Tori Amos – královna úlu

V pořadí už devátá deska rozhodně nevrátí Tori Amos popularitu, jíž se těšila v polovině devadesátých let, hudebnice na ní ale ukazuje další ze svých tváří. Samozřejmě nemám na mysli žádné vnější kosmetické úpravy, jaké zhruba každé dva roky předvádí Madonna, aby veřejnosti předhodila „dokonalé“ album s čistým zvukem, ovšem bez přítomnosti vnitřního hlasu. Oproti tomu každá kolekce z pera i hrdla Tori Amos má svůj zvuk, postoj a zpětnou vazbu na autorčin život. Pokud mezi její počiny nezahrneme úvodní, nepříliš zdařilý projekt Y kant Tori read (tehdy se poprvé a naposled nechala zatlačit do role, již si sama nezvolila, byť převlékání a přijímání cizích tváří rozhodně není v rozporu s jejím naturelem), pak uvidíme hudbu růst spolu se zpěvačkou. Little Earthquakes (1990) a Under the pink (1993) představují pozoruhodnou dámu s pianem, kterou zdobí řezavě silný hlas a hloubka i bouřlivost vlastních textů; na Boys for Pele (1995) až agresivně experimentuje se vším, co má zrovna po ruce – sbory, rytmy, nástroje, struktura písní i přijímaná pozice. Jímavá osobní zpověď se ozývá z From the choirgirl hotel (1997); dvoj­album To the Venus and back (1999) se na první pohled jeví jako výběr největších hitů, které ale autorka a její už napevno vytvořený tým (zvukař a manžel Mark Hawley, bubeník Matt Chamberlain a kytarista Jon Evans) oblékli do abstraktnějšího zvukového kabátku.

Zahrada hudby

S narozením dítěte vstoupila do tvorby Tori Amos přiznaná harmonie. Což neznamená, že by přestala zkoumat možnosti svého hlasového rozsahu nebo zkoušet nové nástroje, jen žádný z novátorských postupů už výsostně netrčí. Písně sice nemají tak ostré hrany, ale zato získaly subtilnější, nenápadný půvab. Rovněž platí, že Amos se každé album snaží postavit jako svět sám o sobě, s vědomím řádu nebo spíš zastřešujícího příběhu, k němuž se všechny složky (texty, zvuk, stylizace, kostým) přímo vztahují. Strange little girls (2001) představuje zpěvačku jako dvanáct různých žen, které ztělesňují dvanáct coververzí původně mužských textů a hlasů, například Heart of gold od Neila Younga nebo Enjoy the silence od Depeche Mode; touto metamorfózou Amos pátrá po skrytém ženském elementu. Tales of a librarian (2003) je kolekce hitů seškatulkovaná podle nejstaršího knihovnického systému. Na zbytečnosti tohoto alba má lví podíl firma Atlantic, která autorku nutila naplnit smluvně závazný počet desek. Předposlední album Scarlet’s walk (2002), vydané už pod hlavičkou Epic records, zaznamenává putování Tori Amos napříč Amerikou. Nejde o to, že se tak stalo po 11. září – tímto tvrzením se jen firma snažila nabudit dojem senzace –, ale jako událost měli promotéři zdůraznit fakt, že od „Choirgirl hotel“ autorka přichází s originální tvorbou, vzdálenou předělávkám cizích i vlastních hitů. Už úvodní Amber Waves, textově vystavěná kolem inspirace stejnojmennou postavou z filmu P. T. Andersona Hříšné boogie, překvapí čistotou a vyvážeností hudebního motivu. Tori Amos už se nezříká prosté melodičnosti, kdy jednotlivé sloky vygradují do refrénu; díky její hlasové i hudební preciznosti je album Scarlet’s walk krásné na poslech – krásné v tom nejklasičtějším slova smyslu. Není burcující ani drásavé, oproti předchozím rokům zachycuje zpěvačku v delikátní, rozjímavé náladě. Chce se jí šeptat, ne křičet; být společnicí, a ne nutně svůdnicí.

Nejnovější The Beekeper potvrzuje nastoupenou, řekněme klasicizující tendenci v tvorbě Tori Amos. Na první poslech nepřináší žádný posun; ve skutečnosti zpěvačka spíše nevystavuje nové elementy přímo na odiv. Na Scarlet’s walk si pohrála s „americana“ zvukem, v Amber Waves, Wednesday a Crazy cítíme vzdálenou inspiraci country; Carbon, Wampum prayer, Don’t make me come to Vegas pro změnu voní po špetce „native“ – indiánské hudby. Pro Beekeeper objevila Amos – vedle zvuku svého milovaného piana značky Bosendofer – protáhlou melodii varhan. Ve Sweet the sting si varhany spokojeně předou, čímž zpěvačku a sbory tlačí do tlumenějších, delších tónů, propůjčujících písni smyslný nádech. Witness zase vyvolává reminiscence na hravou Mr. Zebra (Boys for Pele), z obou písní totiž dýchá otevřenost divadelního jeviště, možná až muzikálová stylizace v kontrastu s typičtější formou intimní zpovědi. Absolutním vrcholem alba však zůstává duet s Damienem Ricem The power of orange knickers. Začíná nenápadně, s jedním klavírem a něžně ztišeným vokálem Tori Amos v popředí, přičemž Riceův sametový, pevný hlas v pozadí slouží jako opora, bez touhy přebít zpěvačku vlastní exhibicí. Píseň se rozvíjí jako květina (zahrada je ostatně zastřešujícím motivem desky), ke klavíru se přidají bubny, ke konci i baskytara a rovněž oba hlasy získají na síle; jen jako odpověď na další otázky položené textem zůstává refrén. Právě kombinací repetitivní a přitom stále důraznější melodie se zdánlivě bezvýchodným textovým rýmováním strhnou Orange knickers posluchače jako lavina. Taková je „moc oranžových spodních kalhotek“.

Kousek po kousku

Současně s deskou The Beekeeper vyšla i biografie, psaná hudební novinářkou Ann Powers ve spolupráci se samotnou Tori Amos a nazvaná Piece by piece. Při vstupu do tajemného světa zpěvačky a skladatelky se kniha nabízí jako ideální průvodce; kdo však čeká kritické zhodnocení předchozích tvůrčích etap, přijde zkrátka. Zajímavě strukturovaný životopis zaujme spíš jako otevřená osobní zpověď a mně osobně přináší klíč k některým složitějším textům písní. Jejich příběhová složka je totiž stejně zásadní jako nápadité hudební aranžování. Proto v knize visí několik „song canvases“, písňových pláten, která otevírají další cesty k písním, ať už vyzrazením inspiračních momentů nebo příběhů navazujících na samotný text. U Parasol, jež uvádí aktuální album, stačí říct, že je zpěvaččiným vyznáním Seuratovu obrazu Sedící žena se slunečníkem, jinde, jako u Marys of the Sea, se musí rozepsat o komplikovaném vztahu ke křesťanským ikonám. Podobné „poučené“ sloky však podle mého nepatří k autorčinu pisatelskému umu; kouzlo jejích textů leží v dovedném, a přesto nikoliv efektním používání vizuální metafory. Provokuje fantazii, aniž by byla otevřeně lascívní, svírá srdce, aniž by byla vyděračsky konkrétní; někdy pro vstup do písně postačí úvodní, velmi obrazné řádky.

Síla oranžových spodních kalhotek

pod mojí spodničkou

síla naslouchat tomu, co mi nechceš říct…

Kniha se dělí na deset kapitol, pojmenovaných podle starověkých božstev, jakýchsi patronů dílčích stránek autorčiny osobnosti. Při výběru se Amos nenechá omezovat geografickými hranicemi – indická Saraswati bdí nad uměním kompozice, řecká Demeter stojí za její bolestnou cestou k mateřství – ani ustáleným chápáním bájných postav; část o putování při koncertním turné tedy nazvala Příčetní Satyrové a vyrovnané Bakchantky. Každého člověka zpěvačka vidí fungovat v rámci určitého mýtu, ať už skrz vědomě přijatou pozici nebo prchavou přítomnost esence, jakési nadčasové složky osobnosti. Ano, hlásí se k Jungovi, ke konceptu animus a anime, bytostné ženské a mužské podstaty, ale svou tvorbou i prezentací veřejného Já rozrušuje hranice tohoto myšlenkového systému. Proč se nechat limitovat hranicemi jediného příběhu, když můžeme zkusit vplout do několika archetypů? A nebrat je vážně, pouze s nimi koketovat, hrát „převlékanou“? V době, kdy starověké mytické příběhy nebo náboženské systémy slouží jako modelové situace pro psychoanalýzu, kdy slovem mýtus označujeme skoro každý příběh otevírající se různým významům a čtením, vrací Tori Amos bájím jejich ztracenou formu. Nepotřebuje je vykládat, analyzovat nebo krkolomně vztahovat k dnešku, slouží jí spíš jako šaty, které podle nálady obléká. Říká, že se mezi archetypy dovede volně pohybovat: o pár stránek dál mi padne zrak na fotografii, kde sedí na jevišti ve své „svatyni“, tvořené třemi piany, na něž hraje, co jí obě ruce stačí. V tu chvíli mě napadají slova, která by z méně originální hudebnice učinila pouhou obskurní kněžku new age, což ovšem Tori Amos opravdu nehrozí. Tak tedy: čarodějka hudby, víla melodie a zaříkávačka tónů.

Autorka je publicistka.