Vládnout společenstvím panenek

„Jsem kazatelova dcera, rozumím politice víry a vidím, že se nacházíme v éře ultrakonzervativního křesťanství. Ženy se dělí na matky a děvky. Je to velmi černobílé. Jako pianistka tuto dichotomii dobře znám. A mimo klávesnici je absolutně nepřípustná.“

Jedno z prohlášení americké zpěvačky, klavíristky a skladatelky Tori Amos trefně pojmenovává hlavní jednotící linii nového opusu American doll posse (Společenství amerických panenek). Na první pohled chaoticky rozbíhavá deska co do počtu písní (celkem 23) i přidělených tváří a charakterů (celkem 5) působí lehce neuspořádaným a nesourodým dojmem; kdo ovšem sleduje kariéru nonkonformní divy pozorněji, tuší, že se jedná o přirozený a logický vývoj její tvorby. Tori Amos vždy každé své nahrávce ráda vtiskla jednotící příběh vyjádřený formou symbolu (hexagon u The Beekeeper, 2005), tvůrčí metody (soubor žensky procítěných coververzí mužských hitů Strange little girls, 2001), vizuální či zvukové stylizace (křehce průzračná harmonie, akcentující vztah zpěvačky a piana u Little Earthquakes, 1992, a Under the pink, 1994; znatelné country a native indiánské vlivy ve Scarlet’s walk, 2002) nebo zkrátka jasně definované nálady (bolest a tesknota vinoucí se napříč From the choirgirl hotel, 1998). Zároveň se nikdy nebála zahrávat si s až ikonizujícím přetvářením sebe samé v roztodivné archetypy ženství, skrznaskrz přirozené jako umělé, neboť nikdy neztrácela ze zřetele laškovný aspekt celého svého konání. Proč kompletní tvůrčí dráhu uzavřít do kukly jediné podobizny, když je k dispozici celá škála femininních esencí, převleků a tváří? Proč stavět na piedestal zvolenou definitivní verzi, když se mezi variacemi lze volně pohybovat? Nepleťme si však tento přístup s prázdnými carevnami videoklipové éry – Madonnou, Gwen Stefani a dalšími loutkami v rukách studiových imagemakerů. Zpěvačku kromě svůdné sebeprezentace zdobí rovněž hudební virtuozita, nevtíravá básnivost i drtivá radikalita jejích textů a v neposlední řadě také nevážné pomrkávání – jakási zpětná vazba zlehčující veškeré kostýmní a vizážistické úsilí. Zmíněné popíchnutí cílené do vlastních řad v rámci American doll posse nejlépe artikuluje skladba Programmable soda (v překladu zhruba Volitelná limonáda). Vzkazuje v lehce frivolním retro duchu všem milencům, posluchačům, kritikům a obdivovatelům zhruba toto: „našejkrujte“ si mě z podob, které vám nabízím, do koktejlu nejlépe vyhovujícího vašim chutím.

Vítejte v pantheonu

V porovnání s předchozími dvěma deskami, tišícími dříve řezavě ostrý hlas do něžnější polohy, formované vytouženým mateřstvím, se zpěvačka vrací k proměnlivé tvářnosti, vokálu i emocím. Prolog k American doll posse hledejme v souboru coververzí Strange little girls, kde Tori Amos ke každé položce na albu vymodelovala odpovídající vizuální kód, cosi jako tělo pro každou skladbu. Novinka tento přístup dovádí ještě dál, neboť umělkyně nabízí pět různých hrdinek; už ne coby emblém samotných písní, ale spíš chorál individuálních příběhů, proplétajících se celou deskou. Jednotlivé metamorfózy nejsou jen tváří určenou konkrétnímu singlu, nýbrž žijí vlastním životem prostřednictvím fotografií a blogů, v rámci světového turné vždy jedna z nich uvede aktuální koncert. Postavy ztělesňují archetypy volně čerpající z řecké mytologie a do medailonu každé z nich Tori Amos vložila šifru obsahující její pseudonym, neboť přítomnost všech v sobě cítí navzdory v úvodu napadané dichotomii. Isabel (hisTORIcal) – novodobá Artemis, namísto luku třímá fotoaparát a zpívá v politicky motivované tónině. Lze ji slyšet v úvodní Yo George, v závěrečné protiválečné hymně The dark side of the sun a v balalajkou odlehčené Velvet revolution. Pip (expiraTORIal) má něco z Athény, z jejích textů a rytmů dýchá explozivní energie a silné puzení ke konfrontaci, sebevědomě se usazuje v písních Teenage hustling a Body and soul. Santa (CliTORIdes), své přezdívce navzdory, zůstává nejsmyslnější z celé pětice a Posse bonus nebo zaumně obscénní You can bring your dog se důstojně řadí vedle dřívějšího zpěvaččina balancování na pomezí vulgarity a poezie. Clyde (sanaTORIum), stejně jako královnu podsvětí Persefonu, provází melancholie a citová nerovnováha, její hlas zaznívá z táhlých balad Girl Dissapearing nebo Roosterspur bridge. A konečně letité alter ego Myry Ellen Amos, Tori (terra TORIes), se drží nejvíc při zemi, harmonicky propojuje mužský a ženský element, mateřský a poživačný princip ve skladbách Big wheel a Digital Ghost.

Laskat piano, zocelit hlas

Tori Amos zaujme všechny, jež baví konceptuální alba a přitom nechtějí přijít o vemlouvavé příběhy, navíc ozvláštněné silnou příměsí mystérií. Zpěvačka vlastní proces tvorby nechápe jako čerpání z osobních prožitků nebo cizích zkušeností a už vůbec ne jako racionálně propočítané sumírování finálních skladeb, ale hovoří spíš o otvírání se nadčasovým vyprávěním a obrazům. Právě schopnost vidět sebe samu jako médium pro letité mýty nebo vícero podob ženství jí namísto neotřesitelného autorského ega propůjčuje spíš auru pokory, což je přívlastek v hudebním světě ne zrovna běžný. Na druhé straně nikterak nesnižuje její přesvědčivost v extrémních pozicích – v roli oběti, tvrdé feministky, smyslné femme fatale, rouhačské kazatelovy dcery…

Světové turné k albu American doll posse vypadá zatím na zpěvaččin nejambicióznější koncertní projekt. Kromě již zmíněného překvapení, které v úvodu obstarává „panenka ze společenství“, zvolená tak, aby co nejlépe odpovídala atmosféře konkrétního města, umělkyně navštíví některé země vůbec poprvé: Polsko, Slovensko, Turecko, Českou republiku nevyjímaje. Vždycky je co poslouchat, neboť Tori Amos, kytarista Jon Evans a bubeník Matt Chamberlain kromě novinek představují také starší písně, avšak v razantně pozměněném zvukovém hávu, jak je dobrým zvykem této ustálené pódiové trojice. A také je na co se dívat, neboť zpěvačka se na scéně obklopuje uskupením tří nástrojů, sestávajícím ze zbožňovaného piana značky Bosendofer, varhan a elektronických kláves. Vystřídá všechny, a pokud do programu občas zařadí i Concertinu, diváci jsou svědky téměř akrobatického kousku. Usazená mezi klavírem a varhany, Tori Amos hraje na oba nástroje zároveň a k tomu bezchybně zpívá. Nepodezírejme ji však ze zbytečné exhibice, popsané provedení organicky navazuje na stěžejní konfesi k pianu: „Piano je most spojující protichůdné elementy. Hudba je jako alchymie. A piano se neomezuje na jediný hlas. Máte dvě ruce. Jedna může hrát cudnou melodii, zatímco ta druhá dělá pravý opak. Spojení padlého a posvěceného nebo vášnivého a soucitného se děje přímo na klávesnici.“