Nefunkční Grassův mechanismus

... definuje Evropu skrze román (Pamukův projev na toto téma uveřejníme v příštím čísle – pozn. red.) a Evropan Jan Linka opět prorocky hlásá románu konec (A2 č. 6/2005). A přitom právě tři roky života této Grassovy novely ukazují, že nás Evropany slovo prozaika zdaleka ještě nenechává lhostejnými, ba dokonce že mu k našemu roznícení stačí vlastně docela málo – neboť z hlediska literárního, tj. uměleckého, próza Jako rak vysokých met věru nedosahuje. Ale proč potom ten povyk? A co to rozplakalo Marcela Reicha-Ranického, když podle Süddeutsche Zeitung nemá Jako rak s literaturou mnoho společného?

Grass promluvil o něčem, o čem se až do té doby mezi „slušnými Němci“ nemluvilo, totiž o utrpení německých vyhnanců v posledních měsících druhé světové války. Vystoupil tak z řady těch, kteří, „pokud mluvili vo dřívějšku, tak furt jenom vo jinejch zlejch věcech, vo Osvětimi a tak“, a už to samo mělo dostatečnou detonační sílu. Jenže v literatuře, jak známo, nejde jen o to co, ale také jak, a proto Grassova novela klade ve­dle otázek historických taky takové, které se dotýkají hranic literatury. Ta se tu ocitla ve svízelné situaci: měla doplnit jednostranný pohled na dějiny, a přitom za žádnou cenu nesklouznout do relativizačního protiútoku. Do vínku jí tak bylo dáno permanentní lavírování, které v Grassově podání dosahuje nebývalé úpornosti, protože je mu podřízeno vše. Grass samou snahou překonat to či ono černobílé vidění dějin selhává coby umělec pod tíhou vlastní, zásadně nestranící konstrukce. Neboť novela Jako rak je především konstrukcí: sám vypravěčský postup je silně sémantizován, a to už v názvu, vypravěč má svého „nadvypravěče“, jasné Grassovo alter ego, dějinné paralely jsou důmyslně symbolické... Na první pohled tedy jedna literární lahůdka na druhé – a přece to dohromady nefunguje. Už proto ne, že celé to soukolí vypravěčských strategií (mluvit o jedné by bylo zbytečně skromné) je od začátku přes veškerou svou složitost až příliš mechanické, a proto předvídatelné.

Začněme tím rakem – hádankou z názvu knihy, kterou nám prozrazuje hned druhá stránka: „Od toho okamžiku je jasné, čí mučednická krev má podat svědectví. Ale ještě nevím, zda se má, jak jsme se učili, rozvinout nejprve to, pak ono a potom ten nebo onen životopis, nebo zda se budu muset pohybovat proti času šejdrem, po způsobu raků, kteří bočným lavírováním předstírají, že lezou pozpátku, a přece se dost rychle pohybují vpřed.“ Tento račí pohyb umožňuje vypravěči Paulu Pokriefkovi zpětně, ale přece jen od „počátků“ směrem k dnešku – na přeskáčku spíše zdánlivou – líčit osudy aktérů děje. Ústředním bodem tohoto děje je katastrofa válečné lodi Wilhelm Gustloff, kterou poslala 30. ledna 1945 ke dnu sovětská ponorka i s několika tisíci německých uprchlíků z Východního Pruska; ústřední postavou – a zároveň ústředním úskalím – novely je pak sám vypravěč. Grass se totiž prostřednictvím tohoto průměrného novináře pokouší o estetizaci průměrného psaní, což je ovšem z principu snaha odsouzená k nezdaru. Funguje tu jakýsi princip ozvláštnění naruby: jestliže se o některých věcech dosud mluvilo výhradně za pomoci přísně střežených názorových schémat, a když už se tyto věci zpracovaly umělecky, tak nanejvýš na hranici kýče – pak tu může jako ozvláštnění zafungovat už jen holý výčet fakt. Možná proto ty úmorné pasáže o kapacitě, délce, výtlaku a počtu obětí. Jenže jak sám Pokriefke na jednom místě říká: „Čísla (...) měla máloco společného s tím, co se 30. ledna 1945 v jedenadvacet hodin šestnáct minut skutečně odehrávalo na Wilhelmu Gustloffovi.“

Snad tedy tohoto tápajícího, suchopárně novinářského vypravěče můžeme číst jako záměrný výraz, ba přímo plod Grassovy nemohoucnosti vůbec se postavit k některým aspektům dějin, v nichž je až příliš zakořeněn. Tento „plod“ přitom smíme pochopit metaforicky, teprve když jej pochopíme také doslovně: je tu nepřehlédnutelný náznak, že vypravěčovým otcem je právě jeho tajemný podněcovatel, ono Grassovo alter ego, což dohromady s Pokriefkeho matkou Tullou – doslova ztělesněním německých dějin – nabývá nepřehlédnutelného symbolického rozměru. Ovšem narážíme tu hlavou do stále stejného stropu: z průměrnosti a bez postoje literaturu neuděláš. Nepřehlížím přitom, že právě před nezdravě jasnými postoji Grass varuje. Řeč je o postoji uměleckém.
Jako rak není zpráva, která „má novelistický náboj“ – jak kdesi tvrdí nadvypravěč vypravěčovi –, nýbrž novela, která má náboj zprávy.

Jistě, jsou tu ještě ty velké dějinné paralely: Wilhelm Gustloff se svým vrahem Davidem Frankfurtrem vedle lodi Gustloff a vražedné sovětské ponorky – a to vše nově ožívající v internetové debatě, která z virtuálního webového prostoru činí cosi jako nevědomí národa, z nějž se potlačené vzpomínky derou na povrch tak dlouho, až sublimují v hrozivě vědomém opakování dějin. Jistě, jsou tu třikrát čtyři nepříjemně si podobné výstřely. A hlavně – je tu ten zásadní apel na to, abychom se s nedořešenými kusy historie vypořádali dřív, než je někdo použije proti nám. Ale nic naplat, veškerá literatura se ztrácí pod Grassovou chladnou konstrukcí, Pokrief­keho ubíjející novinářštinou a pedantsky detailním historickým líčením. Těch pár silných scén, kam bezpochyby patří především ono „račí chůzí“ přerušované líčení zásahu Gustloffa, působí v tomto kontextu vlastně jaksi nepatřičně.

Jména Orhana Pamuka a Jana Linky nepadla v úvodu náhodou. Zdá se mi totiž, že je próza Jako rak spojuje způsobem, kterému bychom měli věnovat pozornost. Debata, kterou tato novela vyvolala, ukazuje na to, jakou sílu může slovo prozaika v Evropě ještě mít – a toto slovo prozaika zas ukazuje na jeden z možných směrů po konci oné „literární“ literatury, jak to Linka formuloval společně s Miłoszem. Je-li však tohle ta nastávající „neliterární“ literatura, pak je to na můj vkus oxymóron přece jen příliš jednoduchý.

Autor je šéfredaktor měsíčníku pro světovou literaturu Plav.