v Mexiku pomstil Angličanům nevysoký Argentinec Maradona, když vsítil rozhodující gól čtvrtfinále rukou, ale nikomu to moc nevadilo, neboť chvíli předtím proběhl celé hřiště a dal jeden z nejkrásnějších gólů v dějinách fotbalového diskursu. Všichni si v tu chvíli mysleli, že sledují největšího fotbalistu historie, a věřili, že i prcek může vyskočit výš než brankář, protože když umíte kličkovat jako Maradona, jste najednou v pozici vědce, který objeví zcela nový směr zkoumání, ukáže jeho pravidla a možnosti a pak si v nich po nějakou dobu může dělat naprosto, co chce, neboť je v tomto novém vesmíru zatím sám. Boží ruka se tomu říkalo.
USA
Castrův blízký přítel se ke svému podvodu už v jednom interview přiznal. A Einstein souhlasně přikyvoval na námitky ohledně některých kroků v jeho teorii, jež jakoby přišly odnikud. Jak se cítí rozhodčí, když po zhlédnutí opakovaného záběru zjistí, že na to simulujícímu útočníkovi skočil, a že ve skutečnosti měla jeho píšťalka zůstat tichá? O dalších dvacet let později je letos.
Cítí se sám? Připadá si zmanipulován televizní technikou? Neví, jestli není nespravedlivý? Má dojem, že nestíhá být tam, kde by měl být? Že mu čas proplouvá mezi prsty. Svrbění píšťalky. Věděl, že by měl něco udělat, musel se rozhodnout v setině sekundy. Cítí se stresovaným? Sledovaným? Má neustálý strach z chyby? Přestává si rozhodčí při pohledu na sebe sama věřit? Ani trochu. Ví, že ve fotbale je skutečné to, co odpískal on. Kdo s tím nesouhlasí, dostane žlutou kartu: pokud jste ve hře, pravda vás nesmí zajímat. Má ji vždy rozhodčí. Na trávníku svět běží podle jeho hodinek. A on často kluše pozpátku, mává rukou a křičí: ,,Hrajte, hrajte!“
A Čech nakopává dlouhý pas přes celé hřiště, ale tam z toho nic není, ba naopak, soupeř rychle zakládá protiútok a následně nachází jeden Brazilec českou uličkou druhého a je z toho pohroma v našem pokutovém území, kde se obránci obětavě vrhají pod nohy protivníka, protože kdo neskáče, není Čech. Jenže všechno je to k ničemu, protože brazilský kouzelník se dovedně vyhne všem kopačkám a míří k Čechovi a provede mu něco, co jsme ještě nikdy neviděli a snad ani vidět nechtěli, a bylo to krásné, tak krásné, že vás to zarazilo do sedačky. Zíráte. Pro-zíravost fotbalového myšlení. Jak se budeme cítit, až nás Ronaldinho takhle pošle všechny domů? Chvíli budeme tiše sedět a pomalu začneme přemýšlet, které africké zemi fandit od čtvrtfinále dál, neboť někomu fandit je potřeba.
Tisíckrát to uvidíme v televizi. Stovka expertů popíše kouzelníkovy pohyby. A jedna kamera možná naznačí, že v jistém momentu míč již opustil hrací plochu, takže ten gól neměl vůbec platit. Snad se hvizd ztratil ve zvucích samby, povzdychne si Pavel Čapek. Možná se rozhodčí nechal unést jako my i naše obrana a ztratil pozornost. V každém případě by se měla opět rozpoutat debata o tom, zda nezavést funkci videorozhodčího, podobně jako je tomu v hokeji. Videorozhodčí je někdo, kdo se chodí dívat na zimní stadion na hokej v televizi, aby mohl případně hokejistům vysvětlit, co se to vlastně mezi mantinely děje.
Itálie
Zádrhel je v tom, že v hokeji není čas v moci rozhodčího, nýbrž časoměřičů, zatímco fotbalový sudí má trvání zápasu zcela pod svou kontrolou a byl by to od něj vysloveně nerozum, kdyby se ho ve prospěch objektivity vzdal. Fotbal je možná pomalejší hra než hokej, ale v žádném případě se v průběhu poločasů neobjeví volné minuty, které by mohl rozhodčí protelefonovat. Tráva není led. Je bez reklam.
Fotbalový čas má dvě dimenze: rozměr rozhodčího a plynoucí čas, který rodí chyby, nejasné události a góly, jež se vždy někomu nezamlouvají, nicméně platí, jelikož uvnitř tohoto času nikoho nezajímá, jak to bylo ve skutečnosti. A ještě dimenzi videorozhodčího nebo komentátora, čas libovolně manipulovatelný, zpomalený čas opakovaných okamžiků – přímý přenos. Díky němu všichni znají pravdu, ale je jim k ničemu vědět, že to nebyl gól. Hra běží dál, ačkoliv chyba byla jasně dokázána.
Po skluzu běhavého záložníka dopadne několik dešťových kapek na objektiv kamery. Každý faul je pečlivě zmrazen a podroben analýze komentátora a experta. Míč si tu připadá jako Zenónův šíp. Je vidět rotaci kolem jeho vlastní osy i utrženou nit vlající ze švu.
Elektronická tužka kontaminuje trávník. Nedbale načrtnuté červené kruhy označují špatně rozestavené obránce. Žlutá šipka využívá jejich omylů a kličkuje k brance. Tady. Zastavíme si obraz a zvětšíme jej elektronickou lupou. Vidíte? Další chyba. Je nám vnucena představa, že ani svět hry se neobejde bez řádu a spravedlnosti, že je třeba na něj neustále dohlížet, analyzovat jej a okecávat. Hledat v něm chyby, upozorňovat na ně a dožadovat se potrestání viníků. Televize nás nutí věřit, že je stále něco špatně a že je nutné s tím něco dělat. Divák je komentátorem odsouzen k pohledu videorozhodčího. Pivo s ledem.
Ghana
Naštěstí existují okamžiky-chyby, vyskytující se v zemi nikoho, kam dohlédne pouze periferní vidění geniálních fotbalistů. Třeba je fotbalové myšlení pohybem skrze chyby! Hráč může chtít zůstat v postavení mimo hru a jeden rozhodčí se na protest proti pípátku v rukojeti svého praporku rozhodne, že jej nezvedne. Zpomalený záběr, kde si Nor v černém vyndá zpoza uší vysílačku se zabudovanou televizní kamerou a rozšlape ji, okomentuje Pavel Čapek tichým mlčením. Jako by tento neodmávaný ofsajd definitivně odpískal Francouzskou revoluci osvícenců. Ať dávají fotbal, z něhož budou vypadávat na koberec pod televizí jen faulující obrazy a rytmy akcí, a ne analýzy!
Myslím, že zatím jedině Ronaldinho porozuměl, že je třeba stát se chybou – fyzikální anomálií – abyste si mohli vychutnat čas na vlastní kůži. Tělo může vždycky ještě zrychlit. Občas má víc nohou než dvě. Pohybuje se ve všech mezerách v obraně najednou. Podle něj se míč nikdy nemusí dotknout země. Je hlavní postavou většiny videoklipů v poločasové přestávce. Jednou jsem viděl… ale ne, o tom se musí mlčet. Hraje v nejvíce reklamách. Umí se stát nedoběhnutelnou želvou. Dokázal v sobě spojit obě časové dimenze fotbalu: tu trvající, kde se o skutečnost nikdo nezajímá, a kde lze proto konat zázraky, a tu reprodukovatelnou, v níž čas může běžet všemi směry a kolikrát chce, takže je v ní na zázraky dostatek času. Při zápase se neustále směje.
Bude to další vítězství netakticky hrajících barbarů nad zajištěnou obranou evropských stratégů. Televizní Studio fotbal nám pak řekne, proč jsme prohráli:
Gól. Síť se
vlní
pokaždé jinak.
Autor je přispěvatel časopisu Cinepur.