Pátá republika v kostce

Michel Perottino měl pro přiblížení francouzského politického systému českým čtenářům ideální pozici. Je generálním tajemníkem Francouzského centra pro výzkum v sociálních vědách (CEFRES) v Praze a přednáší na Fakultě sociálních věd UK právě o francouzském politickém systému. Znal tedy látku i čtenáře. A úkolu se rozhodně zhostil dobře.

Spíš než aby popisoval genezi systému, Perottino se soustředil na současné politické uspořádání a snažil se více rozpracovat jeho detaily. Staršímu politickému vývoji Francie se věnoval především v obsáhlé první části, popisující období let 1870–1958 (dřívější vývoj vcelku oprávněně pominul s tím, že šlo o období natolik komplikované, že ho nelze „uvést v kostce“). Popisuje zde základní historické události, které systém utvářely, a kapitoly dělí podle obecně přijímaných historických škatulek (třetí a čtvrtá republika, vichistický režim a svobodná Francie), takže vynechává například vývoj ideje občanství, vztahu státu a národa, státu a církve nebo státu a školství.

Vlastní pojednání o současném politickém systému je rozděleno do pěti části: prezident a výkonná moc, zákonodárná moc, soudní moc, místní a nadnárodní dimenze a politické strany. Tyto části mají povahu příručky. Tím není míněno nic hanlivého: jde o příručku zpracovanou vyváženě, velmi zasvěceně, většinou s přihlédnutím k detailům, které by mohly zajímat čtenáře, jenž z Francie nepochází. Vydávat podobné příručky by mělo být posláním dotyčné edice. Autor navíc často komentuje okolnosti utváření toho kterého úřadu nebo instituce a vůbec se snaží tam, kde k tomu má prostor, čtenáři ukázat mnohotvárnost politického uspořádání francouzské páté republiky, které je navzdory vžitému mínění značně proměnlivé, a poukazuje také na body, v nichž systém nakonec dospěl jinam, než se původně zamýšlelo.

Největší pozornost věnuje autor celkem přirozeně úřadu prezidenta, který je považován za osu celého systému. Perottino se nevyhýbá ani živému popisu jednotlivých prezidentů (Valéry Giscard d’Estaing snídal s popeláři, k větším sympatiím pro Jacquese Chiraka přispěli televizní „gumáci“ a s nečekaným protikandidátem Édouardem Balladurem si předtím říkali „třicetiletí přátelé“). Po popisu jednotlivých nuancí ve vztazích prezidenta a vlády se autor přesunuje k parlamentu, kde už šťavnatější styl opouští a věnuje se hlavně popisu praktického fungování zákonodárné moci; nutno říci, že velmi přehlednému. Mnohý čtenář určitě ocení poměrně rozsáhlou kapitolu o referendu, doprovázenou i tabulkou s uskutečněnými referendy. Část věnovaná soudní moci je vlastně pojednáním o Ústavní radě (obdobou Ústavního soudu). Část o místní a nadnárodní dimenzi systému páté republiky svou hutností už místy připomíná spíše slovníková hesla – více jsou rozepsána jen postavení Korsiky a vztah francouzského a evropského politického systému. Je zřejmé, že autor byl značně limitován možným rozsahem, ale snažil se upřímně nevynechat nic, co pokládal za potřebné objasnit, a tam, kde to nebylo možné, alespoň upozornit čtenáře na podstatné souvislosti.

Naproti tomu rozsáhlá šestá část, věnovaná politickým stranám, přináší i poměrně velkou dávku teorie, zobecnění a závěrů. Autor se snaží čtenáři nejen podat výčet volebních úspěchů a neúspěchů, ale také vysvětlit ideologii jednotlivých stran, jejich politickou inspiraci, okolnosti vzniku a vazby na vůdčí osobnosti. Důležité je, že nepodává čtenáři pouze slovníček stran s příslušnými daty. Daleko spíše popisuje celkové spektrum politických postojů a vztahů k určitým zlomovým tématům a hodnotám, které se navenek projevují vznikem a činností určitých stran. Není asi náhodou, že detailně a srozumitelně přibližuje Perottino zejména ideologii Národní fronty a zapojení komunistů do systému, tedy dva protikladné póly politického života.

Kniha je zakončena stručnou úvahou o dalších perspektivách vývoje systému. Následují tabulkové přílohy s nepříliš šťastně zvolenou zjednodušenou grafikou, která jim ubírá na přehlednosti, a seznam literatury, téměř bez výjimky sestavený z francouzských pramenů. Jen tu a tam se mihne několik v češtině publikovaných článků. Publikace takového typu by si asi zasloužila seznam literatury trochu tematicky rozčlenit a nebylo by snad tak těžké doplnit jej alespoň o několik základních prací v angličtině.

Publikace je pro český akademický knižní trh přínos. Jistá potíž je ale v tom, že autor dal jednoznačně přednost popisu. Je vidět, že má zkušenosti s přednášením – jeho popis je dobře strukturovaný, srozumitelný, podrobný a podaný s maximální lehkostí stylu. Avšak samotný popis bez celkového zhodnocení není dostačující. Perottino se všemožně snažil dát najevo, že politický systém páté francouzské republiky je proměnlivý, má více úrovní, trpí určitými vnitřními rozpory a vůbec „není ani konečným bodem v historickém vývoji a ani tím posledním“. Čtenář však marně na konci knihy a většinou i jednotlivých kapitol hledá nějaké závěry (spíše tam najde poslední odstavce buď podtrhující nebo relativizující obsah předchozích pasáží, uvedené spojeními typu „je nutné dodat“, „na závěr je nutné uvést“, „stojí za povšimnutí“, což prozrazuje osobu zvyklou přednášet). I přesto, že se autor brání uchopovat zpracovávané téma zjednodušeně, očividně nějaké závěry vyvozuje; aby se k nim však člověk dostal, nezbývá než postupně a pečlivě pročítat celý text od prvních stran k posledním. Co však v publikaci schází téměř naprosto, je teorie. Perottino v úvodu a doslovu a místy i v hlavním textu (především v části o politických stranách) cituje některé autory zabývající se teoretickou klasifikací politického systému páté republiky, avšak jen letmo a jakoby namátkou. I když jistě nemá smysl rozpřádat zbytečné politologicko-scholastické debaty, smyslem této edice má být mimo jiné možnost srovnání jednotlivých systémů – a to přece jen bez určitých zobecnění a trochy teorie nepůjde.

Autor je balkanista.