Ve svém v pořadí třetím románu Vápenka skládá Thomas Bernhard formou stylizované rekonstrukce posledních roků života manželů Konrádových obraz krize, rozkladu a prázdnoty lidské existence. Poprvé zde rozehrává své obsedantní téma nemožnosti vytvořit duchovní dílo. Vesnická samota Vápenka je pro ústřední postavu románu Konráda útočištěm, a jak se domnívá, jediným místem, kde může jeho duchovní a „nejfilosofičtější dílo o sluchu“ vzniknout. Neschopnost převést ho z hlavy na papír, izolovanost, přetížení smyslů, ničivý vztah hrdiny a jeho, na invalidním vozíku vegetující ženy, to vše je zde pozvolna vystupňované až na hranici šílenství.
V úvodu se dozvídáme zmatečné zvěsti, šířené po okolních vesnicích, o tom, že Konrád svou ženu zabil. Rekonstrukce jejich společného života je pak sestavena z výpovědí několika Konrádových přátel. Studie o sluchu, absolutní dílo ducha, na kterém Konrád dvacet let pracoval a které nikdy nedokázal realizovat, vyplnilo a zároveň znemožnilo jejich život. „Pracuji na něčem o sluchu, řekl prý své ženě, o němž dosud nic neexistuje. A ve stejné chvíli, svěřil se prý Konrád Wieserovi, přesně ve chvíli, kdy jsem se rozhodl pro studii, jsem už byl pro svou ženu ztracený.“ Prostředí liduprázdné Vápenky se stalo pro jeho ženu vězením a pro něho místem utrpení. Hluk štípání dřeva, klepání na dveře, neustálé potřeby jeho ženy, to vše je mu záminkou, znemožňující sepsání studie. Nekonečné čekání na ideální okamžik psaní vyplňuje propracováváním sluchových možností, pomocí absurdní Urbantschitschovy metody, kterou mučí svou ženu. Jedná se o několikahodinové pokusy se slovy a jejich vnímáním. Bezmocnost vůči těmto seancím kompenzuje jeho invalidní žena vlastní formou promyšlené agresivity. Jablečný mošt, který po něm vyžaduje, musí přinášet v krátkých intervalech po sklenkách; znemožní mu hrát na klavír, ke konci zesměšňuje jeho duchovní činnost. Čas organizovaný do nekonečných sluchových cvičení vyplňují jediným skutečným potěšením: představují si jídla, která jim přinesou z hostince.
Opakování, stupňování, nadsázka a černý humor jsou tradičními Bernhardovými výrazovými prostředky. Stejně jako krutá poetika bezútěšnosti příběhu a jeho hrdiny, společenského i osobního ztroskotance, žijícího svůj život jako ideu v konstrukci uzavřených kánonů. Vápenkou začíná autorsky konstruovaný svět s postupy a motivy, které ve své další tvorbě soustavně rozpracovával. Patří sem specificky poetická jazyková skladba a stavba vět se svérázným zacházením s interpunkcí i motiv nenávisti k Rakousku, církvi a společnosti. Stejně tak už zde nalezneme chorobný vztah k jídlu, spánku, nemocem i ke kulturním ikonám Schopenhauerovi, Mozartovi. Velkým tématem je invalidní člověk a jeho agresivní bezbrannost: v roce 1970, kdy Vápenka vznikla, měla premiéru Bernhardova první divadelní hra Slavnost pro Borise s třinácti postavami na vozíku (i v jeho předposlední hře Alžběta II. je hlavní postava neucelená, invalidní). Vozík je tu extrémním znakem bezmoci, omezeného pohybu a času. Všichni Bernhardovi hrdinové jsou navíc vědomě omezeni a paralyzováni sebepozorováním. Prostor a čas jsou kulisy, ve kterých žijí a které ze strachu potřebují ovládnout, pojmenovat. Omezení prostoru, únik na venkovskou samotu nebo na betonové pláže Mallorky jsou jen obranným procesem.
Existence je zde uzavřená v kruhu, ať jde o čas, myšlenky nebo pohyb, vše je zakleto do cyklu, ze kterého není cesta ven a který pohání sám sebe. Konrád potřebuje prostor na minimálně patnáct kroků, aby mohl chodit sem a tam, omezený způsob pohybu je také jediným možným i pro jeho ženu. Přejížděním a kroky ruší jeden druhého, každý v jiné místnosti pociťuje stejnou zničující bezmoc a nenávist. Mezilidské vztahy se v Bernhardově tvorbě neodehrávají v rovině komunikace, ani manželé Konrádovi spolu nevedou skutečný dialog, jejich soužití je chorobný a destruktivní proces. Vymezení jejich světů je pak zdůrazněno komickou charakterizací, ona svého manžela trápí Novalisem, on ji Kropotkinem. (Sebe)vrah Konrád je prvním tragikomickým bernhardovským „duchovním velikánem“, nevyhnutelným ztroskotancem sebedestruktivní ideje.
Autor studuje FF UK.
Thomas Bernhard: Vápenka. Přeložil Tomáš Dimter, Prostor, Praha 2005, 316 stran.