O práci veřejného zneklidňovatele

Lze bez odstupu zjistit, co se dnes s češtinou děje? Do konce osmdesátých let zněl patrně většině uživatelů češtiny pojem „valná hromada“ legračně a termín „společnost s ručením omezeným“ jako roztomilý archaismus, připomínka dob uplynulých a idealizovaných. Počátkem devadesátých let mi kamarádka žijící v Německu vysvětlovala, co je to fax. Pád komunistické novořeči, vpád nového technologického názvosloví a rozmach masové kultury budou asi hlavními hybateli změn.

Rozhodně se s češtinou dějí věci rozčilující a nepřehledné. Za minulého režimu se z běžného veřejného projevu těžko dalo soudit na inteligenci či hloupost veřejného činitele (ostravský přízvuk ani míra slovakismů o tom nutně nevypovídaly). Dnes mnozí politici užívají jazyka, který nám může být více nebo méně sympatický, ale těžko popřít, že je svébytný. Platí to i o Václavu Havlovi, i Václavu Klausovi, i Miloši Zemanovi, méně už o mnoha jejich ctitelích. Mládež esemeskuje, a nejen ona; těžko říci: kultivuje tím zacházení s jazykem, užívá díky novému médiu jazyka tvořivě, byť brutálně, zatímco bez mobilu by nepsala? Určitě je to rozčilující, zvlášť pro generace, přesněji pro části minulých generací, které obcovaly s jazykem vybraným (kvalitní knižní překlady, velká část samizdatové a exilové produkce, zahraniční vysílání v češtině a slovenštině), anebo, vesměs nuceně, s komunistickou novořečí. Ta se ovšem rozpadla během několika týdnů na konci roku 1989. Dnes by ani komunistický nostalgik neuměl napodobit jazyk úvodníků Rudého práva, kde přece nemohl nikdo v dobré vůli napsat, že Sovětský svaz miluje šíleně. Musel psát v rámci ritualizovaného, kanonického slovníku, jinak by upadl v podezření z hereze. Proto nelze dnes mluvit o novořeči, mluvíme-li o nepěkném slovníku MfD nebo pana prezidenta.

Osobní nechuti

Vladimír Just je tím vším rozčilen hodně a na jazykové poměry nadává temperamentně. Má pravdu, když – skromně? neskromně? – upozorňuje, že dělá něco, co by mělo být úkolem profesionálních jazykovědců. Ti ovšem mají polehčující okolnost: dovedeme si představit, že by pro jazykovou osvětu poskytl prostor deník (celkem kterýkoliv), jenž by sám mohl vlastního jazykového sloupkaře
dostatečně zásobit hnusným badatelským mate­riálem? Takový masochismus nemůžeme čekat od Lidových novin, ani od Práva, ani od Mladé fronty Dnes a patrně ani od Hospodářských novin, které ve víkendovém magazínu zrušily jazykový sloupek nedávno. Něco takového už pěstuje z významnějších listů snad jedině – přírodovědný Vesmír.

Vladimír Just se zlobí a odstup myslím nemá. Tak nechápe, co jeho prvnímu Slovníku floskulí vytýkal Petr Fidelius, konkrétně nadužívání pojmů „newspeak“ či „novořeč“ jako nálepky, jež vede k banalizaci. Fideliovu výtku myslím ale pochopit lze: Orwellův termín snad je možné vztáhnout k jazykům totalitních a totalitarizujících diktatur, ale přes všemožné podobnosti už stěží pro sebeobludnější výrazivo demokratického politika. Komunistická novořeč (kterou pamatujeme lépe) souvisela s politickým systémem hluboce. Některé její znaky jsou – doufejme – neopakovatelné. Třeba i její nadiktovaná mezinárodnost. O Svobodné Evropě například bylo povinné psát s jedním ze závazných přívlastků („štvavá“; žádoucí bylo kvůli známým asociacím zdůraznit její „mnichovanství“), a to v celém impériu, nejen v ČSSR. Komunistická novořeč se rodila v mezi­národních překladatelských štábech Kominterny a nástupnických institucí (agentura Novosti) a podle předloh závazných pro jednotlivé země impéria (sovětská „bílá kniha“ z roku 1968 jako svého druhu předloha Poučení z krizového vývoje). V tomto smyslu ani zvlášť ohavné vyjadřování současného českého politika či novináře novořečí není, i kdybychom v něm její pozůstatky našli.

Ale Vladimír Just více než v prvním svazku připouští, že jde o projevy jeho osobní nechuti a že by se mu líbil – podle nápadu jednoho jeho přítele – název Slovník nesnesitelných slov. A skutečně jmenuje autor slova, která jsou mu nepříjemná celkem pochopitelně, ale právě – subjektivně a těžko přesněji zdůvodnitelně. Třeba „adrenalinový“, které „se náramně hodí komukoli, pro koho jsou adjektiva jako (...) emocemi nabitý (...) či infarktový příliš banální“. Nu, „adrenalinový“ je pitomé, ale „infarktové“ je lepší? Proti gustu žádný dišputát, ale tím asi veškerá debata končí. Podobně to bude s jinak adrenalinovým (pardon) „Českem“.

Výlety do historie

Podle Justa se média bez povinného skloňování Česka už dnes neobejdou; že má vztek, je jeho právo, ale i Československo, ba i Bratislava byly kdysi poněkud nadekretovány, aby se vžily. A Česko je již pro dnešní mladé po­dle všeho zcela bezpříznakové a názor Senátu je zde málo důležitý. Zatímco Justovi milejší „Čechie” bude mrtvá a jen nepočetným bude vyvolávat obraz 19. století, a možná představu alegorické sochy dívky s lipovým věncem. Ostatně u Čechie, ale ani u zemí Koruny české necítí autor „imperiální pachuť“, ačkoliv zrovna pod tyto pojmy bychom při troše zlé vůle mohli zahrnovat třeba Kladsko, Vitorazsko nebo Lužici – jsou tedy „imperiálnější“ než Česko. Podobně sporné jsou i další příliš zobecňující odkazy do historie, jako například: „Tak bytostný odpor k pojmu elita je možná specifikem plebejských Čech, kde šlechta jednou provždy skončila svou roli počátkem 17. století (...), kde církev už od dob husitských je synonymem licoměrnosti, útlaku a všemožných dalších nepravostí, kde slovo „intelektuál“ – opět na rozdíl od našich sousedů – je už pětašedesát let možno použít jen jako nadávku, kde statut a finanční ohodnocení univerzitního pedagoga se pohybuje nedaleko od hranice existenčního minima atd.“ Nevím, zda to nejsou floskule příznačné zas pro jiné prostředí než politické, ale klišé, přijatelné v mnoha dnešních měšťanských týdenících, denících a kavárnách, to je. Podobně zmínka o „dlouholeté katastrofické zkušenosti požírání sociálních demokratů komunisty“ je zpochybnitelná. Komunisté nepožírali sociální demokraty příliš dlouho, dejme tomu tři roky, kromě toho podle podobného modelu „slučovacích sjezdů“ se nepostupovalo jen v zotročeném Československu; byl to bezpochyby kremelský či v Kremlu schválený projekt ve velmi konkrétní historické chvíli, osvědčil se Stalinovi i v Polsku a jiných „lidových demokraciích“.

Výlety do historie jsou riskantní. Vladimír Just připomíná, jak v Literárních listech roku 1968 Václav Havel odvážně přišel s úvahou o potřebě opoziční strany, zatímco pseudonym Dalimil to opatrně odmítl – a Dalimilem byl podle Justa Václav Klaus. Čtenáři není ovšem zcela jasné, zda Just ví určitě, že s Havlem tehdy polemizoval právě Klaus (o Dalimila se dělil s A. J. Liehmem a J. Šedivým). A navíc: otázka, kdo měl v oné konkrétní historické situaci pravdu, bez ohledu na obecné přednosti vícestranického systému oproti vládě KSČ, je přece otevřená. I pokud byl zrovna tímhle Dalimilem V. Klaus, není se mu co posmívat.

Podstata odpudivosti

Justa rozčiluje současný veřejný jazyk podobně jako mne. Naskýtá se ale mnoho dalších otázek. Je možný jazyk bez floskulí? Nejsou módy jeho přirozenou součástí? Nepřipomíná Justův boj někdejší boje proti kýči, ze kterých vyplynulo, že málokdo si troufne postavit si na zahradu milého trpaslíka, zatímco na Karlu Gottovi, Jaromíru Nohavicovi nebo gypsových balustrádách nadále nic kýčovitého neshledává? Naivní čtení o odpudivých jevech nás může vést k tomu, že odpudivé jevy sice zavrhneme, ale podstatu jejich odpudivosti nepochopíme.

Karel Poláček byl ještě méně „vědeckým“ kritikem jazyka než jeho ctitel Vladimír Just. A přece byl kritikem – řekněme – systémovějším. Jeho humor přirozeně rozlišoval nebezpečnou demagogii politiků, trapnou řeč stavovskou, vzácněji – ale také – vznik české podoby komunistického pre-newspeaku od snivého plkání čtenářky zamilovaných románků. Veřejné fráze zneškodňoval a kompromitoval zejména tak, že se jimi bavil.

Ovšemže se Vladimír Just rozčiluje plodně. Plodná je nakonec i zlomyslnost, která mě vedla k hledání nejméně tří „nesnesitelných slov“ v jeho vlastním textu: „šedesátá léta (...) odstartovala (...) vlnu kritické reflexe; „to zatím bohužel nehrozí; a nakonec snad i slovo „kumštýř“. V tom však je Justova největší zásluha. Ne že vzbuzuje zlomyslnost, ale že oživuje pozornost vůči jazyku jiných i vůči vyjadřování vlastnímu. Když si ho přečte pár novinářů a politiků a už pak neřeknou, nenapíší, že politika je o tom, že něco je za něco, že zisk byl navýšen řádově o pět tisíc, že došlo k navýšení počtu dětí ve školce, bude snesitelněji.

Že Vladimír Just jako veřejný zneklidňovatel (nejen pokud jde o jazyk) dělá užitečnou práci i za jiné, o tom není pochyb. I spor s ním je člověku k užitku.

Autor je redaktor Listů.