Do dějin ruských avantgard, do budoucích encyklopedií, učebnic a na obálky budoucích knih se minulý týden vepsalo smutné datum – 20. února 2006 zemřel Gennadij Ajgi, ruský básník z Čuvašska. Čuvašsko je republika uvnitř Ruska na břehu Volhy, jazyk má turkický, z altajské větve (pro evropskou jazykovou zkušenost ničemu nepodobný), příbuzný jazyku chazarskému. První slabikář vyšel roku 1871, čuvašský národ se považuje za potomstvo Volžských Bulharů, sloučených kdysi s ugrofinskými kmeny. Až do 18. století určoval čuvašskou spiritualitu (a zákonitě i kulturu) zoroastrismus, kdysi státní náboženství Perské říše. A právě Ajgiho dědeček byl údajně posledním autentickým čuvašským šamanem, odolávajícím sovětské ateizaci. Písemnictví na základě azbuky se čtyřmi doplňujícími znaky se pěstuje od 18. století.
Tyto vlastivědné údaje by zde nemělo smysl líčit, nebýt silné Ajgiho identifikace s vlastním čuvašstvím, navzdory tomu, že celé své básnické dílo (kromě první knihy básní, za kterou byl vyloučen z Literárního institutu) napsal v ruštině. Dvacet let (narodil se 21. srpna 1934) v Čuvašsku také žil, v rodině učitele, který překládal do čuvaštiny Puškina. Tehdy se ale jmenoval – rusifikovaně – Lisin, Ajgi byl pozdější programový pseudonym. V Moskvě proběhlo jeho legendární sblížení s Borisem Pasternakem, který začínajícímu básníkovi navrhl, aby psal rusky; Ajgiho jazykové vyjadřování už tehdy nabylo velmi osobitých rysů – slova ve verších často dělí odmlky a pauzy grafické (nejednou odkazující k oblasti vizuální poezie) i významové, věty v některých případech sestávají z fragmentů a shluků nepodobných logice (běžné) syntaxe.
Zaříkadla, zaum, fyzické básně
Právě pro svůj experimentátorský a přitom zároveň na tradici (folklorní i literární) orientovaný styl vyjadřování se Ajgi stával terčem útoků kritiky, která v jeho tvorbě spatřovala pózu postavenou na stylizovaném a svévolném tajemnu a vytvářející kolem sebe sektu fundamentalistických vyznavačů (podrobnosti obsahuje Ruská kronika v Kritické příloze Revolver Revue 30/2004). S jízlivostí a nepochopením se o Ajgiho poezii vyjadřoval také Josif Brodskij.
Ajgiho zastánci – čtenáři i literární teoretici – to chápou jinak: jako básnické dílo, které na jedné straně svébytně promýšlí a nově zpřítomňuje zásady a dědictví klasické avantgardy, především principy bezpředmětnosti a zaumného jazyka, a na druhé straně těží z „pohanského“ fondu čuvašské duchovnosti s intenzivním vztahem ke krajině, zaříkadlům a repeticím.
Avantgarda se pro Ajgiho stala nejen estetickým východiskem, ale i profesním polem působnosti, byť pod tlakem sovětské cenzury. Celá šedesátá léta pracoval totiž jako bibliograf v Muzeu Vladimira Majakovského, kde společně s historikem avantgardy Nikolajem Chardžijevem připravil průlomové výstavy umělců desátých a dvacátých let, do té doby před veřejností utajovaných. Sám Ajgi ovšem patřil do kulturní sféry, která byla sama sobě (samizdatovým) nakladatelstvím, kritikou i publikem – do literárního undergroundu bez možnosti veřejně publikovat. Jeho první kniha vyšla česky: v překladu Olgy Maškové pod názvem Tady (1967). Kromě Maškové se Ajgi ve vzpomínkách často vracel především k Jindřichu Chalupeckému, výtvarnému kritikovi a esejistovi, jehož návštěvy v ateliérech ruských neoficiálních umělců na konci šedesátých a počátku sedmdesátých let se staly legendou. Ačkoliv Chalupecký neuměl rusky, jeho pronikavé soudy a přednášky o současném umění si získaly v prostředí paralelní kultury respekt a vnesly do něj nové informace a vlivy. Už v šedesátých letech psal o poezii Gennadije Ajgiho v Čechách také estetik, filosof a literární vědec Zdeněk Mathauser (a na Slovensku se publikovaly překlady Miroslava Válka), za normalizace se však vazby přerušily. Tím vřelejší byla nová vlna kontaktů od počátku devadesátých let, byť nevedla ani k dlouho plánované Ajgiho návštěvě Prahy, ani ke knižní publikaci (překladů) jeho veršů.
V Rusku oproti tomu od roku 1987 vycházely jeho sbírky i výbory v hojném počtu, vedle běžné typografické produkce vytvářel přitom Ajgi kontinuálně i bibliofilskou řadu jakýchsi fyzických básní – v knihách, ve kterých kvalita papíru a tvar i hmotnost každého písmene (často v ruční sazbě) dodávaly textu dodatečné významy a jedinečnost (tento typ ojedinělých knih-objektů pro Ajgiho – nebo spíš společně s Ajgim – vytvářel především pařížský typografický mistr Nikolaj Dronnikov, proslulý také jako portrétista ruských spisovatelů). Ve Francii měly Ajgiho práce také největší zahraniční ohlas. Oblíbil si ho divadelní režisér Antoine Vitez, milovník ruského repertoáru, v šedesátých letech sekretář Louise Aragona a později ředitel Théâtre des Quartiers d’Ivry a Théâtre National de Chaillot. Ajgi se stal námětem francouzského dokumentárního filmu, ale především už roku 1968 publikoval antologii, v níž představil 77 francouzských básníků ve vlastních překladech do čuvaštiny – obdržel za ni Cenu Francouzské akademie a podobným způsobem zpracoval později i průřezy poezií polskou nebo maďarskou. Zároveň pečoval i o vydání čuvašské slovesnosti v překladech – obsáhlý výbor pod jeho redakcí vyšel dokonce i ve švédštině. Zprostředkovatelské literární aktivity byly pro Ajgiho laboratoří verše a možností básnického jazyka, ale zároveň v nich spatřoval i svůj občanský závazek vůči vlastní nebo své původní kultuře, jejíž jazyk přestal používat, aniž by však rezignoval na pouta, jimiž s ní souvisel.
Salam jupi
Nemá smysl jmenovat všechny ceny, řády a stipendia, jimiž byl Ajgi – obzvlášť v posledních dvaceti letech – zahrnován. Jeho renomé učinil nepochybným už kdysi lingvista a literární vědec Roman Jakobson, který poezii Ajgiho generace a kulturního okruhu nijak nesledoval, ale o jeho básních se vyjádřil jednoznačně – označil autora za výjimečného básníka současné avantgardy. Otázkou zůstává, co to je za avantgardu – s tak závažným podílem poetiky snu a ticha, se slovy zřetězenými spojovníky, s verši, pro které metafyzické úběžníky nejsou žádnou filosofickou abstrakcí, ale zážitkem z pole, lesa nebo z úsměvu vlastní dcery. (Ajgi měl nejméně šest nebo sedm dětí, jeden z jeho starších synů je virtuózní houslista, autor filmové hudby a zakladatel skupiny s názvem 4’33’’, zvoleným na počest skladby sestávající z ticha, kterou napsal John Cage; dceři Veronice věnoval Ajgi básnickou sbírku Veroničin sešit, v níž zkoumal elementární projevy života a jejich působnost během prvních dnů a týdnů po narození dítěte.) Nyní jeho vlastní život došel od narození k smrti.
Nezbývá než podle pradávného čuvašského zvyku – alespoň pomyslně – vztyčit dubový salam jupi, památník ve tvaru lidské postavy, symbolizující stvoření světa a člověka, a u imaginárního ohně se pokusit rituálními tanci a zpěvy zpříjemnit nebožtíkovi pobyt v hrobě a přechod do světa předků – za tím účelem se na čuvašských hřbitovech stavějí mosty či můstky. Gennadije Ajgiho v krajině předků čeká vybraná společnost, smíchaná z bardů zoroastrického folkloru a velikánů modernismu v čele s Velemirem Chlebnikovem a Kazimirem Malevičem.
Autor je rusista, ředitel Českého centra v Moskvě.