Co vykřikují věci

Kniha španělského spisovatele Ramóna Gómeze de la Serny Gregerie aneb Co vykřikují věci vychází v přepracovaném a rozšířeném vydání v překladu Josefa Forbelského již potřetí (poprvé v roce 1969 a podruhé v roce 1985, obě v nakladatelství Odeon). Autor si však našel cestu k českým čtenářům již mnohem dříve, jak o tom svědčí první český překlad jeho prózy Zázračný lékař z roku 1926, který ve Staré Říši vydal Josef Florian (v roce 1996 v reedici vydala Votobia). Následoval překlad románu Bílá a černá vdova (R. Škeřík, 1927) a román-groteska o pitoreskním světě býčích zápasů Torero Caracho (Aventinum 1931).

Lahvismus, nymfismus, serafínismus

Ramón Gómez de la Serna (1888–1963) patří nepochybně mezi nejpozoruhodnější zjevy španělské literatury 20. století. Byl velkým znalcem a obdivovatelem nových avantgardních směrů, které také s nadšením do Španělska uváděl. Rok 1909, kdy publikuje ve svém časopise Prometeo překlad Marinettiho Futuristického manifestu, se tradičně uvádí jako začátek avantgardy ve Španělsku. Další platformou, odkud Gómez de la Serna šířil své avantgardní myšlenky, byly sobotní večerní tertulie v madridské kavárně Pombo, kde se ve 20. a 30. letech 20. století scházeli intelektuálové a umělci, kteří v té době žili nebo se dočasně zdržovali v Madridu: Luis Buñuel, Diego Rivera, Jorge Luis Borges, Pablo Picasso a další.

V roce 1931 pak Gómez de la Serna vydává knihu s názvem ISMOS, která je osobitým svědectvím o velkém pohybu v umění v prvních třech desetiletích 20. století. Obsáhlý esej je rozdělen do 25 kapitol, které se zabývají jak oficiálně existujícími ismy, tak ismy, které pojmenoval po významném tvůrci: apollinairismus, lhoteismus, picassismus, toulouselautrekismus, chaplinismus, nebo po­dle charakteristického rysu svého projevu: simultaneismus, lahvismus, nymfismus, serafínismus. Zvláštní skupinu pak tvoří ismy, které ilustrují dynamický portrét moderní metropole dvacátých let minulého století: klaxonismus, mašinismus, luminismus, jazzbandismus.

Přesvědčivým důkazem toho, že tato originální kniha i po tolika letech budí pozornost, byla velká výstava s názvem Ismy Ramóna Gómeze de la Serny, která se konala v roce 2002 v Museo Nacional Centro de Arte Reina Sofía v Madridu. Můžeme pouze litovat, že původně plánovaná česká repríza madridské výstavy v Národní galerii v Praze se nakonec z organizačních důvodů neuskutečnila.

Samotný Ramón Gómez de la Serna bezprostředně podněty avantgard vstřebal a poté velmi originálně přetvořil a zpracoval ve své vlastní tvorbě. Svůj svébytný ismus, vycházející z vypjatého subjektivismu a individualismu, pak nazval jednoduše ramonismus. Podstatná je pro něj tvůrčí a vnitřní svoboda navzdory všem normám, což mu umožňuje vytvářet vlastní nezávislý svět uměleckého díla, kde hraje důležitou úlohu náhoda, hra a bezčasí. Hlavní část uměleckého díla Gómeze de la Serny tvoří romány, které jsou časově souběžné s velkými a hlubokými proměnami v západní naratologii. Jeho přítel, významný španělský filosof José Ortega y  asset, řadil jeho prózu po bok autorů, jako byli M. Proust a J. Joyce. Pro romány Gómeze de la Serny je charakteristická fragmentárnost a diskontinuita fabule, která je neustále přerušována řadou dojmů a objevů, jež jsou produktem momentálního intuitivního záblesku ducha. Překvapující je zároveň množství a neobvyklost témat, se kterými autor přichází.

Děravá a potrhaná próza

Například román Cinelandie z roku 1923 je románem o filmu a jeho star-systému. Země Cinelandie je uměle vytvořená továrna na fikce – zrodila se a žije pouze pro filmové umění. Je to jakýsi nezávislý stát s vlastními zákony, který spravuje despotický filmový magnát Emerson, a postavy jsou si vědomy toho, že jsou pouhou fikcí. Je zde originálně ukázán i svět filmu za plátnem, kde herci jsou zároveň i diváky. Nenalezneme zde základní fabuli, nýbrž sled rychlých filmových záběrů. Jako by spisovatel stál za filmovou kamerou a v každé kapitole ji zaměřil na určitý typ lidí a prostředí, aby vzápětí ostrým střihem snímal další sekvenci románu-filmu. Absurdní a cynický obraz plytkosti zábavního průmyslu, který je nám v Cinelandii přede­stírán, byl ve své době naprosto výjimečný a v mnohém anticipoval formou i obsahem pozdější vývoj moderní prózy.

Španělská literární kritika románovou tvorbu Gómeze de la Serny ještě donedávna margi­nalizovala, protože jen stěží šlo na tuto „děravou a potrhanou“ prózu aplikovat požadavky dobového svědeckého realismu, který ve Španělsku převládal.

Estetika fragmentarizace a atomizace formy pak vedle románu nachází adekvátní prostředek v gregerii, která je definována jako metaforicko-humorné zobrazení věcí a lidí. Vyčerpávající výklad historie vzniku a teo­rie tohoto literárního žánru nám podává sám autor v eseji, který gregerie doprovází. Gregerie je produktem originálního autorova pojetí konceptu věci-předmětu. Gómeze de la Sernu přitahuje a fascinuje zázračný svět věcí; objevuje jejich psychologii a zvláštní autonomii. Předměty personifikuje a uděluje jim básnický rozměr, aby nám je následně v gregerii představil prostřednictvím analogických vztahů na základě dynamických asociací, které nemusí být vždy nutně metaforického charakteru, ale může se jednat i o analogii čistě motivickou. Tím se v mnohém přibližuje surrealistickému způsobu psaní. Metafory věcí jsou vytrženy z běžné reality a zasazeny do čistě mentálního prostoru. Personifikace věcí má pak svůj korelát ve zpředmětnění osob, z něhož vyplývají obavy jedince, kterému hrozí rozplynutí ve struktuře („Greguería je halas, zmatený křik. To, co zmateně vykřikují bytosti z nitra svého vědomí, co vykřikují věci.“).

Nové české vydání gregerií si zaslouží naši pozornost ještě z dalšího důvodu. Knihu graficky upravil a originálně ilustroval Zdeněk Paták, student pražské VŠUP, před kterým stál nelehký úkol: konfrontovat se s velmi zdařilým grafickým tvarem předchozího vydání gregerií z roku 1985, jehož autorem byl typograf Vladimír Nárožník, který v knize nápaditě použil kreseb Joana Miróa. Přes­to se mladému výtvarníkovi podařilo svými explozivními ilustracemi, které jakoby tryskají z bílého nitra stránek a řetězí se v další tvary podobně jako spisovatelovy gregerie, vytvořit z knihy dnes již spíše ojedinělý gesamtkunstwerk, kde grafická úprava kongeniálně doplňuje a spoluvytváří obsah knihy.

Autorka je hispanistka.

Ramón Gómez de la Serna (3. 7. 1888 Madrid – 12. 1. 1963 Buenos Aires) byl jednou z nejvýraznějších osobností meziválečné avantgardy ve Španělsku s pověstí enfant terrible dalíovského ražení; ve svém madridském bytě žil s atraktivní voskovou figurínou, kterou oblékal podle poslední pařížské módy, a proslavil se i svými skandálními veřejnými vystoupeními, když přednášel na hřbetě slona či zavěšený na cirkusové hrazdě. Vášnivý obhájce avantgardistické hry, experimentu a improvizace, který odmítal jakékoliv doktríny či normy v umění, se celý svůj život věnoval pouze literatuře. Je autorem rozsáhlého díla, které (s výjimkou poezie) zahrnuje většinu existujících žánrů a další obtížně zařaditelné literární formy. Sám pak uvedl do literatury svůj vlastní žánr, jenž ho nejvíce proslavil – greguería. První gregerie napsal v roce 1910 a vytvořil jich během celého života na stovky. Poněkud stranou zájmu literární kritiky však zůstávaly až donedávna jeho pozoruhodné romány, které v mnoha aspektech geniálně předjímaly nový román. Zvláštním druhem prózy jsou pak jeho monograficky zaměřené knihy, které se člení do mnoha krátkých kapitol: Bleší trh (El Rastro, 1915), Cirkus (El circo, 1917), Svítání (El alba, 1918) a na svou dobu ve Španělsku jistě velmi odvážná erotická monografie s názvem Ňadra (Senos, 1917), kde nalezneme kapitoly jako: Ňadra manželky inkvizitora, Tetovaná ňadra, Tancující ňadra, Ňadra jeptišky, Ňadra soch, Ňadra plavkyně apod. Luis Buñuel, který se Gomézovi de la Serna velmi obdivoval, se při psaní svého druhého scénáře inspiroval několika jeho drobnými příběhy. K natočení filmu pak sice nakonec nedošlo, ale La Revue du cinéma scénář uveřejnila, což prý, jak uvádí Buńuel, spisovatele utěšilo. Hned po vypuknutí španělské občanské války v roce 1936 odjíždí Gómez de la Serna se svou manželkou Luisou Sofovichovou do Argentiny, kde materiálně živoří v neustálém stesku po rodném Madridu až do své smrti v roce 1963. O svém „umírání zaživa“ podal autentické svědectví v dvoudílné autobiografii, nazvané Vlastní skomírání (Automoribundia, 1948).

–mh–